Audiovizuální dílo Kapusta vzniklo během studia Pavly Scerankové u profesora Tonyho Cragga na Universität der Künste v Berlíně a bylo uvedeno na stejnojmenné výstavě v Galerii Jelení (Praha 2006). Námětem díla je fenomén zahradničení, ve kterém se podle autorky zrcadlí potřeba seberealizace a emocionálního nasazení, které je v každodenním pracovním procesu nemožné nebo nepřípustné. Umělkyně kamerou sleduje všední aktivity zahrádkářů v zahrádkářské kolonii a svým voyeuristickým záznamem reflektuje neobvyklou situovanost kolonie ve vztahu k okolní zástavbě. Hudbu k dílu poskytl skladatel Luke Styles. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 24 s.
Dokumentární filmová báseň studenta dokumentární tvorby FAMU Josefa Švejdy odkrývá složitý vztah bezpodmínečné lásky ženy k pěstounskému dítěti, i přesto že si odpykává trest ve vězení. Fragmenty ozvěn z vězeňské cely střídají ženiny modlitby za syna a každodenní práce ve venkovském stavení. Film vznikl v dílně Tomáše Bojara. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 7 min.
Znělka kulturního magazínu Československé televize Jizvy, jiskry, jistoty vysílaného na počátku 90. let. Televizní pořad navazoval na stejnojmenný cyklus, jež byl z politických důvodů zakázán v roce 1969. Pilař ve znělce kombinoval záběry ze starších, či rozpracovaných filmů, například Yes no yes (1992). Přestože šlo o relativně drobný užitý formát, Pilař materiál umístil na začátek několika reprezentativních výběrů své tvorby po roce 1990. Z tohoto důvodu je archivovaná verze v úvodu doplněna o trojrozměrné logo Radek Pilař video. Přibližná délka audiovizuálního díla je 54 s.
Performance Jízda, v níž se Eva Jiřička v roli dívky projížděla nahá po pražských ulicích ve sportovním kabrioletu, provokujícím způsobem rozostřuje hranice mezi veřejným a soukromým a tematizuje problém dívání se. Snímek začíná v garáži vylepené plakáty nahých modelek, kterým umělkyně věnuje jemný úsměv stejně jako nablýskanému zaparkovanému autu. Při pozornějším shlédnutí vychází najevo, že se pavidelně střídají záběry udivených kolemjdoucích a záběry do kabiny auta na nahou umělkyni. Umělkyně však nikdy není nahá v jednom záběru s reagujícími lidmi. Do dialogu s exhibováním vstupuje voyerství kolemjdoucích, ale také divácká imaginace, v níž hrají podstatnou roli zažité stereotypní genderové mechanismy. Ve skutečnosti není jisté, zda se náhodní kolemjdoucí podivovali nad odhalenou umělkyní nebo nad extravagantním kabrioletem řízeným mladou ženou. Eva Jiřička, podobně jako i v dalších akcích, které nemohly být natočeny statickou kamerou, spolupracovala na realizaci s další umělkyní, v tomto případě se Sylvou Málovou jako kameramankou. Dílo bylo prezentováno opakovaně v projekčních pásmech i v galerijním prostředí, např. KINO PAF. Kapitola I. (Galerie Caesar, Olomouc 24. 6. – 22. 10. 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 54 s.
Hudební videoklip ke skladbě Jednou ráno vznikl na základě spolupráce Elen Řádové s kapelou Buty. Obrazová část videoklipu vychází z humorného textu písně o dláždiči, který dláždí chodník navzdory silnému větru v ulicích. Koláž z fotografií hudebníků doplňují kresby kulis města na pozadí ubíhající oblohy. Videoklip vznikl nasnímáním fotografií za pomoci animační kamery v improvizovaných kulisách na pražské Akademii výtvarných umění. Jako oficiální videoklip k písni byl uveden v televizním vysílání i online na sociálních sítích. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 7 s.
Vesmírné agentury plánují rozvrh činnosti na Marsu v taktu solů – marťanských dnů trvajících 24 hodin, 39 minut a 35 vteřin. Krátký černobílý sci-fi experimentální film Víta Růžičky zachycuje jeden sol humanizovaného vozítka Curiosity. Animovaný snímek složený z jednotlivých černobílých fotografií pořízených vozítkem byl vytvořen pomocí generativní neuronové sítě. V narativu filmu unavený stroj adresuje zprávy mlčící planetě Zemi. Autor vystudoval ČVUT v Praze a v současnosti je doktorandem na katedře informatiky Oxfordské univerzity. Zabývá se výzkumem strojového učení, především ve vztahu k analýze a generování obrazu. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Film byl dále vystaven AI Art Gallery v rámci CVPR konference v Seattlu 19.–21.6.2024 (https://art.thecvf.com/). Proběhla projekce za účasti autora a dílo bylo vystaveno také v online prostředí. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 6 min.
