Výtvarně zpracovaný záznam zkoušky před koncertem Ireny a Vojtěcha Havlových. Záběry hudebníků a klášterního interiéru jsou na několika místech doplněny fotografiemi z demonstrací v roce 1989. Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 40 s.

Ve videu Painting Radek Pilař naplňuje koncepci videa jako rozšířeného malířského prostoru v němž dochází k výtvarnému propojení scénografie, tance a elektronického média. Záznam taneční improvizace Evy Černé a Karla Vaňka je situován ve studiovém prostoru, jehož pozadí tvoří asambláž Pilařových výtvarných děl doplněná tmavými igelitovými plachtami. Do obrazu jsou pomocí klíčování vloženy záběry ohně a animace geometrických obrazců. Video je upraveno řadou efektů, např. solarizací, motion trail, zpomalením a přebarvením. Jsou dochovány dvě verze díla. Veřejně promítaná podává scény ze studia v černobílé ve vysokém kontrastu, druhá (nezveřejněná) naopak v měkkých pastelových odstínech. Snímek byl prezentován na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), v Galerii Restart (Praha 2013), na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2021), v Kině Ponrepo (Praha 2021) a na výstavě Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2022). Přibližná délka audiovizuálního díla je 8 min 55 s.

Krátký film Obrázky představuje jedno z prvních uměleckých audiovizuálních děl vzniklých v Československu, k jehož výrobě byla využita počítačová animace. V průběhu svého studia v ateliéru Filmové a televizní grafiky na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové se Lucie Svobodová věnovala především klasickému animovanému vyprávění prostřednictvím figurální kresby, v jednom ze svých prvních filmů Obrázky však ústřední děj i postavu abstrahuje a rozvíjí možnosti nového barevného tvarosloví prostřednictvím grafického systému počítače Amiga. Motiv poutníka se v díle Lucie Svobodové pojí s tématizací konceptu času a životního koloběhu, na které měla vliv autorčina obeznámenost s buddhistickým učením. Práce byla prezentována na první souhrnné přehlídce videoartu v Československu s názvem Den videa (Průmyslový palác, Bubeneč, Praha 1989). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 58 s.

V hudebním videu Minuty strachu (na Pendereckého Tryznu na paměť obětí Hirošimy) Pilař staví dětské hry do kontrastu k pocitům ohrožení atomovou válkou. Na začátku vychází ze školy skupina dětí, jejich hra s míčem je přerušena a osamělý chlapec se ocitá v tísnivém prostředí sídliště 80. let. V něm se opakují motivy odpočítávání času, rozpadu věcí a surreálné proměny prostoru – za dveřmi bytu se objevuje vodopád nebo schody metra. Je zde i pro jeho tvorbu typické oživení světa neživých předmětů, nad nimiž lidský aktér ztrácí kontrolu. Video končí opětovným návratem k normálnímu běhu věcí. Pilař ve videu využívá jednoduché kreslené animace technikou klíčování vložené do záběrů architektury, dále stop-motion triky a jednoduchou stylizaci s pomocí posterizace. Video bylo dokončeno jako jeden z posledních dílů Musicy Picty kolem roku 1990. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 36 s.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

Le Cuoche, neboli Kuchařky, je snímek Jana Jedličky z roku 1999, který byl natočen v říjnu roku 1998 v restauraci Machiascandona za jediný den nedaleko italského Grosseta. V té době, v tomto kraji natáčel Jan Jedlička také svůj středometrážní snímek Interno (2001). Umělec tímto přísně výtvarně komponovaným dokumentárním portrétem vzdal hold každodenní práci tří italských sester v jejich rodinné restauraci, kterou řadu let osobně navštěvoval. Zatímco generace matek: Milena, Morena a Mari vládnou kuchyni, jejich dcery Giovanna a Nicoletta obstarávají hosty. Osazenstvo restaurace Jedlička eliminoval statickou kamerou umístěnou proti výdejovému okénku. Oproti tomu ve zvuku ponechal kuchařkám jakoby vzácné soukromí a klid na práci a „vytáhl“ ševel z restaurace – rozhovory, šoupání židlí, cinkot příborů. Znalost místa a přísný formální koncept podtrhují autentičnost tohoto „portrétu“, který je však zároveň důmyslně stylizovaný. Využití rámu výdejního okénka evokuje výjevy z obrazů holandských mistrů. Projekční formát 4:3 měl záměrně protáhnout figury, aby působily spirituálně. Nabízí se tak podívaná, která podvědomě pracuje s profánním i sakrálním tvaroslovím. Úcta je tu projevena každodennosti. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 34 min 51 s.

