Ve filmu Říká se, že nejdelší sen trvá 45 minut kombinují jeho autorky, Juliana Moska a Zdeňka Petrová, dokumentární a experimentální postupy, aby zachytily prchavé chvilky snění a střípky paměti spojené s určitým místem a blízkou osobou. Inspirací ke vzniku snímku byla návštěva babičky Juliany Mosky v Lodži v Polsku, odkud pochází její rodina. Obě se nacházely v odlišné životní fázi – Juliana byla v pokročilé fázi těhotenství, zatímco její babička prožívala každodennost s Alzheimerovou chorobou, kvůli které téměř okamžitě zapomínala na právě prožité. Formou koláže tvořené rodinnými snímky a záběry na opuštěnou městskou krajinu, se ještě více stírají hranice mezi snem, skutečností a vzpomínám. Dílo bylo prezentováno na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava (2024) v rámci soutěže Fascinace:Exprmntl.CZ. Přibližná délka filmu je 14 min 25 sec.
Snímek Sněm věcí se odehrává v dystopické krajině v okolí česko-polských hranic u Kralického Sněžníku. Místo obývají vedle turistů bloudících v mlze také zvláštní bytosti reprezentující civilizační dopady na krajinu. Trojice těchto entit, které jakoby vznikly z odpadu odhozeného do blízkého křoví, sedí okolo táboráku a zpola srozumitelnou řečí o něčem rokuje. Jejich řeč, digitálně modifikovaná, připomíná jakousi pivní břichomluvu. Snímek tak humorně paroduje zálesáckou i turistickou kulturu, která se navzdory lásce k přírodě rovněž neblaze podepisuje na krajině. Jakub Tulinger snímek vytvořil v kombinací 3D animace a volně dostupných snímků z google maps, které tam nahráli turisté. K vytvoření díla jej inspirovala nová výstavba návštěvnické infrastruktury v blízkosti Kralického Sněžníku a otázka, jak zvýšený nápor turismu ovlivňuje živoucí ekosystém. Snímek byl ústřední součástí Tulingerovy výstavy nazvané Říkat jí Mixér (GVUN Kabinet, 2024). Rovněž byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 15 min 44 sec.
Film Jana Ságla zachycuje hospodskou vernisáž autorských keramických džbánů výtvarníka Františka Maxery, která se postupně proměňovala v nevázaný alkoholický večírek s akustickým koncertem členů Plastic People. Celá událost byla zaznamenána v hospodě U Lojzy na pražských Vinohradech. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 9 min 30 s.
Film Motýl v tunelu je prvním videoartovým dílem Ivana Tatíčka. Autor v něm experimentoval s děleným obrazem, kterému dominuje tvář dívky v černých brýlích. Rytmické opakování, znásobení obrazu a mono či dichromatická barevnost vytvářejí reminiscenci na pop artové grafiky. To, co se na první pohled jeví jako pouhá hříčka raného videoartu, však ilustruje základní motivy Tatíčkovy tvorby: napětí mezi inscenováním situace a autenticitou vytváří odlehčený sociálně kritický tón. Zatímco na poli amatérského filmu fungovala zavedená pravidla, v Motýlu v tunelu lze pozorovat, jakým způsobem teprve probíhalo ohledávání možností videoartu. Přibližná délka díla je 8 min 26 s.
Dokumentární filmová báseň studenta dokumentární tvorby FAMU Josefa Švejdy odkrývá složitý vztah bezpodmínečné lásky ženy k pěstounskému dítěti, i přesto že si odpykává trest ve vězení. Fragmenty ozvěn z vězeňské cely střídají ženiny modlitby za syna a každodenní práce ve venkovském stavení. Film vznikl v dílně Tomáše Bojara. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 7 min.
