Narozen v roce 1995, v letech 2011–2015 studoval na Vyšší odborné škole grafické a Střední průmyslové škole grafické Hellichově v Praze. V letech 2015–2020 pak studoval na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (Katedra fotografie). V roce 2020 mu bylo uděleno Čestné uznání poroty soutěže StarPoint Prize.
Narozena 1980 v Praze, v letech 1994–1998 studovala Střední průmyslovou školu oděvní a následně pražskou Akademii výtvarných umění (2000–2006), konkrétně ateliér Nových médií I, Konceptuální tvorby a Grafiky II. Ve své tvorbě se soustředí především na práci s pohyblivým obrazem, její videa a zvukové práce jsou prezentovány převážně v galeriích v podobě instalací. V roce 2012 byla Adéla Babanová finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého.
Narozen 1989 v Praze, zde rovněž studoval v ateliéru Tomáše Vaňka na Akademii výtvarných umění (2012–2018), současně byl členem iniciativy Ateliér bez vedoucího. V roce 2016 absolvoval Mezinárodní letní uměleckou akademii v rakouském Salzburku, v roce 2015 získal VIG Special Invitation v rámci ceny Essl Art Award CEE a zúčastnil se rezidence v nizozemském Rotterdamu. Kajánek pracuje převážně s médiem fotografie, videa a performance. V roce 2018 byl finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého.
Narozen v roce 1991, Přílučík absolvoval studium na Akademii výtvarných umění v Praze (ateliéry Jiřího Lindovského, Tomáše Vaňka, Ruth Noack a Simona Waschmutha) a rovněž působil v rámci iniciativy Ateliér bez vedoucího. V průběhu studia absolvoval také stáž na Bezalel Academy of Arts and Design v Izraeli. V roce 2017 se stal laureátem hlavní ceny soutěže Jiné Vize CZ na 16. Přehlídce filmové animace a současného umění PAF Olomouc.
Narozena 1972, v 90. létech absolvovala studium animace, režie a multimediální tvorby na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (vedoucí: Stanislav Miler, Věra Geislerová, Lucie Svobodová). Její film Panenky a muži získal hlavní cenu na Festivalu FAMU (kategorie multimediální tvorba). V průběhu let působila na různých pozicích v oblasti televizní tvorby a produkce.
Narozen 1953 v Košicích na Slovensku, v letech 1970–1975 studoval na Státní konzervatoři v Brně. Později absolvoval rovněž Ateliér multimédia, koncept, environment na Fakultě výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně, kde od roku 1994 působí jako asistent a docent. Kromě výtvarné a audiovizuální oblasti se věnuje také literární tvorbě a publicistice.
Narozen 1965 v Brně, v letech 1983–1988 zde studoval Vědu o výtvarném umění (Masarykova univerzita). V Brně působil rovněž pedagogicky a to na Fakultě výtvarného umění Vysokého učení technického (zejména v Ateliéru intermediální a digitální tvorby) a na Janáčkově akademii múzických umění. Kromě výtvarné a audiovizuální oblasti se dlouhodobě věnuje také hudbě a projektu fyzického básnictví.
Narozen 1980 ve Zlíně, Búřil je absolventem studia na Fakultě výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně (Ateliér grafiky Margity Titlové-Ylovské) a Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (Katedra animace). V průběhu studia absolvoval stáže na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér grafiky Jiřího Lindovského) a na Akademie für Bildende Künste – Johannes Gutenberg Universität Mainz. Ve své tvorbě se soustředí především na tvorbu kratších animovaných snímků a multimediálních instalací. V současnosti působí rovněž pedagogicky a to na Katedře animace Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze.
Narozen 1957, vysokoškolské studium absolvoval na Českém vysokém učení technickém v Praze. Od roku 1991 je členem Asociace videa a intermediální tvorby. Kromě vlastní audiovizuální tvorby spolupracoval také na experimentálních filmových projektech Radka Pilaře, Petra Skaly, Lucie Svobodové a dalších. V roce 1995 Hřebačka založil animační a postprodukční studio Avion Film, v němž působí dodnes. V současné době pracuje také jako pedagog a vedoucí filmového oddělení na Umělecké škole Michael.
Narozen 1956 v Děčíně, Slauka byl členem Oboru video, který založil Radek Pilař. V 90. letech se mimo jiné věnoval experimentům s počítačovou animací, kterou tvořil sám nebo v spolupráci s Věrou Geislerovou. V průběhu let působil na různých pozicích v oblasti televizní tvorby a produkce, v současnosti působí rovněž jako pedagog na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (obor počítačová grafika).