Krátký film s názvem Jdi pryč. Vrať se zachycuje performativní akci Pavly Scerankové, kterou umělkyně uskutečnila během své rezidence v kanadském uměleckém centru Méduse Coop. Během cestování v okolí Quebecu autorku zaujal most s výraznou konstrukcí, jenž umělkyni přivedl k představě překlenutí jako formy přitahování. Tato představa byla podnětem ke vzniku rozměrného mobilní objektu, který umělkyně rozpohybovává. Objekt se posouvá po lineární dráze a jeho pohyb je založen na přiblížení a oddálení protilehlých konců. Film představuje autorizovanou reprezentaci díla, neboť původní objekt se nedochoval. Práce byla v této podobě vystavena například na Bienále mladého umění Zvon (Galerie hlavního města Prahy, 2010). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 52 s.
Javorovým dolem je prvním snímkem ze série filmů, v nichž Miloš Šejn zachycuje samotný proces dívání se. Sleduje ostré kontury sněžných ploch, skal a tmavých linií zešeřelého lesa v okolí Javořího potoka v Krkonoších, místa, na které se opakovaně v průběhu let vracel. Od profilů skalních štítů postupně přechází ke slunečním odleskům na úpatí skal, doprovázeným strhy kamery ve směru vertikál zimních stromů. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min.
Experiment konceptuálního umělce Tomáše Svobody a jeho spolupracovníků Jako z filmu se zaobírá filmem v podobě audiovizuálního média a kulturního fenoménu. Hlavní osou je „esej“ (natočený subjektivní kamerou), v níž režisérovo alter ego v podobě filmové vědkyně Gabriely Steinerové čte citáty z Godardovy knihy Příběh(y) filmu a z filozofické publikace Mluvil tu někdo o totalitarismu? Slavoje Žižeka a na počítači píše postřehy o filmu, citáty, názvy nebo jména. Především si prohlíží různá amatérská videa (zejméná z portálu YouTube), ukázky z filmů (Bezstarostná jízda, Záhada Blair Witch, bondovka Zlaté oko, Kinoautomat a další), z TV seriálů (např. 30 případů majora Zemana, Rozpaky kuchaře Svatopluka) či z různých pořadů a reklam. Kromě toho se „dějem“ proplétají čtyři epizody. V první přijíždí k psychologovi na chatu známý. Živí se jako scenárista, ale má pocit, že se film prolíná do jeho života a stává se i jeho součástí. Nakonec k chatě přiletí vrtulník a vojenské komando oba muže zastřelí, prohledá chatu a po nalezení Svatého grálu opět odlétne. Ve druhé umělec v opuštěné tovární hale připravuje konceptuální instalaci. Neustále mu volá galeristka, že dílo musí být do zítřejší tiskové konference hotové. Ve třetí epizodě herec Miroslav Krobot ve studiu před modrým klíčovacím plátnem po dlouhé přípravě dokola opakuje jednu hereckou akci (otočí se a zamává). V poslední režisér Jiří Menzel v pražském kinu Lucerna vypráví děj filmu Ostře sledované vlaky. Slavnostní veřejná premiéra snímku se uskutečnila 26. května 2016 v pražském kině Oko. O téměř rok později (premiérou na Febiofestu 28. března 2017) vstoupil film do kinodistribuce. Projekt, vytvářející slepenec různých epizod, videí a textů, nedávající moc smysl, je určen spíše malému okruhu náročných diváků při klubových a alternativních projekcích. Podobnému tématu se Tomáš Svoboda věnoval již výstavou Jako film v pražské galerii tranzitdisplay (prosinec 2015 – únor 2016). Přibližná délka díla (filmová verze) je 1 h 22 min.
Filmový esej o kinematografických způsobech dobývání afrického kontinentu využívá úryvků z dopisů, které si mezi Zlínem a Nairobi vyměňovali vedoucí filmové skupiny Jaroslav Novotný a cestovatelské a filmařské duo Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka. Jemná manipulace se záběry z jejich snímku Afrika I. – Z Maroka na Kilimandžáro (1952) zvýrazňuje subverzivní potenciál pohledu upřeného přímo do kamery. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024). Dílo bylo dne 10. 9. 2025 vystaveno v rámci absolventské doktorské výstavy Naše filmové kolonie v galerii etc v Praze. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 7 min.
