Showing 57 results

Archival description
Československo
Advanced search options
Print preview Hierarchy View:

57 results with digital objects Show results with digital objects

ARCO – Aneb český videoart proniká do světa

V roce 1993 se veletrhu současného umění ARCO v Madridu zúčastnili i čeští videoartisté. Z komentáře v Tatíčkově reportáži vyznívá, že česká výprava tento veletrh vnímala sice jako prestižní událost a prezentační příležitost, ale zároveň kriticky hodnotila komerční aspekt veletrhu. V rozděleném obrazu se Tatíček věnuje ruchu výstavních prostor a současně ukazuje práce českých videoartistů. Z komentáře se dozvídáme rovněž o tom, že výpravu inicioval a zorganizoval Radek Pilař, český stánek zaplatilo ministerstvo kultury a zbytek rozpočtu pokryl sponzoring od mladoboleslavské Škodovky a Telexportu. Česká televize do Madridu vyslala také mladého vedoucího tvůrčí skupiny v redakci převzatých pořadů Petra Sládečka, jenž se zúčastnil debaty na téma narativního a konceptuálního videa. Český videoart zastupovali Tomáš Ruller, Zdeňka Čechová, Federico Diaz, Věra Geislerová, Roman Milerský, Ivan Tatíček, Petr Skala, Petr Vrána a svou poslední prací s názvem Yes No Yes zde byl symbolicky přítomen i Radek Pilař, který zemřel nedlouho před odjezdem do Madridu. Přibližná délka díla je 20 min 6 s.

Tatíček, Ivan

Musica Picta – Chvíle něhy

  • nfa-va-165307
  • Subseries
  • 1988 - 1991
  • Part of Videoarchiv

Vizualizace Chopinovy Fantasie cis moll situovaná do prostředí zasněžených Vánoc. Výtvarné hry romantizujících prvků (sněhové vločky, zasněžená krajina, ledové krystaly) jsou rámovány perspektivou dítěte, které na stole zapisuje do školního sešitu a fantazijní hru předmětů sleduje z okna chalupy. Kromě asambláží a stop-motion animací se ve videu uplatňují i animace skleněných objektů, postup převzatý z filmu Písnička pro sklíčka (1967). Chvíle něhy byla dokončena kolem roku 1988. Uchovaná verze byla s minimálními zásahy publikována v roce 1991. Alternativní verze bez uvedení datace obsahuje navíc v několika místech klíčováním doplněný motiv barevné hvězdice. Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 min 38 s.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

Pilař, Radek

Pocta Fafejtovi 02

Film Pocta Fafejtovi zachycuje jednu z posledních landartových akcí Zorky Ságlové, která se odehrála v říjnu 1972 v opuštěné tvrzi Vřísek v Zahrádkách u České Lípy. Hlavním motivem akce bylo vypuštění stovky nafouknutých prezervativů z prvního patra zámku. Název odkazoval na jeden z reklamních sloganů, který používal pražský drogista Fafejta: „Nemuselas k zemi klesat, lepší mohl být tvůj los, kdybych tvůj hoch používal, od Fafejty Primeros". Akce, která navazuje na sérii krajinných intervencí Ságlové Kladení plín u Sudoměře (1970) a Házení míčů do průhonického rybníka Bořín (1969), se zúčastnili především hudebníci a přátele z okruhu hudební skupiny The Plastic People. Film zaznamenává příjezd do Zahrádek, cestu k tvrzi, přípravu a průběh samotné akce, detailní tvary nafouknutých kondomů a v závěru některé spontánní události, jako byla inscenace Stalinova pomníku nebo improvizovaný koncert v nedaleké jeskyni. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka díla je 20 min a 38 s.

