Ve filmu Braunův betlém se Miloš Šejn opět vrací k zimní scenérii. Jádrem jsou tvarové proměny Braunova betlému na Kuksu pod vrstvami sněhové pokrývky. Ta jej přetváří ve zcela proměněné sochařské objekty. Původní objemy soch se proměňují v jakési spontánně vzniklé environmentální plastiky, v dialogu mezi původní hmotou a sněžnými nánosy. Jde o film, který byl původně určen pro rozsáhlejší, leč nakonec nerealizovaný projekt galerijní instalace u příležitosti výročí tří set let Braunova narození. Ta byla zamýšlena jako projekční polyekran, v němž by byl černobílý film doplněn o diapozitivy s malířskými díly české krajinomalby a dalšími záběry krajiny. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny), v roce 2020 byl pak promítán v rámci cyklu Paralelní kino v pražském kině Ponrepo (programové pásmo Potokem, stromem, kamenem). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min.
Dílo Možná bylo poprvé vystaveno v rámci instalace, kterou Pavla Sceranková vytvořila pro přehlídku finalistů Ceny Oskára Čepana v Galérii Médium (Bratislava 2010). Umělkyně ve videu dribluje s ikonickou skleničku značky Durit, jež proslula výrobou odolných skleněných výrobků. Prezentací záznamu ve smyčce autorka vytváří dojem, že sklenička nedopadá na zem, ale odráží se od dlaně a odolává tak zemské přitažlivosti. Podobně jako v dalších dílech vzniklých v tomto období, i v této práci si autorka prostřednictvím manipulace s audiovizuálním záznamem pohrává s kinetickými vlastnostmi statického objektu. Dílo je určeno k prezentaci na vertikálně otočené obrazovce. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 4 s.
Krátké video Pavly Scerankové vzniklo pro výstavu Týmpádom nič, která se uskutečnila v Synagóge - centru súčasného umenia v Trnavě v roce 2010. Místo konání výstavy bylo podstatným námětem díla, neboť film zachycuje padající objekt, v kterém lze rozpoznat model trnavské synagogy. V prchavém momentu je ze statického modelu konstruován model budovy, jenž s dopadem mizí, aby byl záhy v časové smyčce znovu vystavěn. Videozáznam představuje autonomní manifestaci díla. Umělkyně na díle pracovala během své stáže ve Studiu Asociace mladých umělců v Budapešti. Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 s.
Ve snímku Beyond Anachronism: Eons of the Binary (Film) se jeho autor Claude Johann Čierny ptá „Co se stane, když se technologie minulosti setká se současností? Může vytvořit nějakou novou úroveň významu?”. Ve snaze zbavit analogový film nánosů nostalgie, zkoumá s pomocí analogové kamery prostředí pražského metra a přepravujících se lidí, kteří ve velké většině třímají v rukou své mobilní telefony. Vzniká tak experimentální dialog mezi analogovým a digitálním, lidským a umělým, realitou a představivostí. Tato dialektičnost je patrná rovněž v procesu vzniku snímku: hudbu k filmu vytvořila bratislavská producentka Sofia Nøt a Čierny část vizuální složky filmu svěřil generativnímu systému na tvorbu realistických obrazů DALL·E 2. Filmová premiéra se uskutečnila na festivalu MFDF Ji.hlava (2023). Přibližná délka snímku je 4 min.
Vesmírné agentury plánují rozvrh činnosti na Marsu v taktu solů – marťanských dnů trvajících 24 hodin, 39 minut a 35 vteřin. Krátký černobílý sci-fi experimentální film Víta Růžičky zachycuje jeden sol humanizovaného vozítka Curiosity. Animovaný snímek složený z jednotlivých černobílých fotografií pořízených vozítkem byl vytvořen pomocí generativní neuronové sítě. V narativu filmu unavený stroj adresuje zprávy mlčící planetě Zemi. Autor vystudoval ČVUT v Praze a v současnosti je doktorandem na katedře informatiky Oxfordské univerzity. Zabývá se výzkumem strojového učení, především ve vztahu k analýze a generování obrazu. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Film byl dále vystaven AI Art Gallery v rámci CVPR konference v Seattlu 19.–21.6.2024 (https://art.thecvf.com/). Proběhla projekce za účasti autora a dílo bylo vystaveno také v online prostředí. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 6 min.