Vizualizace Chopinovy Fantasie cis moll situovaná do prostředí zasněžených Vánoc. Výtvarné hry romantizujících prvků (sněhové vločky, zasněžená krajina, ledové krystaly) jsou rámovány perspektivou dítěte, které na stole zapisuje do školního sešitu a fantazijní hru předmětů sleduje z okna chalupy. Kromě asambláží a stop-motion animací se ve videu uplatňují i animace skleněných objektů, postup převzatý z filmu Písnička pro sklíčka (1967). Chvíle něhy byla dokončena kolem roku 1988. Uchovaná verze byla s minimálními zásahy publikována v roce 1991. Alternativní verze bez uvedení datace obsahuje navíc v několika místech klíčováním doplněný motiv barevné hvězdice. Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 min 38 s.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

V roce 2003 se Mark Ther setkal s příběhem o chlapci s červeným kufrem ve formě německé říkanky („Der kleine Blonde und sein roter Koffer“), který ho velice zaujal pro svou tajuplnost. Snímek tvoří retrospektivní vyprávění vzpomínek dvou žen (Američanky a Němky) na mladíka ve vlaku, jenž cestoval s velkým červeným kufrem, aniž by odhalil, co ukrývá. Enigmatičnost chlapce je umocněna jeho nehybným herectvím. Ženy, z nichž každá mluví jiným jazykem a přesto si výborně rozumějí, se navzájem jemně dotýkají a navozují dojem hlubokého propojení. Důležitou filmovou složku sehrála kamera, která střídá záběry mezi ženami a nehybným mladíkem. Kameramanem byl Darko Štulič z Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění. Jedná se o první snímek Marka Thera, při němž umělec mohl využít profesionální techniku a filmový štáb včetně produkce. První prezentace díla proběhla v roce 2005 na Akademii výtvarných umění formou projekce na plátně spolu s dalším filmem Marka Thera Miss Krimi 1 a Miss Krimi 2, jež realizoval s umělcem Ondřejem Brodym. O dva roky později příběh o blonďatém mladíkovi s červeným kufrem vybral pro samostatnou výstavu Marka Thera kurátor František Kowolowski (Dům umění města Brna, Dům pánů z Kunštátu, 11. 2007 – 27. 1. 2008). V roce 2008 byl snímek uveden na další Therově samostatné výstavě nazvané Mark Ther – Videa/filmy připravené kurátorskou Olgou Malou (Galerie hlavního města Prahy – Staroměstská radnice, 10. 1. – 17. 2. 2008). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min a 37 s.

Černobílou animaci časopiseckých výstřižků natočil Pilař na formát 16 mm kolem roku 1963 (v některých zdrojích uvedeno 1961). Jde o experimentální animovanou koláž, v níž jsou postupně rozkládány obrázky dívek z módních časopisu (tzv. pin-up modely). Ve filmu je také využít princip Pilařem navržené techniky destrukční animace, postupu, během kterého destruoval animované materiály během natáčení. Zde jde o trhání papíru, polévání kapalinami, barvami, v několika místech je natočený filmový pás barevně přemalován. V roce 1984 Pilař z původního 16mm materiálu pořídil screener na formátu Betamax promítaný na krajku, list, kresbu oka a další povrchy (animační materiály typické pro jeho film The Time z roku 1983). Ten je doplněn titulkem Pinup 1961 a hudbou skupiny The Residents (The Evil Disposer, 1982). V této podobě byl film uváděn veřejně po roce 1984. K materiálu se Pilař vrátil kolem roku 1990, kdy jej používal v různých nezveřejněných experimentech s obrazovými triky. Například jej spojil technikou klíčování se záběry z filmu V jablíčku vidí panenka (1984), nebo přetočil znovu kamerou z CRT monitoru a doplnil o efekty obrazové mřížky. Snímek byl recentně prezentován například v rámci projekce v Galerii Restart (Praha 2013), na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2021), nebo na výstavě Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla jsou 4 min.