Ságl, Jan

Underground

Underground je jedním z mála filmů Jana Ságla mimo dokumentární souvislosti podzemní scény. Snímek zachycuje v jediném statickém záběru nekončící výstup cestujících z prvního pojízdného schodiště ve stanici metra Můstek. Do zřejmého kontextu strukturálního filmu – fixní kompozice v několika rovinách pohybu však Ságl exponuje i téma společenské. Dav cestujících je unášen zdánlivě nezastavitelnou silou vpřed bez možnosti vybočení z proudu, jakožto obraz počínající normalizace 70. let. Film byl opakovaně promítán také jako vizuální doprovod koncertů hudební skupiny The Plastic People. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny), v roce 2017 pak v rámci online výstavního projektu Okno do videoarchivu VVP AVU. Dílo bylo rovněž představeno na výstavě Jan Ságl – Obrazy z podzemí. Filmy 1971–74 (Praha: Galerie AMU 2016–2017, kurátorem Martin Blažíček). Přibližná délka díla je 21 min 30 s.

Ságl, Jan

Moře v zrcadle

Hladíkova akce Moře v zrcadle byla na dlouhou dobu jediným známým autorovým dílem a to díky zmínce v knize Petra Rezka Tělo, věc a skutečnost v současném umění (Praha: Jazzová sekce, 1982). V akci Hladík reagoval na moře jako symbol svobody. Po dvou letech, co naposledy viděl moře, se rozhodl, že uplynula dostatečně dlouhá doba, aby se k němu vypravil za účelem ho „nevidět”. Spolu s přáteli se vydal k Baltskému moři, konkrétně do Warnemünde ve Východním Německu. Po příjezdu umístili jeho přátele zrcadlo tak, aby odráželo moře, a Hladíka s páskou na očích k němu dovedli. Po hodině pozorování moře v zrcadle se Hladík nechal opět se zavázanýma očima odvést k autu a odjel zpět do Prahy. Nedlouho po této akci Hladík emigroval do Kanady. Filmový záznam akce pořídil Hladíkův přítel Petr Soukup. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Umělec nechal filmy v Kanadě digitalizovat a opatřit vysvětlujícími mezititulky a hudbou. V této podobě bylo Moře v zrcadle prezentováno například v rámci online výstavního projektu Okno do videoarchivu VVP AVU (2013). Později se autor přiklonil k autentičtější dobové verzi bez hudby a bez textové explikace přes obraz, která byla zařazena na DVD kompilaci České akční umění. Filmy a Videa 1956–1989 (Edice VIDA, Praha: VVP AVU 2015). V roce 2020 bylo Moře v zrcadle uvedeno spolu s dalšími šesti akcemi v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 (MFDF Jihlava 2020, programová sekce Fascinace). Přibližná délka díla je 9 min 7 s.

Hladík, Lumír

Musica Picta – Hodina slavnosti

  • nfa-va-598394
  • Subseries
  • 1987 - 1991
  • Part of Videoarchiv

Hudební video Hodina slavnosti na motivy Římských slavností Ottorina Respighi je podobně jako další části Musicy Picty založeno na kontrastu neživých věcí uváděných do chodu lidskými aktéry. Na začátku sledujeme opuštěný zábavní park. V něm se objevují děti a atrakce se dávají samočinně do pohybu stejně jako sladkosti, které děti v průběhu videa konzumují. Proběhne slavnost, děti mizí a park se opět zastavuje. K oživení věci je využito především klíčování herců na pozadí, pixilace a stop-motion animace. Ve videu jako jedno z dětí účinkuje i Pilařova dcera Marina. Video vzniklo kolem roku 1987, uchovaná verze byla s minimálními zásahy publikována v roce 1991. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 48 s.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

Pilař, Radek

Milada

Videoperformance Milada vznila pro výstavu Práce na budoucnosti, kterou Pavla Sceranková realizovala společně s Dušanem Zahoranským ve Fait Gallery (Brno, 2019). Během performance se autorka pohybovala v prostorách galerie oblečená ve zvláštním elastickém obleku, jehož součástí byly silné magnety. Trajektorii pohybu tak určovala nejen umělkyně svou vůlí, ale i přitažlivá síla mezi magnety a kovovými plochami v prostorách galerie. Symbolické napětí mezi vlastními záměry a přizpůsobování se tlaku okolí lze interpretovat jako metaforu současných pracovních procesů, jež obepínají jedince stejně intimně a flexibilně jako elastický oblek. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 49 s.

