Showing 210 results

Ve filmu Erosynta I Martin Hřebačka využíval a ohledával možnosti počítačové animace. Na temném pozadí evokujícím nekonečnou hloubku pluje stříbřitá hmota, která pozvolně mění svůj tvar. Hudba Vladimíra Helebranta, který byl od roku 1988 členem české alternativní bigbeatové kapely MCH band jako klávesista a zpěvák, dotváří atmosféru umělého universa, jež je zdánlivě vzdálené naší realitě. Pomocí simulace optických a haptických vlastností povrchu stříbřitého morfujícího tvaru, vzniká prostor pro asociace od buněčných mikrosvětů, přes kapalná skupenství přírodních i chemických látek až po představy o vzdáleném vesmíru. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo René Slauka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min a 26 sec.

Adéla Mitová vystupuje ve svém snímku jako performerka, které ve své akci demonstruje pocit napětí, který souvisí se sebepřijetím i vnějším tlakem a v druhém plánu rovněž s produkcí a percepcí umělecké akce jako takové. Statický záznam performativní akce, v níž autorka trpělivě a odhodlaně polyká zašmodrchanou pásku, vytváří tenzi mezi čistou, minimalistickou vizuální formou snímku a neodbytnou evokací fyzického diskomfortu aktérky. Dílo vzniklo jako klauzurní práce v ateliéru Nových médií na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Filmová premiéra se uskutečnila na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka snímku je 5 min.

Název krátkého videa Michala Pěchoučka vychází z anglického slova „playtime”, které označuje malou školní přestávku. V této návaznosti snímek představuje krátký příběh ze školního prostředí, který je v určité rovině zároveň volnou parafrází Balthusova obrazu Děti. I když bez jednoznačně uchopitelné pointy, video Přestávka je typickým příkladem jedné z vrstev Pěchoučkovy audiovizuální tvorby, která se vyznačuje důrazem na formální skladbu a stylizaci pracující s geometrickým členěním či fragmentací obrazu (dalšími z této řady jsou např. videa Pater noster a Fairy tale). Video bylo uvedeno na výstavách Michal Pěchouček: Osobní vlak (Galerie Jiří Švestka, Praha 2006) a Michal Pěchouček: Playtime (Galerie Brno, Brno 2006). Dílo bylo zařazeno také do DVD kompilace Pater Noster Video Stories (Galerie Jiří Švestka, Praha 2009). Přibližná délka audiovizuálního díla je 13 min 10 s.

Adéla Babanová pracuje s různými mediálními postupy, konkrétně s rozhlasovými a televizními žánry, jako je inscenace, rozhovor, debata, jež využívá především k reflexi uměleckého provozu. Už její absolventskou práci nazvanou Rozhovor se Sylvií Plath charakterizoval zájem o reálné předobrazy, které umělkyně posouvá do absurdní roviny pomocí různých mediálních strategií. Fiktivní posmrtné rozhlasové interview se spisovatelkou a básnířkou Sylvií Plath, která ve svých třiceti jedna letech spáchala sebevraždu (1963) a teprve poté se stala světově známou, otevírá otázku sebevraždy jako jedné z možností, jak dosáhnout uměleckého uznání. Toto téma se objevuje i v jejích dalších pracech, v nichž jsou čitelné především dvě hlavní tematické a formální linie, které zpětně pojmenovala jako trilogii o umění (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009) a historická trilogie (Odkud spadla letuška, Návrat do Adriaportu, Neptun, 2013-2018). Jako zvukové dílo uvedla Adéla Babanová Rozhovor se Sylvií Plath poprvé v rozhlasové relaci na Radiu 1, která byla vysílána 24. května 2006. Relace se kromě autorky zúčastnil Josef Chuchma jako moderátor, a také Michal Pěchouček jako konzultant absolventské práce. Prvních několik minut fiktivního rozhovoru bylo prezentováno jako živý rozhovor, který pak vystřídala debata. Instalační řešení, kombinující video a fotografie z fiktivního bádání po stopách spisovatelky, bylo poprvé představeno na výstavě absolventských prací v Národní galerii v Praze. Přibližná délka díla je 10 min 31 s (video) a 9 min 24 s (zvukové dílo).