Černobílý snímek Liubovy Maltsevy zachycuje v jediném záběru jakési zátiší se skleněnou vázou a vodní hladinou. Interakce se světlem tuto jednoduchou kompozici ale naplňuje pocitem znejistění. Pod dojmem minimalistické studie se ukrývá téma proměnlivosti v čase a skutečnosti, že věci mohou být jiné, než jak se jeví. Ve zvukové složce díla repetitivně zní věta v ukrajinštině „Modli se, jestli chceš, aby se země přiblížila a nebe promluvilo s tebou“. Název filmu je citací z knihy Les Grands Initiés autora Édouarda Schuré. Liubov Maltseva studuje na Fakultě designu a umění Západočeské univerzity Ladislava Sutnara a stážistkou na AVU v ateliéru Nová média 2. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 4 min.
Snímek Spánková paralýza vznikl jako studentská práce Vojtěcha Starého na oboru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Vojtěch Starý rozvíjí ve snímku téma stavu vědomí na pomezí bdělosti a snění, k čemuž využívá digitálních technologií. Muž, jehož zmutovaný, temně vibrující hlas prochází prostorem rozpadajících se, rozdělených či splývajících vizuálních fragmentů, popisuje vlastní zážitek nutkavého probouzení se a opětovného usínání a do sebe se vnořujících snů, aniž by opustil lůžko. Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Ji.hlava (2023). Přibližná délka filmu je 4 min.
Dokumentární filmová báseň studenta dokumentární tvorby FAMU Josefa Švejdy odkrývá složitý vztah bezpodmínečné lásky ženy k pěstounskému dítěti, i přesto že si odpykává trest ve vězení. Fragmenty ozvěn z vězeňské cely střídají ženiny modlitby za syna a každodenní práce ve venkovském stavení. Film vznikl v dílně Tomáše Bojara. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 7 min.
Krátkou experimentální bajku natočily Roberta Fehérová a Nela Kollertová během školního plenéru ve Valdštejnské lodžii, kterého se zúčastnily s ateliérem animované a interaktivní tvorby Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Autorky použily techniky stop motion animace a camery obscury. Pomocí černobílých záběry lesů, odrazů krajiny na vodních plochách či kamínků u cesty vyprávějí bajku o křehkosti, závisti a hněvu. Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Ji.hlava (2023). Přibližná délka filmu je 2 min.
V září roku 2023 proběhla v Domě U Kamenného zvonu (Galerie hlavního města Prahy) retrospektivní výstava srbského umělce a zástupce první generace jugoslávských konceptualistů Dragoljuba Raši Todosijeviće. Výstava nesla název Wast ist Kunst? podle jedné z jeho performancí, v níž pomocí základní otázky “Co je umění?” deklamoval kritiku uměleckého provozu. Český umělec, performer a režisér Vladimír Turner využil této otázky jako leitmotivu svého filmu, který je jakousi esencí Todosijevićovy tvorby. Pro ni je charakteristická provokativní reflexe nejen uměleckého provozu, ale především nacionalistických ideologií včetně jejich symboliky. Turner snímek koncipoval jako vícevrstvou performance, která zaznamenává Todosijevićovu akci společné hostiny u stolu ve tvaru hákového kříže, jež se uskutečnila v rámci výstavy a prokládá ji performancí mladého herce, jenž ztvárňuje aktivistického umělce, tedy jakési alter ego Todosijevićovy generace. Film byl natočen pro Galerii hlavního města Prahy. Trailer snímku byl galerií rovněž používán v PR kampani výstavy. Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Ji.hlava (2023). Přibližná délka originálního filmu je 15 min.
Dílo vzniklo na základě osobní performance Miloše Šejna, která se uskutečnila 8.7.1996 v Krkonoších ve skalní rozsedlině zvané Bílá skála, odkud také dostalo svůj název. Snímek tvoří záznam interakce umělcova nahého těla ve skalní průrvě na ruční kameru Video8, již autor použil na principu cine-dance, při němž je kamera součástí těla performera. V tomto případě ji umělec držel v ruce. Akce navazuje na krajinné performance, jež už v průběhu 70. let Miloš Šejn realizoval v lokalitě krkonošského Javořího potoka. Dílo autor nejprve publikoval na internetu. V roce 2024 jej zahrnul v rámci autorské výstavy Depozit paměti (kurátor Petr Vaňous, galerie Jilská 14, 2024) do pásma filmů prezentovaných na malém monitoru v instalaci “šatníku”. Na výstavu navázal doprovodný program v kině Ponrepo (27. 5. 2024), který měl podobu autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 4 min 7 sec.