Sceranková, Pavla

Barvy

  • nfa-va-425693
  • Subseries
  • 1984 - 1990
  • Part of Videoarchiv

V roce 1984 využil Radek Pilař nově objevené médium videa k experimentování se starším filmovým materiálem ze 60. let. Jeho součástí byly i filmy, které kolem roku 1963 maloval barvou přímo na průhledný 16mm pás. Z nich pořídil screener na formát Betamax a přitom je přepracoval různými trikovými postupy. Vznikla tak řada studií, ve kterých filmy promítal na různé povrchy, nebo je upravoval kamerovými videoefekty. V roce 1984 vznikla první verze videa s názvem „Pink Floyd”, kde obraz doplnil hudbou z alba Meddle (1971). Není zřejmé, zda-li a kde byla tato verze veřejně prezentována. K materiálu se Pilař vrátil kolem roku 1990, když pracoval s obrazovým technikem Martinem Hřebačkou ve studiích Prograf a ACE. Tam podrobil materiál dalšímu efektovému zpracování s použitím novějších technologií, například jej rozdělil do obrazových mřížek, zpomalil a v některých případech doplnil počítačovou animací. Některé z pracovních verzí videa po roce 1990 jsou opatřeny zvukovým doprovodem záznamu projevu Miloše Jakeše v Červeném Hrádku u Plzně z roku 1989. Ze všech archivovaných verzí byla veřejně prezentována pouze autorizovaná reprezentace pod názvem „Barvy, 1965” - například na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), nebo na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (Jihlava 2021). Tato verze je také uvedena v Pilařově monografii (Josef Brukner a kol., Radek Pilař: obrazy, ilustrace, animovaný film, video. Praha: Slovart 2003). Přibližná délka této autorizované reprezentace audiovizuálního díla jsou 2 min.

Pilař, Radek

Musica Picta – Čas smutku

  • nfa-va-619809
  • Subseries
  • 1987 - 1991
  • Part of Videoarchiv

Smutek v hudebním videu komponovaném na Pohádku, op. 16 Josefa Suka evokují opuštěné loutky a kulisy malého divadla umístěné v lesní scenérii. Na několika místech se objevuje barokní skalní betlém Matyáše Brauna v Novém lese u Kuksu. Video obsahuje minimum postprodukčních zásahů, tvoří je především kamerové nájezdy na loutky a přírodní materiály, které jsou na několika místech rozpohybovány stop-motion animací. Práce vznikla kolem roku 1987, uložená verze s minimálními změnami pochází z roku 1991. Přibližná délka audiovizuálního díla je 8 min.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

Pilař, Radek

O ničem jiném

Název filmu Ivana Tatíčka odkazuje na O něčem jiném Věry Chytilové. Ve snímku, jež předjímá dokumentární subžánr, jsou konfrontovány portréty dvou bývalých spolužáků (film se zčásti odehrává na strahovských vysokoškolských kolejích). Jeden z nich žije maloměstským životem, buduje dům a působí usedle a druhý se naopak až příliš volnomyšlenkářsky a nezodpovědně potuluje po pražských hospodách. Kamera sleduje oba protagonisty prakticky neustále v jejich typickém životním prostředí, aniž by film naznačoval dramatický konflikt nebo se svým způsobem vyprávění přikláněl na jednu stranu. Jako třetí a spojující motiv obou linií jsou zde portréty náhodných kolemjdoucích v místě natáčení, tvořící téměř antropologický rámec typizovaných aktérů společnosti. Film tak autenticky zachycuje společenskou atmosféru upadajícího socialismu v prožitcích jeho všedních aktérů. Jeho protagonisté žijí své životy v dosažitelných mantinelech systému, podílí se na dílčích společenských rituálech v jakémsi neartikulovaném bezčasí. Film patří mezi významné tituly v kontextu amatérské filmové tvorby 80. let (v roce 1983 získal Cenu za nejlepší dokumentární film v soutěži Mladá kamera). Byl natáčen na inverzní materiál Super 8 a existuje pouze v jednom originálním exempláři. Z tohoto důvodu bylo cílem akvizice digitalizátu rovněž zdokumentovat a zajistit současný stav snímku. Přibližná délka díla je 22 min 52 s.