Audiovizuální dílo Vystěhování. Nastěhování vzniklo během studia Pavly Scerankové u profesora Tonyho Cragga na Universität der Künste v Berlíně a v rozšířené verzi bylo prezentováno na Výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2007. Ve třech krátkých skečích umělkyně interaguje se zdánlivě obyčejným stolem a židlemi, jež nechává ožít prostřednictvím sochařské a filmové práce. Dílo bylo dále prezentováno na výstavách Začátek století (Západočeská galerie, Plzeň 2012; Galerie výtvarného umění v Ostravě, Ostrava 2013–2014) a Surface Tensions (Pump House Gallery, Londýn 2017). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 1 s.

Autorka název snímku uvádí v anglickém jazyce, volně by ho bylo možné přeložit jako “Vlhké video”. Erotický náboj názvu podtrhuje jeho vizuální zpracování v úvodu filmu, který autorka převzala z filmů pro dospělé v reakci na jejich širokou porevoluční dostupnost v 90. letech. Namísto očekávaných sexuálních obrazů však snímek zachycuje animované námluvy dvou zelených jablek na růžovém pozadí. Snímek vznikl jako studentské cvičení během autorčiny stáže na Nottingham Trent University, kde měla k dispozici technické zázemí s animovanou kamerou. Inspirací pro vznik díla byly pixelované surrealistické snímky Jana Švankmajera. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 24 s.

Michal Pěchouček vytvořil snímek Zrzavý film pro retrospektivu malíře Jana Zrzavého, která se konala v prostorách pražské Národní galerie v roce 2007. Autor vycházel z černobílých archivních záběrů, (dokumentární film Jan Zrzavý, 1963; režie Zdeněk Kubeček), na nichž se zestárlý malíř jde poklonit na Slavín k hrobu literáta Julia Zeyera, jehož tvorbu hluboce obdivoval. Dokumentární pasáže Pěchouček doplnil o poeticky laděnou hranou část, která zachycuje hřbitovem se procházejícího mladíka, představujícího vzpomínku na malířovo mládí. Snímek je tak možné považovat nejen za aktualizaci odkazu autora, který se po celý život vyrovnával s homosexualitou, ale také za Pěchoučkovo intimní vyznání a projev uznání tvůrčí i lidské stránce Zrzavého osoby. Kromě zmíněné retrospektivní výstavy bylo dílo zařazeno na DVD kompilace Pater Noster Video Stories (Galerie Jiří Švestka, Praha 2009) a Kdo se směje: Umění o světě umění (Edice VIDA 4, Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze, Praha 2013). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 43 s.

Vesmírné agentury plánují rozvrh činnosti na Marsu v taktu solů – marťanských dnů trvajících 24 hodin, 39 minut a 35 vteřin. Krátký černobílý sci-fi experimentální film Víta Růžičky zachycuje jeden sol humanizovaného vozítka Curiosity. Animovaný snímek složený z jednotlivých černobílých fotografií pořízených vozítkem byl vytvořen pomocí generativní neuronové sítě. V narativu filmu unavený stroj adresuje zprávy mlčící planetě Zemi. Autor vystudoval ČVUT v Praze a v současnosti je doktorandem na katedře informatiky Oxfordské univerzity. Zabývá se výzkumem strojového učení, především ve vztahu k analýze a generování obrazu. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Film byl dále vystaven AI Art Gallery v rámci CVPR konference v Seattlu 19.–21.6.2024 (https://art.thecvf.com/). Proběhla projekce za účasti autora a dílo bylo vystaveno také v online prostředí. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 6 min.

