digitization (digitalizace)

Taxonomy

Code

Scope note(s)

Display note(s)

Hierarchical terms

digitization (digitalizace)

digitization (digitalizace)

Equivalent terms

digitization (digitalizace)

Associated terms

digitization (digitalizace)

12 Archival description results for digitization (digitalizace)

12 results directly related Exclude narrower terms

Dům daleko

Dům daleko je filmovou interpretací stejnojmenné experimentální prózy Věry Linhartové, kterou vytvořil experimentální filmař Martin Ježek spolu s kameraman Jakubem Halouskem. Obraz se nesnaží text ilustrovat, spíš aplikuje obdobné tvůrčí principy, i proto by bylo nepřesné mluvit o filmové adaptaci. Filmový jazyk a experimentální forma výchozího textu vedle sebe stojí v autonomních pozicích. Jako lokaci pro natáčení si filmaři určili město Most symbolicky pro jeho těžařskou historii. Určujícími kritérii byla délka filmu a metráž materiálu: film se točil na formát Super8 a trasa pohybu kamery ve tvaru spirály, která se vinula kolem města. Výchozím bodem byl povrchový lom, dnes umělé jezero. Tak jako i v následujících Ježkových filmech, bylo nedílnou součástí procesu natáčení performativního čtení literární předlohy přímo na místě. Struktura textu tak přímo ovlivňuje i strukturu pořízeného obrazového materiálu. V případě Domu daleko tak odpovídalo každých sto kroků jednomu odstavci textu. V další fázi autoři bez kvalitativní selekce záběrů nebo dodatečném dramaturgickém zásahu přistoupili k přetočení materiálu na formát 16mm. Záznam pohybu kamery je roztříštěn, multiplikován a po celou dobu trvání filmu se motivy opakují stejnou intenzitou. Literární předloha se ve filmu znovu objevuje ve formě titulků, které film zdánlivě rozdělují na čtyři kapitoly. Ty citují vždy první věty čtyř částí textu Dům daleko a svým způsobem slouží i jako komentář nebo nástroj pro interpretaci obrazů. Gradace filmu je způsobena napětím mezi slovem a obrazem a jejich imaginativností. Princip vrstvení vzorců a systémů, do kterých se volně nalévá obsah bez řízené dramaturgie se opakuje i ve zvuku filmu. Pro něj bylo použito devět zdrojů: výuka logopedie pro předškoláky s názvem Kdo mi, děti, poví., motiv piana ze skladby Evryali Iannisa Xenakisa, mesh-up deska V tanečním rytmu Karla Vlacha, skladba Get ready od Temptation v různých rychlostech, motivy skladeb Vietnamského národního symfonického orchestru, nebo kapely Hansson & Karlsson, útržky noise core a jazzu a zvuků z ruchových desek pro filmové amatéry. Zvuková stopa filmu vznikla nezávisle na filmovém obraze jako výsledek grafické partitury. Snímek Dům daleko byl veřejně prezentován například v rámci akce Videogram 67 (Fórum pro architekturu a média, Praha 10. 5. 2017). Přibližná délka audiovizuálního díla je 25 min 43 s.

Ježek, Martin

Echo–Vocis Imago

Film Echo–Vocis Imago vznikal čtyři roky jako součást Jedličkova dlouhodobého multimediálního projektu zaměřeného na krajinu v oblasti Maremma, v jihozápadní části Toskánska. Středometrážní experimentální snímek tematizuje vztah dvou univerzálních kategorií: místa a času a to na příkladu specifické harmonie mezi starým opuštěným domem a okolní krajinou. O téměř deset let později Jan Jedlička navázal na toto téma a stejnou lokalitu snímkem Interno (2001), jenž odlišuje rozdílná míra abstrakce a expresívnosti použitých vyjadřovacích prostředků. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 22 min 53 s.

