Film vychází z video-deníkových záznamů, jež si autorky sdílely na trase Brazílie/Peru – Florida. Juxtapozice obrazů každodennosti na obou stranách Ameriky, spojených jedním mořem, je provázena textovými fragmenty v angličtině a španělštině. Ty odkazují k operaci Kondor, během které v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století USA podporovaly diktatury v Latinské Americe, i k vizi „barevných padáků“ brazilského myslitele a aktivisty Ailtona Krenaka, jenž vyzývá, abychom na konci světa využili svou tvořivost a vyrobili si padáky, s nimiž lze oddálit pád. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2025) a dále bylo na přehlídce filmové animace a současného umění Olomouc (2025). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 4 min.
Ve snímku se spojují plány, vizualizace, archivní fotografie i současné záběry berlínské Nové Národní galerie Ludwiga Miese van der Rohe za doprovodu elektronické hudby Miroslava Haldiny. Dokonalé krychle ze skla a oceli, se roztékají, proplétají a deformují. Film dále doplňuje přepis dialogu mezi člověkem a umělou inteligencí o vztahu hudby a architektury. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 9 min.
Mockument ze sportovního prostředí zavádějící nás na turnaj digitální karetní hry Beecarbonize, kde mladí hráči řeší klimatickou krizi. Sledujeme 11 letého hráče a jeho vztah s rodičem v tomto prostředí, přičemž kriticky zkoumáme svět vrcholového sportu v kontextu moderních technologií a jeho vlivu na sociální vztahy.
Autoři snímku, Jiří Žák a Matěj Pavlík, se v tomto díle zabývají fenoménem takzvaného dark turismu (temného turismu), jenž spočívá v navštěvování míst, která jsou spojována s tragickými událostmi. Jejich snímek tvoří montáž analogových fotografií, které dvojice pořídila během své umělecko-výzkumné cesty po Norsku. Fotografie zobrazují místa, jako jsou ostrov Utøya (dějiště ultrapravicového teroristického útoku z roku 2011), větrná elektrárna Fosen Vind (problematická infrastruktura, která ničí ekosystém zimních pastvin na Sámském území), dále údajné sídlo ultra-pravicového think thanku s paradoxním jménem Human Rights Service nebo kontroverzní sochařský park v samém srdci Osla, který je dílem domnělého nacistického sympatizanta Gustava Vigelanda. Snímek tak poukazuje na problematiku přetrvávání symptomů ultrapravicové ideologie, a jakou roli v tom může hrát fenomén dark turismu. Dílo bylo prezentováno v rámci soutěže Fascinace:Exprmntl.CZ na festivalu MFDF Ji.hlava (2024), kde získalo cenu pro nejlepší český experimentální film. Snímek byl dále uveden ve výběru Fascinace: Exprmntl.cz – soutěžní ozvěny (Ponrepo, 2025). Přibližná délka filmu je 12 min 41 sec.
Experimentální film Škubej psa je korporátní sci-fi inspirované příběhem vedoucího turistického ruchu Libereckého kraje, který spáchal sebevraždu v důsledku vyhoření. Jeho příběh je zasazen do širšího kontextu moderní společnosti, kde je kladen velký důraz na výkon a na pracovní nasazení. Prostřednictvím AI, 3D a deepfake videí simuluje prostředí kancelářské práce, bezesných nocí, kofeinu i korporátní kosmologie.
Parametrická architektura neblahého developmentu se jako materializovaná kletba uvržená na obyvatele města prodlužuje v digitálně manipulovaném panoramatu města. Oskar Helcel ze záhrobí vyvolává vygenerovaný hlas Zahy Hadid. Její poselství se narcistně zmítá mezi stížnostmi a omluvami. Starchitektonický přízrak bloumá stárnoucí novostavbou v marné snaze dosáhnout smíření. V odraženém světle spalujícího slunce se bude navždy ozývat skuhrání, že zlatá není dost zlatá. Přehlídka filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 12 min.
Autorka dokumentárního filmu Ticho před bouří zamýšlela v díle odhalit propast mezi mediálním zobrazením izraelsko-palestinského konfliktu a složitou realitou života na Západním břehu. Dvě palestinské postavy ve filmu vyjadřují souhlas s izraelskou okupací palestinských územím. Ve snímku jsou zachyceny protestující v Praze vyjadřující solidaritu s Palestinou, kteří na kameru nedokáží odpovědět na autorčinu otázku, proč protestují. Film vyvolal polemiku kvůli jednostrannému pohledu na izraelsko-palestinský konflikt v průběhu války v Gaze.
Amnion (plodový obal chránící zárodek života) se ve filmu stává metaforou intimního prostoru, v němž lze sdílet bolest a hledat cestu k uzdravení mezi třemi generacemi žen, která v dětství poznamenala zkušenost rodinné tragédie a náhlého odloučení. Rituály, kroje, společné vaření či objetí vytvářejí amnion, jež jim dovoluje trauma překonat. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2025). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 12 min.
Studentský snímek z produkce FAMU o zkušenosti se sexualizovaným násilím odkazuje na norské drama Domeček pro panenky Herika Ibsena. Skládá ze dvou narativních a estetické rovin. V první z nich se postava Nory nachází ve stylizovaném ateliérovém pokoji s hororovým nádechem, který nedokáže opustit. V druhé rovině sleduje Noru ruční kamera v reálném prostředí. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2025). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 11 min.
Kosmický horor zkoumá prvky a hmotu takzvané neživé přírody, které se stávají aktéry a utváří nový ekosystém. Proud do sebe zakleštěných zobrazení fluidních materiálů doprovází zneklidňující zvuková stopa, která zesiluje nejistotu, zda sledujeme kosmogonickou, či eschatologickou vizi. Autor filmu Franz Milec (1993) je slovenský experimentální filmař, esejista a mediální umělec žijící v Římě. Absolvoval studium v Centru audiovizuálních studií na FAMU. Publikuje v časopise Kino-Ikon. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 5 min.