Video Virtuální opona je organickým spojením videozáznamů, 3D a 2D animace do jednoho výtvarného celku. Výraznými motivy jsou voda a tekutost, které se objevují v podobě kapek na skle, záběrů vodní hladiny a jako animované textury 3D modelu bazénu. Dalším výtvarným prvkem jsou odrazy a skleněné plochy, na sklo a skleněné střepy Pilař aplikuje barvy, jež nechává tekoucí vodou dále rozmývat. Poslední vrstvou videa jsou digitální zásahy do povrchu obrazu, dělící často obraz na několik pravoúhlých částí. K řezání a kolážování odkazuje i motiv nože, který v závěru videa prolétá skrze obrazové vrstvy. Dílo má výrazný výtvarný obsah, jeho hlavním tématem jsou abstraktní proměny barev a povrchů. Název Virtuální opona odkazuje k mnohovrstevnosti zachyceného prostoru, „virtuální“ průsvitnosti vrstev skleněných i elektronických. Na všech dostupných kopiích díla je název a závěrečné titulky v angličtině. Snímek byl prezentován na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994) a na Festivalu TINA B. – Art & Happiness (Praha 2012). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 12 s.

Dílo patří do trilogie snímků MHD – Bus, MHD – Tramvaj, MHD – Metro. Poslední dva jmenované snímky se nedochovaly. Všechny tři filmy realizoval Mark Ther společně s Ondřejem Brody. Prvním impulsem pro realizaci akcí byl podle obou umělců pach ve vozech městské hromadné dopravy, a tak se rozhodli na situaci provokativně reagovat v sérii performancí spočívajících ve zpracování silně čpících potravin. Spojujícím motivem filmů je performativní akce obou umělců, během níž konzumují zapáchající potraviny v městské hromadně dopravě plné cestujících. V metru pojídali uzenou makrelu, v tramvaji krájeli cibuli. V jediném dochovaném snímku si v autobuse mažou syrečky na chleba. Akce proběhly v roce 2002 v Praze a měly pobouřit cestující, kteří si až na pár výjimek celé situace vůbec nevšímali. Dílo bylo realizováno jako školní práce během studia obou umělců na Akademii výtvarných umění v Praze, kde bylo rovněž prezentováno během klauzur. Snímek byl pak veřejně uveden například v rámci cyklu Paralelní kino – Programové pásmo Fetišizace odmítaného (Kino Ponrepo, Praha, 25. 3. 2019). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 46 s.

Jeden z prvních výtvarných experimentů, který Pilař realizoval v roce 1984 po získání videokamery Betamax. Zachycuje přírodní kompozice, části rostlin, trávu a detail obličeje dítěte, které za pomoci barevných korekcí a převedení do negativu přetváří do abstraktních obrazů. Titulek v úvodu řadící video do roku 1982 je dodán později a jde pravděpodobně o antidataci. Snímek byl prezentován na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), na Festivalu TINA B. – Art & Happiness (Praha 2012), na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2021), v Kině Ponrepo (Praha 2021) a také na výstavě Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 33 s.

Film Motýl v tunelu je prvním videoartovým dílem Ivana Tatíčka. Autor v něm experimentoval s děleným obrazem, kterému dominuje tvář dívky v černých brýlích. Rytmické opakování, znásobení obrazu a mono či dichromatická barevnost vytvářejí reminiscenci na pop artové grafiky. To, co se na první pohled jeví jako pouhá hříčka raného videoartu, však ilustruje základní motivy Tatíčkovy tvorby: napětí mezi inscenováním situace a autenticitou vytváří odlehčený sociálně kritický tón. Zatímco na poli amatérského filmu fungovala zavedená pravidla, v Motýlu v tunelu lze pozorovat, jakým způsobem teprve probíhalo ohledávání možností videoartu. Přibližná délka díla je 8 min 26 s.

V roce 1984 využil Radek Pilař nově objevené médium videa k experimentování se starším filmovým materiálem ze 60. let. Jeho součástí byly i filmy, které kolem roku 1963 maloval barvou přímo na průhledný 16mm pás. Z nich pořídil screener na formát Betamax a přitom je přepracoval různými trikovými postupy. Vznikla tak řada studií, ve kterých filmy promítal na různé povrchy, nebo je upravoval kamerovými videoefekty. V roce 1984 vznikla první verze videa s názvem „Pink Floyd”, kde obraz doplnil hudbou z alba Meddle (1971). Není zřejmé, zda-li a kde byla tato verze veřejně prezentována. K materiálu se Pilař vrátil kolem roku 1990, když pracoval s obrazovým technikem Martinem Hřebačkou ve studiích Prograf a ACE. Tam podrobil materiál dalšímu efektovému zpracování s použitím novějších technologií, například jej rozdělil do obrazových mřížek, zpomalil a v některých případech doplnil počítačovou animací. Některé z pracovních verzí videa po roce 1990 jsou opatřeny zvukovým doprovodem záznamu projevu Miloše Jakeše v Červeném Hrádku u Plzně z roku 1989. Ze všech archivovaných verzí byla veřejně prezentována pouze autorizovaná reprezentace pod názvem „Barvy, 1965” - například na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), nebo na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (Jihlava 2021). Tato verze je také uvedena v Pilařově monografii (Josef Brukner a kol., Radek Pilař: obrazy, ilustrace, animovaný film, video. Praha: Slovart 2003). Přibližná délka této autorizované reprezentace audiovizuálního díla jsou 2 min.