Jedlička, Jan

Hranice – otázka bez odpovědi

Dílo Hranice – otázka bez odpovědi patří mezi filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka, které byly natočeny na 8 mm barevný film, jenž byl umělcem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. V této akci, kterou Lumír Hladík uskutečnil na podzim v roce 1977 na hranici strniště a zoraného pole nedaleko Úval u Prahy, si během opisování předem vytčené trajektorie kladl otázku, kde je hranice? Co odděluje? Co vymezuje? Podobně, jako v akcích Zmenšil jsem průměr Země nebo Můj “osobní” nekonečný vektor se takto vyjadřoval k otázce vlastnění, svévolného vyjmutí a přisvojení a to nejen v kontextu socialistického společenského uspořádání. Filmový záznam akce, stejně jako šesti dalších z téže doby, pořídil Hladíkův přítel Petr Soukup. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Dílo bylo prezentováno v rámci společné výstavy s Jiřím Kovandou 35 let 7000 kilometrů: Lumír Hladík a Jiří Kovanda, Svit, Praha, 8. 9. – 27. 10. 2011. V roce 2020 byl film Hranice - otázka bez odpovědi uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 1 min 20 s.

Hladík, Lumír

Interno

Snímkem Interno se Jan Jedlička téměř po deseti letech vrátil do domu, v němž pobýval na počátku devadesátých let 20. století a věnoval se zde objevování, mapování a kontemplaci s místní toskánskou krajinu. Po deseti letech však původní dům Vignaccio v Grossetu našel opuštěný. Uzavřel se s kamerou v jeho útrobách a natočil nejen jeho proměnu, ale zastihl i napětí mezi vnitřkem a vnějškem, tmou a světlem, zánikem a životem. Kvůli nedostatku světla se rozhodl film natočit na digitální kameru a poté jej převést na 35mm film, aby i temné sekvence nesly stopy světla a nevznikala tak domnělá dramaturgická přerušení. Významný podíl na vyznění snímku tvoří zvuková stopa autentických i dodatečných ruchů, která posiluje dialog mezi živým okolím domu a ztichlým interiérem. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 25 min 30 s.

Jedlička, Jan

Moře v zrcadle

Hladíkova akce Moře v zrcadle byla na dlouhou dobu jediným známým autorovým dílem a to díky zmínce v knize Petra Rezka Tělo, věc a skutečnost v současném umění (Praha: Jazzová sekce, 1982). V akci Hladík reagoval na moře jako symbol svobody. Po dvou letech, co naposledy viděl moře, se rozhodl, že uplynula dostatečně dlouhá doba, aby se k němu vypravil za účelem ho „nevidět”. Spolu s přáteli se vydal k Baltskému moři, konkrétně do Warnemünde ve Východním Německu. Po příjezdu umístili jeho přátele zrcadlo tak, aby odráželo moře, a Hladíka s páskou na očích k němu dovedli. Po hodině pozorování moře v zrcadle se Hladík nechal opět se zavázanýma očima odvést k autu a odjel zpět do Prahy. Nedlouho po této akci Hladík emigroval do Kanady. Filmový záznam akce pořídil Hladíkův přítel Petr Soukup. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Umělec nechal filmy v Kanadě digitalizovat a opatřit vysvětlujícími mezititulky a hudbou. V této podobě bylo Moře v zrcadle prezentováno například v rámci online výstavního projektu Okno do videoarchivu VVP AVU (2013). Později se autor přiklonil k autentičtější dobové verzi bez hudby a bez textové explikace přes obraz, která byla zařazena na DVD kompilaci České akční umění. Filmy a Videa 1956–1989 (Edice VIDA, Praha: VVP AVU 2015). V roce 2020 bylo Moře v zrcadle uvedeno spolu s dalšími šesti akcemi v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 (MFDF Jihlava 2020, programová sekce Fascinace). Přibližná délka díla je 9 min 7 s.