Autorka v roli hlavní protagonistky se pokouší přiblížit vnitřnímu světu svého autoritaviného dědy. Volí k tomu hudební video, v němž imituje styl country music. Vstupuje do jeho světa pomocí televizní obrazovky a scény z nějakého detektivního seriálu. Nachází se na parkovišti nákupní zóny s hobby supermarkety. Obléká si kovbojský klobouk a holinky. Zpívá country píseň o hledání vlastní cesty. Melancholické video, které je zároveň protknuté nadsázkou, je pokusem o vyrovnání se s absencí mužského vzoru a sebepřijetím. Dílo bylo poprvé vystaveno na klauzurní výstavě UMPRUM (2024). Snímek byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2024) a následně byl uveden v rámci Other Visions PAF v Southwark Park Galeries v Londýně (You Make Me Feel performances Night, 2025). Přibližná délka filmu je 3 min 41 s.

Temná férie inspirovaná Příhodami Arthura Gordona Pyma od Edgara Allana Poea, propletená lovecraftovskými aluzemi, sleduje osamělého poutníka, který vstupuje do zapomenuté říše, v níž se tříští skutečnost. Ve spolupráci s umělou inteligencí vytvářené vize vysokohorských útesů, ledovců a nestvůr doprovází voice-over, jenž události vypráví v nesrozumitelném jazyce. Černobílá, vysoce kontrastní obrazovost buduje atmosféru nevysvětlitelného děsu, která doprovází, slovy Lovecrafta, „porážku oněch pevných zákonů přírody, které jsou naší jedinou ochranou proti útokům chaosu a démonů neprozkoumaného vesmíru“. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2025). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 9 min.

Slovenský experimentální filmař a mediální umělec Franz Milec vytvořil snímek s glitch estetikou odkazující na herní prostředí. Z perspektivy robotického vysavače zachycuje průchod 3D animovanými liminálními prostory opuštěných kanceláří, převlékáren a chodeb. Zvukovou stopu díla tvoří zpěv a elektronická hudba. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Snímek byl uveden na Athens Digital Arts Festival 2024 a Fest Anča 2024. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 5 min.

Snímek ve vertikálním formátu o rekonvalescenci po těžkém úrazu v nepřívětivém, cis- heteronormativním prostředí instituce nemocnice, kde se léčený člověk nechtěně ocitá ve zcela podřízené pozici. Pokus o znovu-souznění s vlastním tělem, jehož výsledkem má být opět produktivní a zdravé tělo, ilustrují záběry na akrobatickou jízdu na motocyklu. Zpěv autorky filmu Marie-Anny Šulc v závěru filmu ústí v rap. Dílo bylo vytvořeno na katedře CAS FAMU. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Dílo bylo dále uvedeno v soutěži Jiné vize CZ na Přehlídce filmové animace a současného umění PAF 2023, snímek zde získal cenu diváků. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 7 min.

Se stupňujícím se zájmem o ne-lidské entity sílí i nejistota, zda jako příslušníci lidského druhu dokážeme překročit svoji situovanost. Kudy vede hranice mezi potřebnou citlivostí k bytostné jinakosti a mezi vlastní antropomorfní projekcí? Martin Fischer podél této hranice sbírá předměty i náměty, aby z nich posléze smontoval trojici krátkých filmů. Neotřele si půjčuje prověřené formáty bajek (coby žánru tradičně vyhrazeného ne-lidským protagonistům) i různé animační techniky (jako zavedené způsoby oživování něčeho neživého). Hledá tak způsob, jak mluvit o klimatické krizi, který nevede k paralýze, ale k nezbytné animaci stávajících poměrů. Filmová premiéra se odehrála na festivalu Přehlídka filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 11 min.

Filmový esej o kinematografických způsobech dobývání afrického kontinentu využívá úryvků z dopisů, které si mezi Zlínem a Nairobi vyměňovali vedoucí filmové skupiny Jaroslav Novotný a cestovatelské a filmařské duo Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka. Jemná manipulace se záběry z jejich snímku Afrika I. – Z Maroka na Kilimandžáro (1952) zvýrazňuje subverzivní potenciál pohledu upřeného přímo do kamery.
Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024). Dílo bylo dne 10. 9. 2025 vystaveno v rámci absolventské doktorské výstavy Naše filmové kolonie v galerii etc v Praze.
Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 7 min.

