Showing 205 results

Krátkou experimentální bajku natočily Roberta Fehérová a Nela Kollertová během školního plenéru ve Valdštejnské lodžii, kterého se zúčastnily s ateliérem animované a interaktivní tvorby Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni.
Autorky použily techniky stop motion animace a camery obscury. Pomocí černobílých záběry lesů, odrazů krajiny na vodních plochách či kamínků u cesty vyprávějí bajku o křehkosti, závisti a hněvu. Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Ji.hlava (2023).
Přibližná délka filmu je 2 min.

V sugestivní miniatuře pracuje autorka Zuzana Březinová s impulzy pro fyzické prožití filmu: Jehla, která důsledně proniká dlaní v detailním záběru, jenž se na plátně devětkrát opakuje ve formě split screenu, protahuje opakovaně nit skrze tkáň, aniž by dokončila jediný steh. Zuzana Březinová vytvořila tento snímek v rámci svého studia v ateliéru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Svým krátkým snímkem, intimním a expresivním zároveň, se přibližuje k odkazu české performance a body artu, zejména k dílu Petra Štembery. Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Ji.hlava (2023) v soutěži Fascinace: Exprmntl.cz. Přibližná délka filmu je 1 min.

V září roku 2023 proběhla v Domě U Kamenného zvonu (Galerie hlavního města Prahy) retrospektivní výstava srbského umělce a zástupce první generace jugoslávských konceptualistů Dragoljuba Raši Todosijeviće. Výstava nesla název Wast ist Kunst? podle jedné z jeho performancí, v níž pomocí základní otázky “Co je umění?” deklamoval kritiku uměleckého provozu. Český umělec, performer a režisér Vladimír Turner využil této otázky jako leitmotivu svého filmu, který je jakousi esencí Todosijevićovy tvorby. Pro ni je charakteristická provokativní reflexe nejen uměleckého provozu, ale především nacionalistických ideologií včetně jejich symboliky. Turner snímek koncipoval jako vícevrstvou performance, která zaznamenává Todosijevićovu akci společné hostiny u stolu ve tvaru hákového kříže, jež se uskutečnila v rámci výstavy a prokládá ji performancí mladého herce, jenž ztvárňuje aktivistického umělce, tedy jakési alter ego Todosijevićovy generace.
Film byl natočen pro Galerii hlavního města Prahy. Trailer snímku byl galerií rovněž používán v PR kampani výstavy. Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Ji.hlava (2023).
Přibližná délka originálního filmu je 15 min.

Jednozáběrová filmová vizualizace představy naléhavé myšlenky. Enigmatický objekt vejcovitého tvaru na bílém pozadí díky světelnému designu téměř ztrácí třetí dimenzi. Ruchy ve zvukové stopě připomínají zvuky, jaké vydává hlodavec. Autorka Anna Hušková studuje v ateliéru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara při Západočeské univerzitě v Plzni. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Dílo bylo v dubnu 2024 součástí výstavy Natěsno v galerii GAFA. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 3 min.

Inspirován sci-fi literaturou, vytvořil Lukáš Prokop snímek Konkomitantní růstový jev, který je jakousi abstraktní kosmogonií. V prostoru digitálního labyrintu vzniklém za použití počítačové animace autor snímku ohledává tenkou hranici (pokud ještě nějaká zůstává) mezi člověkem a strojem. Autor tak na jednu stranu vystupuje jako demiurg, který testuje tvárnost digitální hmoty, na druhou stranu se vyjevuje jako neosobní funkce celého systému. Celý proces je současně imerzivní i zcizující. Film vznikl jako diplomová práce Lukáše Prokopa a byl vystavena na diplomové výstavě FaVU v Brně (2023). Snímek byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023), kde získal Zvláštní uznání poroty. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 25 min 5 sec.