Video Grafika podzimu zachycuje Pilařovy litografie umístěné v podzimní přírodě. Jde mimo jiné o práce z cyklu Podzim (1982). Ty jsou doplněny o záběry listí a trávy, některé z grafik visí ve větvích nebo plující na hladině jezera. V závěrečném titulku Pilař tento formát označuje jako „integra art“, spojení grafiky, videa a hudby. Na několika profilových videokazetách práce tohoto typu Pilař označuje popiskem „Video music relax“. Grafika podzimu je natočena jen v domácích podmínkách, zřejmě na formát Betamax. Pravděpodobně nebyla nikdy veřejně uvedená. Snímek předznamenává cyklus Musica Picta, v němž autor realizoval svou představu hudebního videa v profesionálních podmínkách vydavatelství Supraphon. Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 8 s.

V hudebním videu Čas veselosti (na Simple symphony Benjamina Brittena) Pilař navazuje na dřívější díl Musicy Picty Čas radování. Opět se zde zjevují klauni (Boris Hybner a Markéta Šebesťáková), tentokrát v roli komických hudebníků. Na začátku videa přichází chlapec na koncert, nejprve se nudí, ale vzápětí je zaujatý nešikovnou hrou klaunů a prstovými loutkami s miniaturními nástroji. Koncert končí komickými pády a aplausem. Video bylo dokončeno na konci 80. let, uložená verze je s minimálními úpravami publikována v roce 1991 v katalogu Bohemia Video Art. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 20 s.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

Yes No Yes bylo posledním videoartovým dílem Radka Pilaře. Představuje završení jeho programu multimediální malby – průniku malířství a videoartu, který sám nazýval „totální malba“, nebo „video integra art“. Spojují se zde různé animační postupy známé z předešlé tvorby s nově natočenými materiály. Na nich zachytil především instalaci Přímá cesta (1992) Josky Skalníka v Nové síni v Praze. Ve filmu vystupuje i sám Joska Skalník. Dílo je reminiscencí na politické změny po roce 1989, například odkazem na ikonické revoluční gesto „véčka“, nebo úryvky z dobového televizního zpravodajství. Jeho hlavním tématem je ambivalence lidského rozhodování ve složitých podmínkách normalizace 80. let, nepřímo odkazuje na Skalníkovo přiznání ke spolupráci s StB v roce 1992. Snímek byl veřejně prezentován na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), na prohlídce ARCO (Madrid 1993) nebo na Festivalu TINA B. – Art & Happiness (Praha 2012). Přibližná délka audiovizuálního díla je 9 min 25 s.

V rámci rezidenčního pobytu v konferenčním středisku Centre for Global Dialogue švýcarské pojišťovny Swiss Re, které bylo vystaveno v malém městě Rüschlikon nedaleko Curychu, natočil v roce 2001 Jan Jedlička krátký film, jenž byl dílem záznamem konferenčního příspěvku švýcarského aeronauta, psychiatra a propagátora solární energie Bertranda Piccarda a dílem obrazovou esejí. Jedlička ve svém vizuálně střídmém filmu s vtipem nakládá s představou o hrdinství, která provází lidské pokusy vzlétnout. Díky tomu Piccardovo humanisticko-environmentální poselství vyznívá bez patosu. V asynchronním pojetí zvuku a obrazu Jedlička nachází prostor pro vlastní komentář a dociluje tak nadsázky, kterou pozvedá původně zakázkové snímky na svébytné umělecké filmy. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 23 s.

V audiovizuálním díle Vteřina za vteřinou vytváří Lucie Svobodová fantaskní krajinu za pomoci digitální animace, která vychází z autorských kreseb a maleb. Autorka pro produkci díla využila ve své době progresivní technologii počítačů Silicon Graphics a grafického programu Wavefront, jehož znalost si osvojila během odborných stáží v Kanadě a Německu. Námětem díla je téma životní pouti symbolizované sedmi po sobě se opakujícími úseky, jež jsou tvořené z objektů a prostředí založených na vzpomínkách i volných asociacích umělkyně. Hudbu k dílu zkomponoval Hynek Schneider. Dílo bylo prezentována na výstavě Český obraz elektronický (Mánes, Praha 1994). Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 42 s.