Krátký film Sáčkování zachycuje performativní akci Pavly Scerankové, během které se autorka pohybovala v papírovém sáčku životní velikosti. Dílo vychází z autorčiny reflexe konzumního způsobu života, a to konkrétně fenoménu nadměrného množství. Sáčkování představuje jedno z prvních děl Pavly Scerankové, ve kterých umělkyně originálním způsobem propojuje práci s médiem sochy, performance a pohyblivého obrazu. Dílo vzniklo během autorčina studijního pobytu na skotské univerzitě Gray School of Art Aberdeen. Přibližná délka audiovizuálního díla je 36 s.
Krátkometrážní film Aleše Zůbka zpracovává vizualizaci využití zařízení totamak, ve kterém by v budoucnu byla možné žhavé plazma využít například pro výrobu elektřiny. Dokumentární rozhovor s vědcem z Ústavu fyziky plazmatu Akademie věd České republiky Matějem Peterkou autor doplňuje o 3D animaci industriální sci-fi krajiny bez lidí. Dílo bylo vytvořeno na katedře CAS FAMU. Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 19 min.
V lednu 2022 bylo prasečí srdce poprvé transplantováno do těla člověka. Tento významný medicínský milník se stal Janě Chmelařové a Denise Langrové východiskem pro mezidruhovou sci-fi spekulaci, v níž se chimérizují fakta a fikce, stejně jako lidské a mimo-lidské entity. Nápadně nerovnoměrná distribuce bohatství dosud nedokázala zajistit odpovídající rozdělení zdraví a štěstí. Nové xenotransplantační techniky to ale možná brzy změní, zvlášť pokud se naplní očekávání spojená s transplantací vědomí. Je možné, že nesmrtelnost pak bude konečně na prodej. A stejně tak se nedá vyloučit, že procesy chimerizace povedou k nepředvídatelným důsledkům.
Dílo Molo a vlak vzniklo během studia Alžběty Bačíkové na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně a ilustruje vývoj tvorby autorky v médiu pohyblivého obrazu. Práce dokládá generační zhodnocení odkazu modernismu prostřednictvím audiovizuálního umění. Dílo sestává ze dvou krátkých filmů Molo a Vlak. Ve filmu Molo předvádí mužský model na nahém těle reprodukce modernistických obrazů z 1. poloviny 20. století. Záznam performativní akce doplňuje animovaný film Vlak, který je založen na parafrázi futuristické malby a vytvořen prolnutím záběrů jedoucího vlaku. Zvukový doprovod filmu Molo tvoří zvuková stopa, jež původně vznikla k filmu Vlak, čímž jsou obě částí díla propojeny. Přibližná délka díla je 4 min 9 s (Molo) a 53 s (Vlak).
Hudební videoklip ke skladbě Jednou ráno vznikl na základě spolupráce Elen Řádové s kapelou Buty. Obrazová část videoklipu vychází z humorného textu písně o dláždiči, který dláždí chodník navzdory silnému větru v ulicích. Koláž z fotografií hudebníků doplňují kresby kulis města na pozadí ubíhající oblohy. Videoklip vznikl nasnímáním fotografií za pomoci animační kamery v improvizovaných kulisách na pražské Akademii výtvarných umění. Jako oficiální videoklip k písni byl uveden v televizním vysílání i online na sociálních sítích. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 7 s.
Snímek Hřiště vznikl již v roce 2007, poprvé ho však autorka prezentovala v upravené verzi na výstavě Zelené album (Galerie OFF/FORMAT, Brno 2012). Práce se svým formátem odlišuje od ostatních audiovizuálních děl Pavly Scerankové, pro které je příznačný performativní a dokumentární přístup. V díle Hřiště umělkyně čerpá obrazový materiál z internetu, a to na základě klíčových slov vycházejících z popisu intimních vzpomínek. Osobní vyprávění zprostředkované ubíhajícími titulky tak doplňují obrazy vygenerované na základě algoritmů internetových vyhledávačů. Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 30 s.