Ve snímku I’m Doing Great (I’m Doing Great) vypráví Tereza Kalousová příběh laděný do pohádkového sci–fi. Hlavní postava ztratila klíče v den, kdy se dozvěděla o sňatku skutečného muže a virtuální anime postavičky, kterou je vocaloid Hacune Miku. Ve snaze najít své klíče se ústřední postava pokouší rekonstruovat související události předešlého dne. Autorka ve snímku reflektuje nebezpečí ztráty vlastní integrity v současné době, kdy žijeme své životy částečně a zároveň souběžně ve virtuálním světě. Snímek byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Dále byl prezentován v rámci Mapping the Czech Context. From Experimental and Amateur Cinema to Video Art (Austrian Film Museum, 2025). Přibližná délka filmu je 10 min 30 s.

Snímek Prolog Terezy Vinklárkové vychází ze scénické situace, v níž se setkávají dvě amorfní lidské figury. Jejich interakce je vyjádřena choreografií a rozhovorem, jenž se odehrává mimo obraz. Tyto bytosti, stylizované pomocí silikonových masek a kostýmu, reprezentují genderově nevyhraněné bytosti. Během této jakési autoterapeutické performance se nastolují otázky o průběhu biomechanických procesů v těle, témat odhalujících příběhy systematického potlačování emočního prožívání, psychosomatických problémů, ale především otázek, jak se člověk vztahuje k vlastnímu tělu pod tíhou patriarchální společnosti.
Dílo bylo prezentováno v rámci cyklu Eternal Maze na společné výstavě s Magdalenou Lazar nazvané Bodies On the Edge Of The Echo Chamber (JednaDvaTři gallery, Praha, 2023). V roce 2023 bylo vybráno do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Snímek byl rovněž uveden v kurátorském komponovaném programu Absence ve Videoarchivu 5: Hodné holky nezlobí. Intimita jako nástroj subverze (11. 11. 2024, kino Ponrepo). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 8 min 26 sec.

Ve snímku Ruda, minerál, prach, kov zpracovává Barbora Mrázková téma moderních technologií, které jsou součástí každodenního života, ale jejich výroba spočívá v komplexním socio-ekonomickém řetězci s enormním dopadem na ekologii. Film tvoří rozhovor s jedním z firemních geologů a koláž obrazů z dolů na Koltan v Demokratické republice Kongo, a z laboratoří ve východočeském Lanškrouně, kde vytěžený nerost krystalizuje do podoby nezbytných komponent běžně rozšířených elektrotechnických zařízení. Nekonečná záplava digitálních obsahů je tak konfrontována s materiální podstatou těchto technologií i s konflikty, které zásadně narušují geograficky vzdálené ekosystémy a společnosti. Dílo bylo uvedeno v soutěži Jiné vize CZ na Přehlídce filmové animace a současného umění PAF 2023. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 11 min.

Adéla Mitová vystupuje ve svém snímku jako performerka, které ve své akci demonstruje pocit napětí, který souvisí se sebepřijetím i vnějším tlakem a v druhém plánu rovněž s produkcí a percepcí umělecké akce jako takové. Statický záznam performativní akce, v níž autorka trpělivě a odhodlaně polyká zašmodrchanou pásku, vytváří tenzi mezi čistou, minimalistickou vizuální formou snímku a neodbytnou evokací fyzického diskomfortu aktérky. Dílo vzniklo jako klauzurní práce v ateliéru Nových médií na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Filmová premiéra se uskutečnila na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka snímku je 5 min.