Tatíček, Ivan

Motýl v tunelu

Film Motýl v tunelu je prvním videoartovým dílem Ivana Tatíčka. Autor v něm experimentoval s děleným obrazem, kterému dominuje tvář dívky v černých brýlích. Rytmické opakování, znásobení obrazu a mono či dichromatická barevnost vytvářejí reminiscenci na pop artové grafiky. To, co se na první pohled jeví jako pouhá hříčka raného videoartu, však ilustruje základní motivy Tatíčkovy tvorby: napětí mezi inscenováním situace a autenticitou vytváří odlehčený sociálně kritický tón. Zatímco na poli amatérského filmu fungovala zavedená pravidla, v Motýlu v tunelu lze pozorovat, jakým způsobem teprve probíhalo ohledávání možností videoartu. Přibližná délka díla je 8 min 26 s.

Tatíček, Ivan

Metrofilm

Ačkoliv Metrofilm Ivana Tatíčka vznikl na základě inspirace dobovými videoklipy z rakouské televize, není v pravém smyslu film hudební. Dvojice alegorických postav dezorientace a řádu (David Pacholík a Ivana Málková) ve filmu proplouvá v repetitivních pohybech prostory metra a konfrontuje se se systémem pravidel, postupů a geometrickým řádem. Autenticky tak ilustruje dobovou atmosféru osobní volby mezi společenskou rezignací, taktizováním ve veřejném prostoru nebo hledáním vnitřní svobody, kterou mohl skýtat relativně svobodný pohyb v paralelním světě. Hudbu zkomponoval až na dokončený obraz Vladimír Helebrant, člen skupiny Němý Bobeš. Ve filmu se v drobné roli neočekávaně objeví i Oldřich Kaiser a Jiří Lábus. Uvedení Metrofilmu na Mladé kameře v Uničově doprovázela kritika ze strany festivalové poroty, která film odsoudila, avšak toto odmítnutí a současně vřelé přijetí filmu v alternativních kruzích přivedlo Tatíčka obratem k následující spolupráci s hudební skupinou Nahoru po schodišti dolů band. Přibližná délka díla je 8 min 34 s.

Tatíček, Ivan

Zívrovy Prachovské skály

Snímek Zívrovy Prachovské skály je záznamem uměleckého happeningu v roce 1978, během nějž proběhla instalace soch Ladislava Zívra přímo v lokalitě Prachovských skal, místa jeho největší inspirace. Miloš Šejn zde zachycuje tvarový dialog skalních útvarů a Zívrových plastik. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min.

Šejn, Miloš

Rokle

Film Rokle je nejdelším a nejpropracovanějším filmem Miloše Šejna. Autor v něm zaznamenal průnik strmou lesní roklí v centru Prachovských skal. V několika formálně oddělených sekcích se soustředil na sérii různých typů prostředí (povrch skal, obloha a sluneční paprsky, otvory a prolákliny, rozechvělá vodní hladina) a na zachycení konfrontace s terénem skal. Film ve výsledku vytváří svůj vlastní uzavřený celek putování vzhůru a opět dolů, v němž Šejn sleduje nejen jakýsi narativ vzepětí a sestupu, ale i příběh materiálů a tvarů (od pevného přes světlo k tekutému), kompozičních řešení a kamerových pohybů. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny), v roce 2020 pak v rámci cyklu Paralelní kino v pražském kině Ponrepo. Přibližná délka díla je 6 min 59 s.