Film Prohnutá dlažba vypráví příběh umělecké keramičky Jarmily B., která v období normalizace vytvořila řadu realizací pro lázeňské komplexy v Československu. Fiktivní dokument pátrá po osudu umělkyně a jejích děl, čímž vznáší otázky po důvodech vyloučení autorky z lokálního kánonu dějin umění. Film vychází z doktorského výzkumu Alžběty Bačíkové, ve kterém se autorka zabývala dokumentárními přístupy v současném audiovizuálním umění. Dílo vzniklo ve spolupráci s galerií TIC, kde bylo poprvé vystaveno formou tříkanálové instalace, a Artyčok.TV, jež na svých webových stránkách zveřejnila jednokanálovou verzi filmu. Dvě ústřední části filmu byly na výstavě v galerii TIC doplněny o film zachycující dokumentaci tvorby Jarmily B., na jehož vzniku se podílela umělkyně Martina Smutná, a v případě dalšího uvedení bylo dílo doplněno o videozáznam přednášky Šárky Svobodové (Galerie výtvarného umění, Náchod 2018). Přibližná délka díla je 22 min 22 s.
Film zachycuje lesní prostředí, do kterého byla vložena pyramida sestavená z kostek cukru. Stala se objektem zájmu okolní myrmekofauny a dalších občasných návštěvníků z hmyzích kruhů. Ve třinácti kapitolách zachycený rozpad bílé konstrukce zaznamenává kamera s makroobjektivem. Režisér filmu Matěj Smetana (1980) je vizuální umělec, autor komiksů, objektů, instalací a videí. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024), kde získalo zvláštní uznání poroty. Dílo bylo dále uvedeno na Trienále umění v Muzeu umění Olomouc. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 17 min.
Inspirován sci-fi literaturou, vytvořil Lukáš Prokop snímek Konkomitantní růstový jev, který je jakousi abstraktní kosmogonií. V prostoru digitálního labyrintu vzniklém za použití počítačové animace autor snímku ohledává tenkou hranici (pokud ještě nějaká zůstává) mezi člověkem a strojem. Autor tak na jednu stranu vystupuje jako demiurg, který testuje tvárnost digitální hmoty, na druhou stranu se vyjevuje jako neosobní funkce celého systému. Celý proces je současně imerzivní i zcizující. Film vznikl jako diplomová práce Lukáše Prokopa a byl vystavena na diplomové výstavě FaVU v Brně (2023). Snímek byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023), kde získal Zvláštní uznání poroty. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 25 min 5 sec.
Tomáš Kajánek si v díle Malinko nakouknout osvojil podobu známého zpěváka Lila Peepa, jehož náhlá smrt v roce 2017 podnítila veřejnou diskusi ohledně užívání farmaceutik při léčbě psychických poruch. Dílo zachycuje posmrtnou promluvu hudebníka, ve které Peep reflektuje svoji roli v procesu komodifikace duševního zdraví. Pro zpodobnění rappera autor využil technologie deepfake, jež umožňuje digitální vizualizaci osob na základě existujících audiovizuálních záznamů. Snímek byl v Čechách uveden na Přehlídce filmové animace a současného umění PAF Olomouc (2020) a na výstavě Come Over When You're Sober (Galerie U Dobrého pastýře, Brno 2020). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 42 s.
Krátký film s názvem Jdi pryč. Vrať se zachycuje performativní akci Pavly Scerankové, kterou umělkyně uskutečnila během své rezidence v kanadském uměleckém centru Méduse Coop. Během cestování v okolí Quebecu autorku zaujal most s výraznou konstrukcí, jenž umělkyni přivedl k představě překlenutí jako formy přitahování. Tato představa byla podnětem ke vzniku rozměrného mobilní objektu, který umělkyně rozpohybovává. Objekt se posouvá po lineární dráze a jeho pohyb je založen na přiblížení a oddálení protilehlých konců. Film představuje autorizovanou reprezentaci díla, neboť původní objekt se nedochoval. Práce byla v této podobě vystavena například na Bienále mladého umění Zvon (Galerie hlavního města Prahy, 2010). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 52 s.