Audiovizuální dílo It’s Buildable vzniklo jako diplomová práce Oskara Helcela na Katedře fotografie Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Hlavní protagonistkou Helcelova filmu je světoznámá architektka Zaha Hadid, kterou umělec za pomoci technologie deep-fake nechává bloumat zarostlým prostranstvím v místě jejího připravovaného architektonického projektu v centru Prahy. Název díla odkazuje k prohlášení Hadid ve vztahu k jedné z jejích problematických staveb a vybízí k reflexi chystané realizace kontroverzního developerského projektu prostřednictvím digitální apropriace identity zesnulé architekty. Dílo bylo prezentováno na mezinárodní přehlídce diplomových prací Startpoint 2020 (Praha; Amsterdam 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 59 s.
Snímkem Interno se Jan Jedlička téměř po deseti letech vrátil do domu, v němž pobýval na počátku devadesátých let 20. století a věnoval se zde objevování, mapování a kontemplaci s místní toskánskou krajinu. Po deseti letech však původní dům Vignaccio v Grossetu našel opuštěný. Uzavřel se s kamerou v jeho útrobách a natočil nejen jeho proměnu, ale zastihl i napětí mezi vnitřkem a vnějškem, tmou a světlem, zánikem a životem. Kvůli nedostatku světla se rozhodl film natočit na digitální kameru a poté jej převést na 35mm film, aby i temné sekvence nesly stopy světla a nevznikala tak domnělá dramaturgická přerušení. Významný podíl na vyznění snímku tvoří zvuková stopa autentických i dodatečných ruchů, která posiluje dialog mezi živým okolím domu a ztichlým interiérem. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 25 min 30 s.
Autorka v roli hlavní protagonistky se pokouší přiblížit vnitřnímu světu svého autoritaviného dědy. Volí k tomu hudební video, v němž imituje styl country music. Vstupuje do jeho světa pomocí televizní obrazovky a scény z nějakého detektivního seriálu. Nachází se na parkovišti nákupní zóny s hobby supermarkety. Obléká si kovbojský klobouk a holinky. Zpívá country píseň o hledání vlastní cesty. Melancholické video, které je zároveň protknuté nadsázkou, je pokusem o vyrovnání se s absencí mužského vzoru a sebepřijetím. Dílo bylo poprvé vystaveno na klauzurní výstavě UMPRUM (2024). Snímek byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2024) a následně byl uveden v rámci Other Visions PAF v Southwark Park Galeries v Londýně (You Make Me Feel performances Night, 2025). Přibližná délka filmu je 3 min 41 s.
Dílo Image Maker vzniklo pro samostatnou výstavu Pavly Scerankové s názvem Veritas, která se uskutečnila v pražské Drdova Gallery (2015). Filmová dokumentace výstavní instalace ukazuje vertikální projekci snímku, kterou ve výstavním prostoru doplňuje stejnojmenný objekt tvořený sochou a šicím strojem. Pracovní verze filmu ilustruje provázanost instalace s projekcí, neboť za pomoci dokumentovaného šicího stroje je roztáčen figurální objekt, jehož pohyb zachycuje finální verze snímku. Inspirací pro vznik díla byl zájem umělkyně o fyziognomii lidského vnímání, a to konkrétně o sakadické pohyby oka. Videoinstalace vychází z reflexe trajektorie pozorujícího oka, které svým pohybem buduje vizuální objem. Umělkyně tak v díle pracuje s principy konstrukce lidského vizuálního pole a utvářením obrazu jako časoprostorového prožitku. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 33 s.
Ve snímku I’m Doing Great (I’m Doing Great) vypráví Tereza Kalousová příběh laděný do pohádkového sci–fi. Hlavní postava ztratila klíče v den, kdy se dozvěděla o sňatku skutečného muže a virtuální anime postavičky, kterou je vocaloid Hacune Miku. Ve snaze najít své klíče se ústřední postava pokouší rekonstruovat související události předešlého dne. Autorka ve snímku reflektuje nebezpečí ztráty vlastní integrity v současné době, kdy žijeme své životy částečně a zároveň souběžně ve virtuálním světě. Snímek byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Dále byl prezentován v rámci Mapping the Czech Context. From Experimental and Amateur Cinema to Video Art (Austrian Film Museum, 2025). Přibližná délka filmu je 10 min 30 s.