Akce byla realizována v jižních Čechách v předhůří Šumavy v Červeném mlýně během pedagogicko-umělecké rezidence, na kterou byl Miloš Šejn pozván umělkyní Barbarou Benish. Autor zde pořídil množství audiovizuálního materiálu, který souvisel s prostředím mlýna, s moukou, s vodou, s původním mlýnským zařízením a tyto záběry propojil s performativním akcemi, které charakterizují reminiscence na autorovi rodiče. Součástí performance jsou apropriace tatínkova klobouku a matčina kombiné. Miloš Šejn zdědil zájem o historii mlynářského řemesla právě po své mamince, jejíž rod pocházel z mlynářské rodiny. Klíčovou roli ve snímku zaujímá kniha Velký český snář, který dodnes vychází. Šejn použil výtisk zakoupený v antikvariátu a během performance jej dle svých slov reinterpretoval moukou, kterou na ni v průběhu sypal. Dílo Somnia Molitori / Miller’s visions bylo prezentováno v kině Ponrepo (27. 5. 2024) jakou součást autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Jednalo se o doprovodný program k částečně retrospektivní výstavě (Depozit paměti, kurátor Petr Vaňous, galerií Jilská 14, 2024). Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 8 min a 20 sec.
Ve snímku Ruda, minerál, prach, kov zpracovává Barbora Mrázková téma moderních technologií, které jsou součástí každodenního života, ale jejich výroba spočívá v komplexním socio-ekonomickém řetězci s enormním dopadem na ekologii. Film tvoří rozhovor s jedním z firemních geologů a koláž obrazů z dolů na Koltan v Demokratické republice Kongo, a z laboratoří ve východočeském Lanškrouně, kde vytěžený nerost krystalizuje do podoby nezbytných komponent běžně rozšířených elektrotechnických zařízení. Nekonečná záplava digitálních obsahů je tak konfrontována s materiální podstatou těchto technologií i s konflikty, které zásadně narušují geograficky vzdálené ekosystémy a společnosti. Dílo bylo uvedeno v soutěži Jiné vize CZ na Přehlídce filmové animace a současného umění PAF 2023. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 11 min.
Snímek Sněm věcí se odehrává v dystopické krajině v okolí česko-polských hranic u Kralického Sněžníku. Místo obývají vedle turistů bloudících v mlze také zvláštní bytosti reprezentující civilizační dopady na krajinu. Trojice těchto entit, které jakoby vznikly z odpadu odhozeného do blízkého křoví, sedí okolo táboráku a zpola srozumitelnou řečí o něčem rokuje. Jejich řeč, digitálně modifikovaná, připomíná jakousi pivní břichomluvu. Snímek tak humorně paroduje zálesáckou i turistickou kulturu, která se navzdory lásce k přírodě rovněž neblaze podepisuje na krajině. Jakub Tulinger snímek vytvořil v kombinací 3D animace a volně dostupných snímků z google maps, které tam nahráli turisté. K vytvoření díla jej inspirovala nová výstavba návštěvnické infrastruktury v blízkosti Kralického Sněžníku a otázka, jak zvýšený nápor turismu ovlivňuje živoucí ekosystém. Snímek byl ústřední součástí Tulingerovy výstavy nazvané Říkat jí Mixér (GVUN Kabinet, 2024). Rovněž byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 15 min 44 sec.
Experimentální animovaný film se opírá o taoistický příběh stvoření a krále chaosu Hun Tun. Režisérka Magdalena Hejzlarová v něm zpracovává téma nespavosti a zařazuje do filmu autobiograficky laděné popisy vlastních prožitků. Ve snímku kombinuje stop-motion s dalšími animačními technikami. Film vznikl s podporou Fondu kinematografie a Filmtalent Zlín. Na výrobě spolupracoval Ateliér animace a filmu UMPRUM. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024). Dílo bylo dále uvedeno na festivalech Dokufest, DOK Leipzig, Banjaluka IAFF, Izmir ISFF, Beijing ISFF, Beirut Shorts International Film Festival, Animatek, Pragueshorts, GoShort, 2ANNAS ISFF, AFCA - Festival National du Film d’Animation, Anifilm, Neisse FF, Lago Film Fest, Zvěřinec, Roztocký festival, promítalo se také ve Skautském Institutu Rybárna a v kině Ponrepo. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 15 min.