Hladík, Lumír

Můj osobní „nekonečný“ vektor

  • nfa-va-009136
  • Subseries
  • Druhá polovina 80. let
  • Part of Videoarchiv

Můj osobní „nekonečný“ vektor patří mezi filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka, které byly natočeny na 8 mm barevný film, jenž byl umělcem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. „Rozhodl jsem se, že se stanu vlastníkem kosmického vektoru“. Na základě tohoto rozhodnutí vykonal v roce 1977 Lumír Hladík akci, v níž do krajiny vsadil patník a ceduli se symboly nekonečna, která na místě vydržela následujících pětadvacet let. K tomuto symbolickému uměleckému „přisvojení“ si zvolil místo na úpatí kopce Klepec u Úval. V druhé polovině osmdesátých let (přesněji není známo), kdy už Hladík žil v Kanadě, natočil místo jeho přítel Petr Soukup, který pořídil filmové záznamy i všech předchozích umělcových akcí. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Dílo bylo prezentováno v rámci společné výstavy s Jiřím Kovandou 35 let 7000 kilometrů: Lumír Hladík a Jiří Kovanda, Svit, Praha, 8. 9. – 27. 10. 2011. V roce 2020 byl film Můj osobní „nekonečný“ vektor uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 18 s.

Hladík, Lumír

Náš očistec

Náš očistec je filmovou interpretací souboru expresionistických próz Můj očistec katolického kněze Jakuba Demla, které volně vychází ze záznamů autorových snů a tematizují předtuchy nebo přítomnost smrti. Martin Ježek ke spolupráci oslovil dalších pět filmařek/ů nebo umělkyň/ců, které/ří pod vlivem Demlových textů zaznamenávali lokace definující kapitoly filmu: Klauzura (Viola Ježková), Pouť (Martin Ježek), Domov (Jan Daňhel, Martin Klapper) a Hřbitov (Lenka Kerdová). Pátá část ve vysokém kontrastu černé a bílé (Jakub Halousek) tvoří kompoziční rám, ve své abstrakci je protipólem dokumentárně laděných barevných záběrů celého filmu a může asociovat nekonkrétní stav mezi sněním a bděním. Stopáž filmu odpovídá trvání tradiční latinské mše, což podporuje i hudební kompozice Roberta Piotrowitze, která je doplněna „field recorded” zvuky jednotlivých filmařek/ů. Náš očistec je od svého vzniku koncipován ve dvojí formě prezentace: jako klasická kino projekce, ale také ve formě expanded cinema se třemi promítačkami a třemi projekčními plochami, ideálně v sakrálním prostoru. Tři plátna napodobují tzv. hungertuch nebo fastentuch, tkaninu, která v době půstu překrývá oltář v katolických a protestantských kostelech, což v kontextu demlovské rozpolcenosti představuje další formu odpírání. Film byl ve formě audiovizuální instalace uveden v rámci festivalu Brno16 v kapli brněnské káznice (13. 10. 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 67 min.

Ježek, Martin

Neznámý zůstal neznámý

Neznámý zůstal neznámý patří mezi filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka, které byly natočeny na 8 mm barevný film, jenž byl umělcem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. Ať už se Lumír Hladík zabýval uměleckými akcemi v totalitním Československu nebo v Kanadě, umisťoval je často do prostředí lesa. Charakter kulturní krajiny nebo v protikladu k tomu kanadské divočiny ovlivnil témata, jimiž se Hladík zabývá. V akci Neznámý zůstal neznámý podnikl marný pokus o deanonymizaci stromu. Filmový záznam akce, stejně jako šesti dalších z téže doby, pořídil Hladíkův přítel Petr Soukup. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Dílo bylo prezentováno v rámci společné výstavy s Jiřím Kovandou 35 let 7000 kilometrů: Lumír Hladík a Jiří Kovanda, Svit, Praha, 8. 9. – 27. 10. 2011. V roce 2020 byl film Neznámý zůstal neznámý uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 1 min 16 s.

Hladík, Lumír

Obrázky

Krátký film Obrázky představuje jedno z prvních uměleckých audiovizuálních děl vzniklých v Československu, k jehož výrobě byla využita počítačová animace. V průběhu svého studia v ateliéru Filmové a televizní grafiky na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové se Lucie Svobodová věnovala především klasickému animovanému vyprávění prostřednictvím figurální kresby, v jednom ze svých prvních filmů Obrázky však ústřední děj i postavu abstrahuje a rozvíjí možnosti nového barevného tvarosloví prostřednictvím grafického systému počítače Amiga. Motiv poutníka se v díle Lucie Svobodové pojí s tématizací konceptu času a životního koloběhu, na které měla vliv autorčina obeznámenost s buddhistickým učením. Práce byla prezentována na první souhrnné přehlídce videoartu v Československu s názvem Den videa (Průmyslový palác, Bubeneč, Praha 1989). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 58 s.