Šejn, Miloš

Psychodrama

Snímek Psychodrama poprvé zaznamenává putování Miloše Šejna v krajině a obsahuje některé prvky typické pro autorovy další filmy, jakými je senzitivita ke světelnému podání materiálů a povrchů, práce s tmou a šerem, hledání kontrastních průhledů a zejména zvláštní citlivost k atmosféře krajiny. V roce 2020 byl film uveden v rámci cyklu Paralelní kino v pražském kině Ponrepo (programové pásmo Potokem, stromem, kamenem). Přibližná délka audiovizuálního díla je 13 min.

Šejn, Miloš

Mumlava

Ve snímku Mumlava se Miloš Šejn zaměřuje na optické vlastnosti vody, odlesky, průhlednost vodních vírů na podloží skal, nebo pohyby vodopádů stejnojmenné řeky. Tato práce tak představuje neobvyklou formu krajinného filmu vycházející ze spojení landartu a performance. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min.

Šejn, Miloš

Javorovým dolem

Javorovým dolem je prvním snímkem ze série filmů, v nichž Miloš Šejn zachycuje samotný proces dívání se. Sleduje ostré kontury sněžných ploch, skal a tmavých linií zešeřelého lesa v okolí Javořího potoka v Krkonoších, místa, na které se opakovaně v průběhu let vracel. Od profilů skalních štítů postupně přechází ke slunečním odleskům na úpatí skal, doprovázeným strhy kamery ve směru vertikál zimních stromů. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min.

Šejn, Miloš

Cesta

Ve filmu Cesta zaznamenal Miloš Šejn cestu na vrch Zebín u Jičína, jednu z lokací, ke které se vracel opakovaně. Souběžně zachycuje stmívání, proměny barev večerního světla, tónů oblohy a mizejících obrysů skal, stromů, krajiny a záblesků architektury. Narozdíl od předchozích filmů, kdy je vázán lokací, zde zachycuje samotný průběh putování s mnoha, zdánlivě nesouvisejícími záblesky okolních vjemů. Jde o film, ve kterém se nejvíce přibližuje spontánnímu natáčení vycházejícího z vnitřního soustředění a sepětí s okolím. Kamera filmu je gestická, intuitivně vedená, v některých částech filmu natáčí z ruky bez kontroly hledáčku, jakoby byla kamera volným prodloužením těla. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny), v roce 2020 byl pak promítán v rámci cyklu Paralelní kino v pražském kině Ponrepo (programové pásmo Potokem, stromem, kamenem). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min.

Šejn, Miloš

Braunův betlém

Ve filmu Braunův betlém se Miloš Šejn opět vrací k zimní scenérii. Jádrem jsou tvarové proměny Braunova betlému na Kuksu pod vrstvami sněhové pokrývky. Ta jej přetváří ve zcela proměněné sochařské objekty. Původní objemy soch se proměňují v jakési spontánně vzniklé environmentální plastiky, v dialogu mezi původní hmotou a sněžnými nánosy. Jde o film, který byl původně určen pro rozsáhlejší, leč nakonec nerealizovaný projekt galerijní instalace u příležitosti výročí tří set let Braunova narození. Ta byla zamýšlena jako projekční polyekran, v němž by byl černobílý film doplněn o diapozitivy s malířskými díly české krajinomalby a dalšími záběry krajiny. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny), v roce 2020 byl pak promítán v rámci cyklu Paralelní kino v pražském kině Ponrepo (programové pásmo Potokem, stromem, kamenem). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min.

Šejn, Miloš

Obrázky

Krátký film Obrázky představuje jedno z prvních uměleckých audiovizuálních děl vzniklých v Československu, k jehož výrobě byla využita počítačová animace. V průběhu svého studia v ateliéru Filmové a televizní grafiky na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové se Lucie Svobodová věnovala především klasickému animovanému vyprávění prostřednictvím figurální kresby, v jednom ze svých prvních filmů Obrázky však ústřední děj i postavu abstrahuje a rozvíjí možnosti nového barevného tvarosloví prostřednictvím grafického systému počítače Amiga. Motiv poutníka se v díle Lucie Svobodové pojí s tématizací konceptu času a životního koloběhu, na které měla vliv autorčina obeznámenost s buddhistickým učením. Práce byla prezentována na první souhrnné přehlídce videoartu v Československu s názvem Den videa (Průmyslový palác, Bubeneč, Praha 1989). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 58 s.