Narozena 1960 v Praze; v 70. letech byla vyloučena ze studia na gymnáziu kvůli nařčení z distribuce nelegálních tiskovin. V roce 1979 společně s Čarodějem OZ odešla do Ždírce na Kokořínsku, kde pracovala v dělnických profesích, později jako kreslička map pro Český geologický ústav. V 90. letech se krátce živila uměleckou tvorbou, v současnosti pracuje jako umělecký pozlacovač – restaurátor. Její filmová tvorba začala v počátku 80. let souběžně s dalšími tvůrci neformální filmové skupiny kolem Čaroděje OZ (Karra, Pablo De Sax). Výrazným impulzem k ní byl relativně neomezený přístupu k Super 8 kameře Quartz, kterou pro sebe skupina zakoupila. Pro její filmy je typická para-dokumentární poloha. Vychází z amatérského přístupu k filmování, zachycuje autentické situace, které kombinuje s hranými scénami, nebo do přímo reálného prostředí zasazuje stylizované postavy. Žánrově jsou její filmy rozkročené mezi groteskami, dokumenty, videoklipy, komickými horrory a esejemi. Tematicky vychází z všední zkušenosti pozdního socialismu, zachycuje společenské a rodinné rituály, veřejné oslavy, zábavní parky, nebo obecně trávení volného času. Jejich protagonistky jsou typickými charaktery undergroundového filmu: silné a nezávislé postavy v bezvýchodném konfliktu s okolní společností. V jejím případě jde téměř výhradně o ženské hrdinky, které jsou zdrojem chaosu ústícího v tragický závěr, nebo komické eskapády. Pigi v rozmezí let 1982–1986 natočila dvanáct filmů, jež byly v době svého vzniku pro omezené publikum uváděny na undergroundových přehlídkách a festivalech. Po roce 1989 částečně upadly v zapomnění a znovu začaly být promítány po jejich digitální rekonstrukci v Centru audiovizuálních studií Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze v letech 2015–2017.
Narozena 1979 v Praze, zde rovněž absolvovala studium na Akademii výtvarných umění (Ateliér nových médií Michaela Bielického, 2000–2006). Mezi lety 2005 a 2006 studovala také na Akademie der Bildenden Künste ve Vídni. Práce Evy Jiřičky se v současnosti pohybují mezi několika žánry, zejména mezi videoartem a performance. Její konceptuálně laděna tvorba (vyznačující se dokumentárními a experimentálním postupy) se dotýká zejména témat mezilidských vztahů, společenských norem a hodnot nebo otázky fungování veřejného prostoru.
Narozen 1969 v Kyjově, mezi lety 1992–1999 absolvoval studium na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (Ateliér VMP, vedoucí Tomáš Ruller). Pro práci Zdeňka Mezihoráka je příznačný zájem o nalezený materiál. Často využíval záznamy televizního vysílání, z nichž vyvtářel alternativní sestřihy, či jinak upravené autorské verze. V řadě případů jde o rapidmontáže několika opakujících se políček videa. Tyto postupy využíval pro dekonstrukci původní dramatické struktury, ale i jako mechanismus aktivace povrchu média a zdůraznění jeho fyzických kvalit a poškození, jako jsou nečistoty a poškození filmu, nebo chyby a výpadky videozáznamu. Tím, co je rozkládáno, je původní jazyk média (odkazující na předchozí Mezihorákovo setkání s lingvistikou během studia češtiny) i konkrétního komunikačního kanálu (televizního vysílání). V dalších videích pak Mezihorák autorsky přetvářel i další aspekty filmových předloh, například zvukovou stopu a podtitulky. Společně s Filipem Cenkem patřil k prvním tvůrcům, kteří v 90. letech začali využívat digitální systémy pro střih videa. Nejprve to byl tehdy trh uvedený hybridní editor The Fast Video Machine, který počítačově kontroloval střihové funkce Hi8 rekordérů, později první verze software After Effects. Jeho práce v době vzniku nebyly zamýšleny pro vystavování v galeriích, na výstavách byly ve své době prezentovány z podnětu kurátorů. Od roku 2000 se zabývá vývojem počítačových her, mj. spolupracuje s Amanita Design (např. Creaks, 2020).
Národní filmový archiv byl založen roku 1943, v roce 1946 se stal členem Mezinárodní federace filmových archivů (FIAF). V roce 1997 se stal zakládajícím členem Asociace evropských cinematék ACE (Association des Cinémathèques Européenes). V České republice se řadí k nejvýznamnějším paměťovým institucím; vedle plnění archivní role se podílí na zpřístupňování audiovizuálního kulturního dědictví veřejnosti, zabývá se vědeckou a publikační činností, prezentací filmového dědictví a rozvojem současné české kinematografie a pohyblivého obrazu.