Krátký sci-fi experimentální film studentů FaVU Jakuba Daňka a Artemije Birjukova využívá strukturu tunelu jako metaforu pro cestu vnitřním světem. Každá navštívená lokace představuje nový rozměr této cesty a zároveň nás vždy vrací znovu na začátek. Záhadný objekt, k němuž se neustále vracíme, abychom poznali, že prostřednictvím něj se můžeme dostat hluboko do vlastního nitra.

Snímek autorek Anežky Horové a Kláry Trskové nazvaný Mas Eternamente Não, který by se dal volně přeložit jako "ale ne navždy", vychází z koloniální zkušenosti malého afrického ostrovního státu Svatý Tomáš a Princův ostrov. 8mm obrazový materiál, který autorky pořídily v bývalé portugalské kolonii, kde do Karafiátové revoluce v roce 1974 přežíval plantážní systém pěstování kávy a kakaa hraničící s otrockou prací, je propojen se záběry chátrajících lisabonských skleníků. V rozbujelé vegetaci se dosud ukrývají busty z jedné z portugalských koloniálních výstav. Obraz doplňují verše svatotomášských básnířek Aldy Espírito Santo a Conceição Limy a mosambického básníka Josého Craveirinhy, které recituje hudebník Gerson Marta. Kakaový bob symbolizuje útlak, ale ne navždy. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023), dílo bylo dále prezentováno v pásmu filmů s názvem Zelený kolonialismus v galerii etc. (projekce v galerii 6. 11. 2023, a dále 7. 11. 2023 – 14. 11. 2023 bylo umístěno online na webu galerie etc.). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 4 min.

Dílo je audiovizuálním záznamem multimediálního představení Vesmír zkomponovaného autorkou pro Křižíkovu fontánu v Praze. Program Zdeňka Čechová koncipovala na základě osobního výběru částí skladeb z elektronické hudby Light of the Spirit (Mysterious Encounter, Sundance, In the Beginning) japonského skladatele Kitaro. Světelnou choregrafii spolu s vodními střiky fontány autorka naprogramovala a rozdělila do tří dějových částí: Vesmír, Tanec slunce a Modrá planeta. Představení natočil kameraman František Filip a konečný střih poté provedla opět Zdeňka Čechová, včetně úvodních a závěrečných titulek. V této podobě bylo dílo prezentováno na autorských výstavách. Přibližná délka díla je 15 min 47 sec.

Stop-motion animace Barbory Holzknechtové s názvem Acedia ukazuje zlomky každodenní rutiny – sledujeme probouzení, kávu, ohřívání hotových jídel, prášky a usychající pokojovou rostlinu. Všechny činnosti propojuje lenost a slovníkové heslo, které vysvětluje termín acedia jako duchovní apatii projevující se paralyzující lhostejností k sobě i okolí. Krátký snímek také upozorňuje na to, že lenost byla zařazena mezi sedm smrtelných hříchů. Film vznikl v ateliéru Animace Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni pod vedením Vojtěcha Domlátila a Vojtěcha Kočího.
Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024).
Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 3 min.

Stop-motion animace složená z fotografií, akvarelů a pigmentů z hub, která vznikla během workshopu Georgije Bagdasarova na katedře CAS FAMU. Autorka filmu s nadsázkou a humorem nechává vyrůstat mykologické univerzum a evokuje nekonečně rozvětvený svět podhoubí a jeho skrytou komunikaci. Film autorka vystavila již v rámci klauzurní výstavy CAS FAMU v LS 2024/2025. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2025). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 4 min.

Film zachycuje lesní prostředí, do kterého byla vložena pyramida sestavená z kostek cukru. Stala se objektem zájmu okolní myrmekofauny a dalších občasných návštěvníků z hmyzích kruhů. Ve třinácti kapitolách zachycený rozpad bílé konstrukce zaznamenává kamera s makroobjektivem. Režisér filmu Matěj Smetana (1980) je vizuální umělec, autor komiksů, objektů, instalací a videí. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024), kde získalo zvláštní uznání poroty. Dílo bylo dále uvedeno na Trienále umění v Muzeu umění Olomouc.
Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 17 min.