Dílo Otevřeno zavřeno otevřeno zavřeno… vzniklo pro prostor opuštěné benzinové pumpy. Do prázdných otvorů pro okna umělkyně nainstalovala jednoduché bílé desky tak, aby se volně otáčely působením větru či interakce s návštěvníky. Snímek zachycuje dočasnou proměnu zchátralé budovy v umělecký objekt, jež si pohrává s hranicemi vnitřního a vnějšího prostoru. Film byl vystaven jako autonomní reprezentace díla na výstavě Critical Space (Trafó Galéria, 2011), filmový záznam interakce účastníků s prostorem je autorkou považován za dokumentaci performativní instalace. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 31 s.
Dílo Tvář vychází ze záznamu privátní performance Miloše Šejna, v níž se ponořil pod hladinu Javořího potoka v Krkonoších. Kamera na stativu zaznamenávala, jak přes umělcovu tvář přechází proud vody a s ubývajícím vzduchem se mění její mimika. Vybranou část materiálu poté autor zpomalil. Výsledné dílo tvoří, bez čitelného předělu, nejprve lineární a poté zpětný chod záznamu, jakoby pobyt pod hladinou mohl být nekonečný. Zvuková složka pochází rovněž z autentického záznamu, ale halucinogenní efekt ji dodává ono zpomalení. Umělce zajímala situace, v níž by se po nějakou dobu cítil jako součást potoka. Dílo, které vzniklo v roce 1999, bylo prezentováno o více jak dekádu později na výstavě kurátora Ladislava Kesnera Tváře. Fenomén tváře ve videoartu (Rudolfinum, Praha, 2012). Dílo bylo dále uvedeno v kině Ponrepo (27. 5. 2024) jako součást autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Jednalo se o doprovodný program k částečně retrospektivní výstavě (Depozit paměti, kurátor Petr Vaňous, galerií Jilská 14, 2024). Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 11 min 56 sec.
Stop-motion animace složená z fotografií, akvarelů a pigmentů z hub, která vznikla během workshopu Georgije Bagdasarova na katedře CAS FAMU. Autorka filmu s nadsázkou a humorem nechává vyrůstat mykologické univerzum a evokuje nekonečně rozvětvený svět podhoubí a jeho skrytou komunikaci. Film autorka vystavila již v rámci klauzurní výstavy CAS FAMU v LS 2024/2025. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2025). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 4 min.
Černobílý snímek Liubovy Maltsevy zachycuje v jediném záběru jakési zátiší se skleněnou vázou a vodní hladinou. Interakce se světlem tuto jednoduchou kompozici ale naplňuje pocitem znejistění. Pod dojmem minimalistické studie se ukrývá téma proměnlivosti v čase a skutečnosti, že věci mohou být jiné, než jak se jeví. Ve zvukové složce díla repetitivně zní věta v ukrajinštině „Modli se, jestli chceš, aby se země přiblížila a nebe promluvilo s tebou“. Název filmu je citací z knihy Les Grands Initiés autora Édouarda Schuré. Liubov Maltseva studuje na Fakultě designu a umění Západočeské univerzity Ladislava Sutnara a stážistkou na AVU v ateliéru Nová média 2. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 4 min.
Poetická performance Zuzany Březinové představuje splynutí lidského těla s krajinou. Umělkyně inscenovala akci pro kameru. Střídají se tak záběry na samotnou performerku ležící na louce pod přikrývkou z mechu, a makro záběry na hmyzí faunu. Tempo snímku určuje pomalý a mělký dech performerky a česko-anglické titulky, které jsou integrální součástí obrazu a popisují proces splynutí s přírodou, jež provází zarůstání a zároveň vytrácení tíže lidského vědomí a tužeb. Dílo bylo prezentováno na festivalu MFDF Jihlava (2024) v rámci soutěže soutěže Fascinace:Exprmntl.CZ. Přibližná délka filmu je ?? min.