Dílo Marienbad vzniklo v roce 2022 pro 7. ročník filmového festivalu Marienbad, který se zaměřuje na experimentální film. Během umělecké rezidence, která se uskutečnila před konáním samotného festivalu, realizoval Miloš Šejn kromě několika objektů a obrazů také film. Snímek Marienbad tvoří sestříhané záznamy pořízené čelovou kamerou, s níž se umělec pohyboval v bahništi u vyvěrajících pramenů v přilehlém okolí Mariánských lázní. Šejn se během akce noří do přírodní tůně a bahnem maluje na plátno, do kterého ovíjí své tělo. Do bloku zaznamenává kresbou svou abstraktní neartikulovanou řeč, která je součástí zvukové stopy. Úvod i závěr snímku rámují záběry na probublávající hladinu, které se liší ve formě úvodních a závěrečných kreditů – ty v úvodu tvoří kapitálkami červeně napsaný název filmu, jenž přetíná obraz vertikálně, zatímco v závěru spolu se jménem a rokem vzniku leží titulek horizontálně uprostřed záběru. Film byl prezentován na festivalu Marienbad (2022). V roce 2024 snímek autor zahrnul do autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022 (kino Ponrepo, 27. 5. 2024), který byl součástí doprovodného programu k výstavě v galerii Jilská 14 (Depozit paměti, kurátor Petr Vaňous). Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 5 min 21 sec.

Dílo vzniklo na základě osobní performance Miloše Šejna, která se uskutečnila 8.7.1996 v Krkonoších ve skalní rozsedlině zvané Bílá skála, odkud také dostalo svůj název. Snímek tvoří záznam interakce umělcova nahého těla ve skalní průrvě na ruční kameru Video8, již autor použil na principu cine-dance, při němž je kamera součástí těla performera. V tomto případě ji umělec držel v ruce. Akce navazuje na krajinné performance, jež už v průběhu 70. let Miloš Šejn realizoval v lokalitě krkonošského Javořího potoka. Dílo autor nejprve publikoval na internetu. V roce 2024 jej zahrnul v rámci autorské výstavy Depozit paměti (kurátor Petr Vaňous, galerie Jilská 14, 2024) do pásma filmů prezentovaných na malém monitoru v instalaci “šatníku”. Na výstavu navázal doprovodný program v kině Ponrepo (27. 5. 2024), který měl podobu autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 4 min 7 sec.

Dílo, jehož latinský název znamená v překladu světlušky, vzniklo v roce 2002 za letní noci u Lhoteckého rybníka nedaleko Jičína. Během akce se umělec pohyboval po louce a přitom natáčel blízký horizont. Dílo vzniklo na principu cine-dance, při němž je kamera součástí těla performera. K záznamu použil kameru JVS VHS C, s níž experimentoval již v roce 1993 na Akademii výtvarných umění, kde ji měl k dispozici jako pedagog. Tehdy objevil zvukový vedlejší efekt – jakési technické bručení – který tato kamera vytvářela samovolně díky nedokonalému čipu. Tohoto “brumu”, které vzdáleně připomínalo lidskou řeč, využil v řadě dalších děl (poprvé v Grand G / Sol 9.9.1993 / 50°26'19.565"N, 15°17'8.555", 1993). Stejný přístroj měl také potíže vyrovnat se s přezářenými body – pokud se takový pohybující bod objevil, vytvořilo to v obraze čáru. Docházelo tam tedy samovolně ke zpoždění obrazu. Namísto zachycení letu světlušek vytváří výsledný pohyblivý obraz efekt “psaní po krajině”. To přimělo také o několik let později kurátorku Věru Jirousovou, aby dílo zahrnula do Šejnovy výstavy Psané krajiny (galerie Šternberk, 2009), kde byl film ve smyčce promítán na stěnu v samostatné místnosti. V roce 2024 instaloval Miloše Šejn dílo Lampyris jako prostorovou instalaci (projekce na kulovitý objekt) v podzemí galerie Jilská 14 v rámci své výstavy Depozit paměti. Během doprovodného programu byl snímek uveden v kině Ponrepo (27. 5. 2024) jako součást autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 5 min 12 sec.