Svobodová, Lucie

Rituální vražda pitomého úsměvu

Rituální vražda pitomého úsměvu je nejstarší dochovaný filmový záznam akce Lumíra Hladíka, která byla natočena na 8mm barevný film, jenž byl Lumírem Hladíkem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. Umělecká akce Rituální vražda pitomého úsměvu se jako jedna z mála Hladíkových performancí odehrála v interiéru jeho bytu. Prozrazuje umělcův zájem o všední symboliku drobných artefaktů, které ho mohou provokovat natolik, že se je rozhodne destruovat. Takový osud postihl i dřevěnou loutku šaška vystavenou ve výloze hračkářství nedaleko Hladíkova tehdejšího bytu. Filmový záznam akce, stejně jako šesti dalších z téže doby, pořídil Hladíkův přítel Petr Soukup. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. V roce 2020 byl film Rituální vražda pitomého úsměvu uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 3 min 50 s.

Hladík, Lumír

Už nikdy tenhle balvan

Už nikdy tenhle balvan patří mezi filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka, které byly natočeny na 8mm barevný film, jenž byl umělcem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. Lumír Hladík v druhé polovině sedmdesátých let realizoval několik akcí ve středočeském kraji, kde vyrostl. O výběru krajiny však zpětně říká, že byla pouhým nástrojem, jako když si při kreslení vezmeme papír. V Hladíkových filmových záznamech akcí tak krajina zůstává do jisté míry anonymní a teprve performerovy trajektorie na ni vykreslují nějaké téma. V tomto případě se Hladík pokusil „skoncovat“ s balvanem, jenž ho provokoval od dětství. Po tři dny se přibližoval ke kameni na vrchu Klepec u Úval, aby se k němu dostal co nejblíže, aniž by se ho jakkoliv dotkl. Chronologie této třídenní akce, která proběhla ve dnech 12., 22. a 25. listopadu roku 1978 je ve snímku vyznačena pomocí titulek, které do záznamu při editaci snímku vložil Hladíkův přítel Petr Soukup, jenž, stejně jako šest dalších Hladíkových akcí z téže doby, natočil na vlastní 8mm kameru. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Dílo bylo prezentováno v rámci společné výstavy s Jiřím Kovandou 35 let 7000 kilometrů: Lumír Hladík a Jiří Kovanda, Svit, Praha, 8. 9. – 27. 10. 2011. V roce 2020 byl film Už nikdy tenhle balvan uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 2 min 1 s.

Hladík, Lumír

Zmenšil jsem průměr Země

Zmenšil jsem průměr Země patří mezi filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka, které byly natočeny na 8 mm barevný film, jenž byl Lumírem Hladíkem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. Umělecké akce českých umělců v sedmdesátých a osmdesátých letech se odehrávaly mimo veřejné umělecké dění. Jejich dosah byl čistě komunitní a v případě Lumíra Hladíka dokonce téměř pouze osobní. Snad právě proto Hladíka provokovala myšlenka „monumentálního“ činu, kterým nemělo být nic menšího, než pokus o zmenšení průměru země. Akce proběhla roku 1977 na poli nedaleko Hladíkova rodného Českého Brodu. Umělec na vybraném místě vykopal díru o hloubce 73 cm a tuto míru odečetl od průměru Země. Filmový záznam akce, stejně jako šesti dalších z téže doby, pořídil Hladíkův přítel Petr Soukup. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Dílo bylo prezentováno v rámci společné výstavy s Jiřím Kovandou 35 let 7000 kilometrů: Lumír Hladík a Jiří Kovanda, Svit, Praha, 8. 9. – 27. 10. 2011. V roce 2020 byl film Zmenšil jsem průměr Země uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 1 min 26 s.

Hladík, Lumír