Surreální snímek And You Know What Comes Next... je satirickou reflexí společnosti, kterou ovlivňují internetové trendy a řetězité šíření dezinformací. Věra, Marie a Šárka jsou tři kamarádky ve středním věku, které spolu sdílí partnerská zklamání a rozptýlení hledají v kulečníkovém baru, kde společně hrají karty nebo podnikají výlety do přírody. Když však Věra uvěří, že amalgámové plomby negativně ovlivňují naše chování, ohrozí její paranoidnosti vzájemné přátelství. Úzkost z negativního vlivu komunikačních technologií se díky silné stylizaci mění v absurdní drama. Snímek byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2024), kde získal hlavní cenu. Dílo bylo dále prezentováno na Mezinárodním filmovém festivalu BRNO16 (2025), v rámci Kyiv International Short Film Festival (2025) či festivalu Zlatý voči (2025), kde rovněž získalo hlavní cenu. Přibližná délka filmu je 12 min 58 s.

Animovaný film Củ cà rốt propojuje současné prostředí vietnamské diaspory žijící v České republice s reáliemi z období socialismu, které se uchovaly v kolektivní paměti. Říkanka „o mrkvičce“ ve zvukové stopě patří do žánru đồng dao – tradiční vietnamské ústní lidové poezie pro děti, pro kterou je zachování rýmu a rytmu důležitější než významová návaznost. Autorka Lenka Tam Nguyen film vytvořila v rámci studia v ateliéru Digitálních médií na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 2 min.

Experimentální animovaný film se opírá o taoistický příběh stvoření a krále chaosu Hun Tun. Režisérka Magdalena Hejzlarová v něm zpracovává téma nespavosti a zařazuje do filmu autobiograficky laděné popisy vlastních prožitků. Ve snímku kombinuje stop-motion s dalšími animačními technikami. Film vznikl s podporou Fondu kinematografie a Filmtalent Zlín. Na výrobě spolupracoval Ateliér animace a filmu UMPRUM.
Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024). Dílo bylo dále uvedeno na festivalech Dokufest, DOK Leipzig, Banjaluka IAFF, Izmir ISFF, Beijing ISFF, Beirut Shorts International Film Festival, Animatek, Pragueshorts, GoShort, 2ANNAS ISFF, AFCA - Festival National du Film d’Animation, Anifilm, Neisse FF, Lago Film Fest, Zvěřinec, Roztocký festival, promítalo se také ve Skautském Institutu Rybárna a v kině Ponrepo.
Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 15 min.

Film uměleckého dua Sugar Be My Caramel, které tvoří Karolína Matušková a Lucie Zelmanová, vznikl již v roce 2023 pro výstavní prostor Plato Ostrava. Cílem skupinové výstavy nazvané “Uprchlá, našel skrýš, stále uniká (Zvířecí zpravodajství)” (12. 10. 2023–17. 3. 2024, Plato, Ostrava, kurátorstvo: Eva Koťátková, Jakub Adamec, Edith Jeřábková, Zuzana Šrámková) bylo vytvoření jakési umělecké redakce, v níž měly dostat prostor různé živočišné druhy žijící v Ostravě či jejím okolí. Matušková a Zelmanová, které jsou původně fotografky, ale věnují se rovněž pohyblivému obrazu, natočily symbolický snímek o záchraně sladkovodních škeblí. Snímek však není zdaleka dokumentární reportáží, nýbrž stylizovaným vyprávěním, které se blíží intimní katastrofické sci-fi. Autorky v něm zkoumají vztah člověka k přírodě a překonávání genderových stereotypů na pozadí klimatické krize. Hrdinka se snaží zachránit vzácné měkkýše, a tím i sama sebe. Škeble, jako zranitelné a často přehlížené organismy, se stávají symbolem všech ohrožených druhů a zároveň metaforou ženské sexuality a zranitelnosti. Snímek byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2024). Přibližná délka filmu je 11 min 13 s.

Intimní videozpověď o tělesně prožívaných záchvatech úzkosti, paniky a ztrátě sebedůvěry, které dovedou autorku až na samý okraj existence. Právě toto místo, kde vše pozbývá význam i naléhavost, umožňuje nejen pustit se a padat, ale také se znovu chytnout a držet. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2025). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 5 min.