Dílo Tvář vychází ze záznamu privátní performance Miloše Šejna, v níž se ponořil pod hladinu Javořího potoka v Krkonoších. Kamera na stativu zaznamenávala, jak přes umělcovu tvář přechází proud vody a s ubývajícím vzduchem se mění její mimika. Vybranou část materiálu poté autor zpomalil. Výsledné dílo tvoří, bez čitelného předělu, nejprve lineární a poté zpětný chod záznamu, jakoby pobyt pod hladinou mohl být nekonečný. Zvuková složka pochází rovněž z autentického záznamu, ale halucinogenní efekt ji dodává ono zpomalení. Umělce zajímala situace, v níž by se po nějakou dobu cítil jako součást potoka. Dílo, které vzniklo v roce 1999, bylo prezentováno o více jak dekádu později na výstavě kurátora Ladislava Kesnera Tváře. Fenomén tváře ve videoartu (Rudolfinum, Praha, 2012). Dílo bylo dále uvedeno v kině Ponrepo (27. 5. 2024) jako součást autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Jednalo se o doprovodný program k částečně retrospektivní výstavě (Depozit paměti, kurátor Petr Vaňous, galerií Jilská 14, 2024). Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 11 min 56 sec.

V díle Miloš Šejn zkombinoval veřejnou performance a privátní akci v bývalém uhelném dolu Mayrav, v něm Dagmar Šubrtová pořádala umělecká sympozia. Během tohoto uměleckého pobytu Šejn realizoval privátní akci ve výsypkách s vytěženou hlušinou, kterou opětovně začínají prorůstat invazní rostliny. V hlubinném dolu se zachovaly stroje i vybavení pro horníky, včetně tzv. řetízkovny a příslušného oblečení, jež pro účely performance umělec aproprioval během veřejné performance. Zvukovou složku tvoří umělcova neartikulovaná abstraktní řeč spolu s autentickými ruchy z dolu i jeho blízkého okolí, kde se nachází věznice Vinařice, a tak je v pozadí slyšet i štěkot psů vězeňské stráže. Záznam těchto akcí v podobě audiovizuálního díla nazvaného Hortvs Winariencis Mayrav byl prezentován návštěvníkům dolu v jeho vstupní hale na běžném televizním monitoru (2008). Dílo bylo dále uvedeno v kině Ponrepo (27. 5. 2024) jako součást autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Jednalo se o doprovodný program k částečně retrospektivní výstavě (Depozit paměti, kurátor Petr Vaňous, galerií Jilská 14, 2024). Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 7 min 11 sec.

Akce byla realizována v jižních Čechách v předhůří Šumavy v Červeném mlýně během pedagogicko-umělecké rezidence, na kterou byl Miloš Šejn pozván umělkyní Barbarou Benish. Autor zde pořídil množství audiovizuálního materiálu, který souvisel s prostředím mlýna, s moukou, s vodou, s původním mlýnským zařízením a tyto záběry propojil s performativním akcemi, které charakterizují reminiscence na autorovi rodiče. Součástí performance jsou apropriace tatínkova klobouku a matčina kombiné. Miloš Šejn zdědil zájem o historii mlynářského řemesla právě po své mamince, jejíž rod pocházel z mlynářské rodiny. Klíčovou roli ve snímku zaujímá kniha Velký český snář, který dodnes vychází. Šejn použil výtisk zakoupený v antikvariátu a během performance jej dle svých slov reinterpretoval moukou, kterou na ni v průběhu sypal. Dílo Somnia Molitori / Miller’s visions bylo prezentováno v kině Ponrepo (27. 5. 2024) jakou součást autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Jednalo se o doprovodný program k částečně retrospektivní výstavě (Depozit paměti, kurátor Petr Vaňous, galerií Jilská 14, 2024). Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 8 min a 20 sec.

Minutový experimentální film bez dialogů trojice autorek Darji Parsi, Iryny Tsaryk a Viktorie Tomadze z Ateliéru animované a interaktivní tvorby na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara při ZČU v Plzni. Za zvuku vlnobití elektrického proudu protínají tmu lesa světelné paprsky, které jako by vycházely z hub, chorošů a větvoví. Vyrobeno na plenéru ve Valdštejnské lodžii v Jičíně. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 1 min.