Ve snímku se spojují plány, vizualizace, archivní fotografie i současné záběry berlínské Nové Národní galerie Ludwiga Miese van der Rohe za doprovodu elektronické hudby Miroslava Haldiny. Dokonalé krychle ze skla a oceli, se roztékají, proplétají a deformují. Film dále doplňuje přepis dialogu mezi člověkem a umělou inteligencí o vztahu hudby a architektury. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 9 min.
Snímek ve vertikálním formátu o rekonvalescenci po těžkém úrazu v nepřívětivém, cis- heteronormativním prostředí instituce nemocnice, kde se léčený člověk nechtěně ocitá ve zcela podřízené pozici. Pokus o znovu-souznění s vlastním tělem, jehož výsledkem má být opět produktivní a zdravé tělo, ilustrují záběry na akrobatickou jízdu na motocyklu. Zpěv autorky filmu Marie-Anny Šulc v závěru filmu ústí v rap. Dílo bylo vytvořeno na katedře CAS FAMU. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Dílo bylo dále uvedeno v soutěži Jiné vize CZ na Přehlídce filmové animace a současného umění PAF 2023, snímek zde získal cenu diváků. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 7 min.
První část vznikajícího filmu Krajina opuštění přivádí diváctvo do magické kontemplativní krajiny, ve které se setkává s postavou dívky s bičem. Ta skrze introspektivní monolog nastiňuje intimní příběh plný pochybností, hledání svého místa ve světě, vyrovnávání se s traumatem, ale také velké odvahy a schopnosti reflektovat svá rozhodnutí. Dílo bylo prezentováno na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava (2024) v rámci soutěže Fascinace:Exprmntl.CZ. Dále bylo uvedeno ve výběru Fascinace: Exprmntl.cz – soutěžní ozvěny (Ponrepo, 2025). Přibližná délka filmu je 8 min 11 sec.
Snímek autorek Anežky Horové a Kláry Trskové nazvaný Mas Eternamente Não, který by se dal volně přeložit jako "ale ne navždy", vychází z koloniální zkušenosti malého afrického ostrovního státu Svatý Tomáš a Princův ostrov. 8mm obrazový materiál, který autorky pořídily v bývalé portugalské kolonii, kde do Karafiátové revoluce v roce 1974 přežíval plantážní systém pěstování kávy a kakaa hraničící s otrockou prací, je propojen se záběry chátrajících lisabonských skleníků. V rozbujelé vegetaci se dosud ukrývají busty z jedné z portugalských koloniálních výstav. Obraz doplňují verše svatotomášských básnířek Aldy Espírito Santo a Conceição Limy a mosambického básníka Josého Craveirinhy, které recituje hudebník Gerson Marta. Kakaový bob symbolizuje útlak, ale ne navždy. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023), dílo bylo dále prezentováno v pásmu filmů s názvem Zelený kolonialismus v galerii etc. (projekce v galerii 6. 11. 2023, a dále 7. 11. 2023 – 14. 11. 2023 bylo umístěno online na webu galerie etc.). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 4 min.
Stop-motion animace složená z fotografií, akvarelů a pigmentů z hub, která vznikla během workshopu Georgije Bagdasarova na katedře CAS FAMU. Autorka filmu s nadsázkou a humorem nechává vyrůstat mykologické univerzum a evokuje nekonečně rozvětvený svět podhoubí a jeho skrytou komunikaci. Film autorka vystavila již v rámci klauzurní výstavy CAS FAMU v LS 2024/2025. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2025). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 4 min.
Kosmické turbulence realizovala umělkyně Zdeňka Čechová v roce 1997 jako vizuální součást multimediálního koncertu hudebního skladatele Karla Odstrčila. Na základě inspirace rytmické elektroakustické skladby, vznikl abstraktní počítačově animovaný snímek, v nichž autorka ztvárnila svou představu vzdálených kosmických turbulencí pomocí fraktálových obrazových proměn s využitím programu fractint, s nímž jsem pracovala již od roku 1991. Dílo bylo prezentováno veřejnosti 23. dubna 1997, jako multimediální koncert v Janáčkově koncertní síni v Praze, formou velkoplošné audiovizuální projekce. Přibližná délka díla je 2 min 47 sec.