Experimentální animovaný film se opírá o taoistický příběh stvoření a krále chaosu Hun Tun. Režisérka Magdalena Hejzlarová v něm zpracovává téma nespavosti a zařazuje do filmu autobiograficky laděné popisy vlastních prožitků. Ve snímku kombinuje stop-motion s dalšími animačními technikami. Film vznikl s podporou Fondu kinematografie a Filmtalent Zlín. Na výrobě spolupracoval Ateliér animace a filmu UMPRUM. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024). Dílo bylo dále uvedeno na festivalech Dokufest, DOK Leipzig, Banjaluka IAFF, Izmir ISFF, Beijing ISFF, Beirut Shorts International Film Festival, Animatek, Pragueshorts, GoShort, 2ANNAS ISFF, AFCA - Festival National du Film d’Animation, Anifilm, Neisse FF, Lago Film Fest, Zvěřinec, Roztocký festival, promítalo se také ve Skautském Institutu Rybárna a v kině Ponrepo. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 15 min.
Snímek Hřiště vznikl již v roce 2007, poprvé ho však autorka prezentovala v upravené verzi na výstavě Zelené album (Galerie OFF/FORMAT, Brno 2012). Práce se svým formátem odlišuje od ostatních audiovizuálních děl Pavly Scerankové, pro které je příznačný performativní a dokumentární přístup. V díle Hřiště umělkyně čerpá obrazový materiál z internetu, a to na základě klíčových slov vycházejících z popisu intimních vzpomínek. Osobní vyprávění zprostředkované ubíhajícími titulky tak doplňují obrazy vygenerované na základě algoritmů internetových vyhledávačů. Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 30 s.
Dílo Hranice – otázka bez odpovědi patří mezi filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka, které byly natočeny na 8 mm barevný film, jenž byl umělcem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. V této akci, kterou Lumír Hladík uskutečnil na podzim v roce 1977 na hranici strniště a zoraného pole nedaleko Úval u Prahy, si během opisování předem vytčené trajektorie kladl otázku, kde je hranice? Co odděluje? Co vymezuje? Podobně, jako v akcích Zmenšil jsem průměr Země nebo Můj “osobní” nekonečný vektor se takto vyjadřoval k otázce vlastnění, svévolného vyjmutí a přisvojení a to nejen v kontextu socialistického společenského uspořádání. Filmový záznam akce, stejně jako šesti dalších z téže doby, pořídil Hladíkův přítel Petr Soukup. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Dílo bylo prezentováno v rámci společné výstavy s Jiřím Kovandou 35 let 7000 kilometrů: Lumír Hladík a Jiří Kovanda, Svit, Praha, 8. 9. – 27. 10. 2011. V roce 2020 byl film Hranice - otázka bez odpovědi uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 1 min 20 s.
Stop-motion animace složená z fotografií, akvarelů a pigmentů z hub, která vznikla během workshopu Georgije Bagdasarova na katedře CAS FAMU. Autorka filmu s nadsázkou a humorem nechává vyrůstat mykologické univerzum a evokuje nekonečně rozvětvený svět podhoubí a jeho skrytou komunikaci. Film autorka vystavila již v rámci klauzurní výstavy CAS FAMU v LS 2024/2025. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2025). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 4 min.
V díle Miloš Šejn zkombinoval veřejnou performance a privátní akci v bývalém uhelném dolu Mayrav, v něm Dagmar Šubrtová pořádala umělecká sympozia. Během tohoto uměleckého pobytu Šejn realizoval privátní akci ve výsypkách s vytěženou hlušinou, kterou opětovně začínají prorůstat invazní rostliny. V hlubinném dolu se zachovaly stroje i vybavení pro horníky, včetně tzv. řetízkovny a příslušného oblečení, jež pro účely performance umělec aproprioval během veřejné performance. Zvukovou složku tvoří umělcova neartikulovaná abstraktní řeč spolu s autentickými ruchy z dolu i jeho blízkého okolí, kde se nachází věznice Vinařice, a tak je v pozadí slyšet i štěkot psů vězeňské stráže. Záznam těchto akcí v podobě audiovizuálního díla nazvaného Hortvs Winariencis Mayrav byl prezentován návštěvníkům dolu v jeho vstupní hale na běžném televizním monitoru (2008). Dílo bylo dále uvedeno v kině Ponrepo (27. 5. 2024) jako součást autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Jednalo se o doprovodný program k částečně retrospektivní výstavě (Depozit paměti, kurátor Petr Vaňous, galerií Jilská 14, 2024). Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 7 min 11 sec.