Slovenský experimentální filmař a mediální umělec Franz Milec vytvořil snímek s glitch estetikou odkazující na herní prostředí. Z perspektivy robotického vysavače zachycuje průchod 3D animovanými liminálními prostory opuštěných kanceláří, převlékáren a chodeb. Zvukovou stopu díla tvoří zpěv a elektronická hudba. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Snímek byl uveden na Athens Digital Arts Festival 2024 a Fest Anča 2024. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 5 min.

Krátkometrážní film Aleše Zůbka zpracovává vizualizaci využití zařízení totamak, ve kterém by v budoucnu byla možné žhavé plazma využít například pro výrobu elektřiny. Dokumentární rozhovor s vědcem z Ústavu fyziky plazmatu Akademie věd České republiky Matějem Peterkou autor doplňuje o 3D animaci industriální sci-fi krajiny bez lidí. Dílo bylo vytvořeno na katedře CAS FAMU. Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 19 min.

Snímek Sněm věcí se odehrává v dystopické krajině v okolí česko-polských hranic u Kralického Sněžníku. Místo obývají vedle turistů bloudících v mlze také zvláštní bytosti reprezentující civilizační dopady na krajinu. Trojice těchto entit, které jakoby vznikly z odpadu odhozeného do blízkého křoví, sedí okolo táboráku a zpola srozumitelnou řečí o něčem rokuje. Jejich řeč, digitálně modifikovaná, připomíná jakousi pivní břichomluvu. Snímek tak humorně paroduje zálesáckou i turistickou kulturu, která se navzdory lásce k přírodě rovněž neblaze podepisuje na krajině. Jakub Tulinger snímek vytvořil v kombinací 3D animace a volně dostupných snímků z google maps, které tam nahráli turisté. K vytvoření díla jej inspirovala nová výstavba návštěvnické infrastruktury v blízkosti Kralického Sněžníku a otázka, jak zvýšený nápor turismu ovlivňuje živoucí ekosystém. Snímek byl ústřední součástí Tulingerovy výstavy nazvané Říkat jí Mixér (GVUN Kabinet, 2024). Rovněž byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 15 min 44 sec.

Dílo Na vrcholu / Zebín je prvním video snímkem Miloše Šejna. Autor jím však tématicky plynule navázal na své předchozí krajinné filmy ze 70. let natáčené na 8mm film. Samotná akce, jež proběhla 10. září 1988, spočívala ve výstupu Miloše Šejna na vrchol kopce Zebín u Jičína, kde performer interagoval s okolním prostředím a pomocí ohně, kamenů, vody a rostlin vytvářel na místě velkoformátové pigmentové obrazy. Samotné akce se zúčastnil dále kameraman Ivo Sehnoutka, jenž pořídil videozáznam a v obtížném kamenitém terénu mu asistoval Otakar Veverka. Večer po akci natočili Veverka a Sehnoutka s Milošem Šejnem video rozhovor, jenž je součástí akviziční dokumentace díla Na vrcholu / Zebín (1988).
Videozáznam akce byl veřejně prezentován jako součást výstavy Práce z let 1984–1988 (Malá výstavní síň, Liberec, 1988) po dobu vernisáže na televizní obrazovce ve formě smyčky. Na této samostatné výstavě převládaly fotografie doplněné pigmentovými obrazy, jež umělec vytvořil již dříve ve své hlavní lokalitě Javořího potoka v Krkonoších. Během vernisáže před přihlížejícími Miloš Šejn mlčky tyto obrazy v podobě svitků rozvíjel na podlaze výstavní síně. Ze zahájení výstavy je dochován dvouhodinový záznam dalšího kameramana Jiřího Nováka obsahující rozbalování svitků Milošem Šejnem a přednášku Jiřího Valocha, v níž tento teoretik umělce zasazuje do kontextu konceptuálního umění. Dílo bylo dále prezentováno opět ve smyčce na výstavě Umění akce (kurátorka Vlasta Čiháková-Noshiro, Mánes, 1991). V roce 2007 Miloš Šejn publikoval na platformě Youtube rovněž zkrácenou osmi minutovou verzi. Ta byla později prezentována např. v kině Ponrepo v rámci programu Absence ve Videoarchivu 2 (kurátor Arnošt Novák, kino Ponrepo, 18.10. 2021). V roce 2024 bylo dílo v původní délece uvedeno v kině Ponrepo (27. 5. 2024) jako součást autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Jednalo se o doprovodný program k částečně retrospektivní výstavě (Depozit paměti, kurátor Petr Vaňous, galerií Jilská 14, 2024). Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka původní verze je 27 min 50 sec.