Náš očistec je filmovou interpretací souboru expresionistických próz Můj očistec katolického kněze Jakuba Demla, které volně vychází ze záznamů autorových snů a tematizují předtuchy nebo přítomnost smrti. Martin Ježek ke spolupráci oslovil dalších pět filmařek/ů nebo umělkyň/ců, které/ří pod vlivem Demlových textů zaznamenávali lokace definující kapitoly filmu: Klauzura (Viola Ježková), Pouť (Martin Ježek), Domov (Jan Daňhel, Martin Klapper) a Hřbitov (Lenka Kerdová). Pátá část ve vysokém kontrastu černé a bílé (Jakub Halousek) tvoří kompoziční rám, ve své abstrakci je protipólem dokumentárně laděných barevných záběrů celého filmu a může asociovat nekonkrétní stav mezi sněním a bděním. Stopáž filmu odpovídá trvání tradiční latinské mše, což podporuje i hudební kompozice Roberta Piotrowitze, která je doplněna „field recorded” zvuky jednotlivých filmařek/ů. Náš očistec je od svého vzniku koncipován ve dvojí formě prezentace: jako klasická kino projekce, ale také ve formě expanded cinema se třemi promítačkami a třemi projekčními plochami, ideálně v sakrálním prostoru. Tři plátna napodobují tzv. hungertuch nebo fastentuch, tkaninu, která v době půstu překrývá oltář v katolických a protestantských kostelech, což v kontextu demlovské rozpolcenosti představuje další formu odpírání. Film byl ve formě audiovizuální instalace uveden v rámci festivalu Brno16 v kapli brněnské káznice (13. 10. 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 67 min.
Stop-motion animace Barbory Holzknechtové s názvem Acedia ukazuje zlomky každodenní rutiny – sledujeme probouzení, kávu, ohřívání hotových jídel, prášky a usychající pokojovou rostlinu. Všechny činnosti propojuje lenost a slovníkové heslo, které vysvětluje termín acedia jako duchovní apatii projevující se paralyzující lhostejností k sobě i okolí. Krátký snímek také upozorňuje na to, že lenost byla zařazena mezi sedm smrtelných hříchů. Film vznikl v ateliéru Animace Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni pod vedením Vojtěcha Domlátila a Vojtěcha Kočího. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 3 min.
Snímek vznikl během pobytu Zdeňky Čechové na Kyoto University of Art and Design v Japonsku. Technické zázemí univerzitní laboratoře umožnilo umělkyni využít pro produkci díla profesionální postprodukční programy, s jejichž pomocí zkompilovala digitální obrazy s vlastními videozáznamy a autorskou hudbou. Námětem díla je symbolické zachycení kontrastu pozitivních aspektů života, znázorněných nebeskou oblohou, s tíživou životní realitou, jakou může představovat znečištění přírody či nebezpečí atomové energie. Dílo bylo prezentováno na lokálních i mezinárodních výstavách, například na přehlídce Kyoto Salon 1200 (Kyoto, 1993), Canary Island International Video Festival (Gran Canaria, 1994) či Český obraz elektronický (Praha, 1994). Přibližná délka díla je 6 min 13 sec.
Dílo Up! #2 vzniklo pro výstavu Off Course (MeetFactory, Praha 2008), jejímž tématem byla umělecká reflexe mýtů provázejících sportovní hry a klání. Krátké video Pavly Scerankové zachycuje usilovnou snahu umělkyně o nafouknutí činky z umělé hmoty pomocí ruční pumpičky. Absurdní úsilí, jež umělkyně během performativní vynakládá, představuje humorný komentář autorky k principu soutěžení ve sportu i v umění. Dílo bylo později prezentováno také na výstavě Hlavo Lam (BKC, Brno 2009) a Začátek století (Západočeská galerie v Plzni, 2012; Galerie výtvarného umění, Ostrava 2013–2014). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 53 s.