Ve snímku Hlavolam z roku 1994 René Slauka ohledává možnosti počítačové animace včetně simulace 3D prostoru a to na základě variování moderních uměleckých směrů 20. století. Tvarové kompozice odkazují k estetickým východiskům konstruktivismu či minimalismu. Snímek Hlavolam vznikl v první polovině devadesátých let spolu s dalšími počítačovými animacemi, které Slauka vytvářel samostatně nebo ve spolupráci s Věrou Geislerovou. Oba byli členy Oboru video, který založil Radek Pilař. Zúčastnili se prvních prezentací těchto videistů, jak se sami označovali. Slauka, podobně jako Věra Geislerová nebo další členka Oboru videa, Lucie Svobodová, spatřovali v počítačové animaci nové možnosti obrazového vyjádření. Slauka, který se ve své fotografické tvorbě zaměřuje na záznamy každodenních až intimních situací, se v počítačové animaci věnoval simulování prostoru a znázornění všedních věcí jako atributů hmotného světa. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo Martin Hřebačka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min.
Film Jana Ságla zachycuje průběh 1. festivalu druhé kultury, který u příležitosti svatby manželů Hanibalových uspořádal v září 1974 Ivan M. Jirous v Postupicích. Vystoupili Old Teenagers, Sen noci svatojánské band, Goldberg Grass Band, Dg 307, Svatopluk Karásek, Charlie Soukup a Plastic People, během večera se promítaly i Ságlovy starší filmy. Dokument začíná shromážděním v Praze u Rudolfina a dále zachycuje části jednotlivých vystoupení. Za zmínku stojí v záběrech patrná přítomnost několika dalších kameramanů s 16mm formátem, což z této akce činí jednu z nejlépe zdokumentovaných událostí undergroundu. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 15 min.
Akce Grátis punč proběhla 18. prosince 2005 na adventních trzích ve Vídni. Umělkyně Eva Jiřička a Katharina Cibulka, s níž se Jiřička seznámila během studií na Akademii výtvarných umění ve Vídni, se rozhodly na vánočních trzích nabízet tradiční teplý nápoj zdarma. Chtěly tak podrobit zkoušce limity adventního naladění společnosti. Jiřička a Cibulka přišly oblečeny záměrně ve světlých ušankách a kabátech a se záměrem komunikovat co možná nejvlídněji. Ostatní trhovci jejich počínání však agresivně odmítli, protože jim tak umělkyně snižovaly tržbu. Eva Jiřička se také v dalších svých akcích zabývala stereotypy městského chování a komunikace (např. Merkmale, 2007; Projížďka po Bahnhofstrasse, 2008; Zasedací pořádek, 2008 aj.), ale Grátis punč zůstává z hlediska reakcí náhodných účastníků nejvyhrocenější. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 45 s.
Video Grafika podzimu zachycuje Pilařovy litografie umístěné v podzimní přírodě. Jde mimo jiné o práce z cyklu Podzim (1982). Ty jsou doplněny o záběry listí a trávy, některé z grafik visí ve větvích nebo plující na hladině jezera. V závěrečném titulku Pilař tento formát označuje jako „integra art“, spojení grafiky, videa a hudby. Na několika profilových videokazetách práce tohoto typu Pilař označuje popiskem „Video music relax“. Grafika podzimu je natočena jen v domácích podmínkách, zřejmě na formát Betamax. Pravděpodobně nebyla nikdy veřejně uvedená. Snímek předznamenává cyklus Musica Picta, v němž autor realizoval svou představu hudebního videa v profesionálních podmínkách vydavatelství Supraphon. Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 8 s.
Video tvoří studiový záznam koncertu Ireny a Vojtěcha Havlových situovaných před jednou z Pilařových rozměrných asambláží. Do obrazu jsou pomocí klíčování vkládány fragmenty z Pilařova filmu V jablíčku bydlí panenka (1984), v úvodu se také objevuje efektově upravená sekvence z filmu Václava Bedřicha Písnička pro sklíčka (1967), jehož byl Pilař výtvarníkem. V závěrečné části je pak použita geometrická animace Martina Hřebačky. Video Flare up vychází z Pilařovy vize „totální malby“, v níž se spojuje scénický, výtvarný a elektronický prostor. Současně jde o jednu z řady prací, ve kterých usiloval o vizuální vyjádření hudby. Snímek byl veřejně prezentován na Festivalu TINA B. – Art & Happiness (Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 51 s.