Parametrická architektura neblahého developmentu se jako materializovaná kletba uvržená na obyvatele města prodlužuje v digitálně manipulovaném panoramatu města. Oskar Helcel ze záhrobí vyvolává vygenerovaný hlas Zahy Hadid. Její poselství se narcistně zmítá mezi stížnostmi a omluvami. Starchitektonický přízrak bloumá stárnoucí novostavbou v marné snaze dosáhnout smíření. V odraženém světle spalujícího slunce se bude navždy ozývat skuhrání, že zlatá není dost zlatá. Přehlídka filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 12 min.

Co když na konci tunelu není světlo, ale jen další tunel? RRRR+A, Tomáš Merta a Tomáš Klein na zpáteční cestě do vlastního nitra ohledávají možnosti soudobé post-sekulární mystiky. V pokusu o probuzení kundaliní šakti předkládají video jako duchovní cvičení i jako záchrannou operaci. Přehlídka filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Dílo obdrželo Hlavní cenu mezinárodní poroty, ve které zasedli Jacob Hurwitz-Goodman, Noemi Purkrábková a Marco Roso. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 10 min.

Se stupňujícím se zájmem o ne-lidské entity sílí i nejistota, zda jako příslušníci lidského druhu dokážeme překročit svoji situovanost. Kudy vede hranice mezi potřebnou citlivostí k bytostné jinakosti a mezi vlastní antropomorfní projekcí? Martin Fischer podél této hranice sbírá předměty i náměty, aby z nich posléze smontoval trojici krátkých filmů. Neotřele si půjčuje prověřené formáty bajek (coby žánru tradičně vyhrazeného ne-lidským protagonistům) i různé animační techniky (jako zavedené způsoby oživování něčeho neživého). Hledá tak způsob, jak mluvit o klimatické krizi, který nevede k paralýze, ale k nezbytné animaci stávajících poměrů. Filmová premiéra se odehrála na festivalu Přehlídka filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 11 min.

V lednu 2022 bylo prasečí srdce poprvé transplantováno do těla člověka. Tento významný medicínský milník se stal Janě Chmelařové a Denise Langrové východiskem pro mezidruhovou sci-fi spekulaci, v níž se chimérizují fakta a fikce, stejně jako lidské a mimo-lidské entity. Nápadně nerovnoměrná distribuce bohatství dosud nedokázala zajistit odpovídající rozdělení zdraví a štěstí. Nové xenotransplantační techniky to ale možná brzy změní, zvlášť pokud se naplní očekávání spojená s transplantací vědomí. Je možné, že nesmrtelnost pak bude konečně na prodej. A stejně tak se nedá vyloučit, že procesy chimerizace povedou k nepředvídatelným důsledkům.

Ve snímku se spojují plány, vizualizace, archivní fotografie i současné záběry berlínské Nové Národní galerie Ludwiga Miese van der Rohe za doprovodu elektronické hudby Miroslava Haldiny. Dokonalé krychle ze skla a oceli, se roztékají, proplétají a deformují. Film dále doplňuje přepis dialogu mezi člověkem a umělou inteligencí o vztahu hudby a architektury.
Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 9 min.