Svobodová, Lucie

Zkušebna v Argentinské

Snímek Jana Ságla zaznamenává privátní koncert Plastic People ve zkušebně v dnes již neexistujícím domě č. 1 na rohu Dělnické a Argentinské ulice v Praze. Ságl zde i díky stísněnému prostoru zaznamenává události z extrémní blízkosti s použitím pro něj typického přímého ručního světla. Točí v detailních záběrech, často na hraně ostrosti se stále přítomným světelným kuželem a snad i díky tomu se jedná o jeden z nejautentičtějších dokumentů této doby. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 13 min.

Ságl, Jan

Wilsonova svatba

Snímek Jana Ságla zaznamenává svatební obřad zpěváka Plastic People Paula Wilsona. Film zachycuje situaci před a po obřadu na městském úřadě v Praze 5, shromáždění přátel a v závěru odjezd novomanželů Wilsonových. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min.

Ságl, Jan

Suchá u Nejdku

Snímek Jana Ságla zachycuje přípravy společného koncertu Plastic People a Aktual v Suché u Nejdku. Film postupně zaznamenává příjezdy účinkujících, stěhování aparatury a exteriéry kolem místa konání. Ne však samotný koncert. Ten se odehrával v naprosté tmě a ve filmu je z něj čitelný pouze několikaokénkový záběr plivání ohně, které bylo jedním z mnoha pyrotechnických efektů využívaných na koncertech Plastiků. V tomto případě jde o mžikavou vzpomínku na technika, plivače ohně a pozdějšího bubeníka Dg307 Vladimír Vyšína. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 50 s.

Ságl, Jan

Skála u Humpolce

Film Jan Ságla zaznamenáva koncert rockové skupiny The Plastic People of the Universe ve Skále u Humpolce, kde na začátku 70. let hudebníci pracovali jako dřevorubci. Ságl se ve filmu téměř bezvýhradně soustředil na výrazy obličeje, gesta a pohyby aktérů - velké expresivní detaily s přímým osvětlením doplňoval klidnějšími záběry hrajících hudebníků. Stejně jako v ostatních filmech daného období akci natáčel na kameru Eumig Super-8, s kterou začal pracovat v roce 1971 na podnět výtvarného kritika Pierra Restanyho. Díky minimálnímu střihu film obsahuje veškerý, chronologicky natočený materiál, což vypovídá o Ságlově intuitivním citu pro spontánní kameramanské gesto. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka díla je 6 min 59 s.

Ságl, Jan

Samizdat

V průběhu zapomenuté cesty kamsi s Ivanem Jirousem narazil Jan Ságl na krajinu s desítkami volně visících reprodukčních kovolistů. V okruhu samizdatu zásadně nedostatkové zboží plnilo roli plašičky ptáků. Film zaznamenává prosluněnou krajinu posetou stříbřitými body v různých prostorových konstelacích jako formu nalezeného land artu. Práce volně navazuje na sérii krajinných intervencí Zorky Ságlové, které Ságl pravidelně spoluvytvářel a dokumentoval, a ve kterých hraje klíčovou roli právě konfrontace krajinných prvků s objekty geometrické povahy. Ságlovo pojetí zachycuje situaci civilně, avšak s téměř fotogenickým zaujetím, sleduje kontrasty a světlotonální hry mezi stříbřitými objekty, šedou škálou krajiny a oblohy. Film je možné číst i v duchu tradic „landscape filmmaking”, spontánního natáčení, v němž hlavní úlohu hraje hledání vztahů mezi krajinou, věcmi a pozorovatelem. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 10 min 40 s.

Ságl, Jan

Results 1 to 25 of 57