V díle Meditace autorka zpracovává téma tělesné zkušenosti. Janka Vidová Žáčková se v této době pokoušela reflektovat svůj postoj k genderovým rolím ve společnosti i ve vztahu k umění. Ve snímku Meditace se rozhodla zdůraznit intuitivnost tělesné zkušenosti a spojit ji s ženským prožitkem. Dílo bylo prezentováno na výstavě, jež byla součástí sympozia Viléma Flussera (Vilém Flusser - prehistorik posthistorie Symposium 1, 1992). Série těchto sympozií, organizovaných Goethe Institutem v Praze spolu s Národním technickým muzeem a Akademií výtvarných umění, byla klíčová pro formování ateliéru nových médií pod vedením Michaela Bielického, v němž v této době Janka Vidová Žáčková studovala. Také její tvorbu ovlivňovala koncepce digitálních médií tohoto filosofa. Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 42 s.
Autorka přetváří klasický žánr detektivky do introspektivního nástroje, pomocí kterého zkoumá nejistotu, podezření i nedořečenost – nikoli ve zločinu, ale v citovém prostoru. Analytickými a zároveň empatickými strategiemi zkoumá, co se odehrává mezi lidmi, když spojení vyprchá a důležité otázky zůstávají nezodpovězené. Snímek charakterizují noirové prvky, zejména v podobě voiceoveru hlavní hrdinky, která příběh vypráví retrospektivně. Dospívající vyšetřovatelka se vydává na cestu za ztracenými kousky své minulosti. Navrací se do míst, kde to všechno začalo, aby odhalila pravdu o svém dávném příteli. Proč ji tehdy opustil? Ta otázka ji stále pronásleduje a ona je odhodlaná ji konečně zodpovědět i za cenu dalšího zklamání. Snímek byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2024). Snímek byl dále prezentován v Galerii Kontext v Brně (2025). Přibližná délka filmu je 11 min 13 s.
Film Talk & Twerk zachycuje vzájemnou výuku dvou profesionálních lektorek: specialistky na rétoriku Renaty Bulvové a tanečnice twerku Martiny Panochové. Obě ženy se před kamerou potkávají poprvé, aby během jednoho odpoledne nacházely spojitosti mezi zdánlivě odlišnými druhy performativního umění. Díky otevřenosti obou protagonistek se jim v průběhu lekce daří rozpouštět meze vlastních disciplín. Improvizované akce jsou založeny na rámcově připraveném scénáři, na jehož základě se odvíjejí improvizované výstupy obou protagonistek. Film vznikl jako diplomová práce Alžběty Bačíkové v ateliéru Ateliéru malířství 2 Luďka Rathouského a Jiřího Franty na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Práce byla prezentována na řadě výstav, včetně výstavy StartPoint: Prize for Emerging Artists (DOX, Praha 2014) či The Offense of Things (Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem 2016). Film uvozuje strategie, jimiž se vyznačují také pozdější díla Alžběty Bačíkové, jako je spolupráce s osobnostmi z různých vrstev společnosti, dokumentace performativní a inscenované akce či zobrazení neverbálního vyjádření prostřednictvím pohyblivého obrazu. Přibližná délka díla je 35 min 57 s.
Dílo Molo a vlak vzniklo během studia Alžběty Bačíkové na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně a ilustruje vývoj tvorby autorky v médiu pohyblivého obrazu. Práce dokládá generační zhodnocení odkazu modernismu prostřednictvím audiovizuálního umění. Dílo sestává ze dvou krátkých filmů Molo a Vlak. Ve filmu Molo předvádí mužský model na nahém těle reprodukce modernistických obrazů z 1. poloviny 20. století. Záznam performativní akce doplňuje animovaný film Vlak, který je založen na parafrázi futuristické malby a vytvořen prolnutím záběrů jedoucího vlaku. Zvukový doprovod filmu Molo tvoří zvuková stopa, jež původně vznikla k filmu Vlak, čímž jsou obě částí díla propojeny. Přibližná délka díla je 4 min 9 s (Molo) a 53 s (Vlak).