Film realizoval Mark Ther během studií v New Yorku v roce 2004 s holandským spolužákem Gebrandem Burgerem. Společně jej natočili za jeden den bez předem připraveného scénáře. Zvuk byl dodělán v postprodukci. Tato improvizace doprovázená přejatými populárními písněmi se připodobňuje hudebnímu klipu. Choreografie tanečních kroků dvou párů nohou obou umělců, zvuk otáčení židle, nebo inscenovaný operní zpěv Marka Thera byly vytvořeny jako experimentální průřez zvukovou a hudební složkou s improvizovanými scénami. Gebrand Burger film nikdy neprezentoval. První uvedení proběhlo za využití staré televize v chodbě soukromé vysoké umělecké školy Cooper Union v New Yorku spolu s dalšími filmy Marka Thera, které natočil v roce 2004 (Max, Chevrolet Caprise Classic Ch. D. a Malibu). O čtyři roky později byl snímek prezentován na umělcově výstavě nazvané Mark Ther – Videa/filmy připravené kurátorskou Olgou Malou (Galerie hlavního města Prahy – Staroměstská radnice, 10. 1. – 17. 2. 2008), která byla zaměřena na téma transgenderu a na mediální klišé reflektující některé jevy konzumní společnosti. Jako většina Therových filmů, také Burger und Ther byl uveden v kině (např. Fetišizace odmítaného, cyklus Paralelní kino, Ponrepo, Praha, 25. 3. 2019). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 21 s.

Čas radování vznikl jako hudební video na motivy Čtvera ročních období Antonia Vivaldi. Video je složené z obrazů evokujících jaro, rozkvět, zrození a velikonoční tradice. Využity jsou zde různé výtvarné a mediální techniky: záznamy malby, herecké akce, kostýmy, stop-motion animace a další triky. Výrazným prvkem jsou herecké vstupy Borise Hybnera a dalších klaunů. Estetika videa vychází z předchozích studií Zrcadlo času (1985) a Grafika podzimu (ca. 1985). První verze videa vznikla krátce po roce 1985, uložená verze představuje finální variantu bez větších zásahů publikovanou v roce 1991. Kromě toho Pilař využíval první verzi videa pro experimenty s trikovými postupy. Z roku 1990 tak pochází nepublikovaná varianta označená jako Čas radosti (Time of Mirth), kde je na původní materiál aplikován efekt posterizace a děleného obrazu. Přibližná délka původní verze audiovizuálního díla je 4 min 13 s.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

V roce 1993 se veletrhu současného umění ARCO v Madridu zúčastnili i čeští videoartisté. Z komentáře v Tatíčkově reportáži vyznívá, že česká výprava tento veletrh vnímala sice jako prestižní událost a prezentační příležitost, ale zároveň kriticky hodnotila komerční aspekt veletrhu. V rozděleném obrazu se Tatíček věnuje ruchu výstavních prostor a současně ukazuje práce českých videoartistů. Z komentáře se dozvídáme rovněž o tom, že výpravu inicioval a zorganizoval Radek Pilař, český stánek zaplatilo ministerstvo kultury a zbytek rozpočtu pokryl sponzoring od mladoboleslavské Škodovky a Telexportu. Česká televize do Madridu vyslala také mladého vedoucího tvůrčí skupiny v redakci převzatých pořadů Petra Sládečka, jenž se zúčastnil debaty na téma narativního a konceptuálního videa. Český videoart zastupovali Tomáš Ruller, Zdeňka Čechová, Federico Diaz, Věra Geislerová, Roman Milerský, Ivan Tatíček, Petr Skala, Petr Vrána a svou poslední prací s názvem Yes No Yes zde byl symbolicky přítomen i Radek Pilař, který zemřel nedlouho před odjezdem do Madridu. Přibližná délka díla je 20 min 6 s.

Animovaný film na hudbu Smyčcového kvartetu F Dur Antonína Dvořáka. Malá dívka si v dětském pokoji vystřihuje papírové loutky. Začne si s nimi hrát, loutky ožijí a tanči. V závěru usínají a stejně tak i dítě v pokoji. Pilař tímto způsobem zarámoval vybrané materiály z ploškové animace Ako sa kreslí pieseň (1985), jednoho z dílů seriálu Pozrite sa, který v letech 1983-1985 režíroval pro Československou televizi v Bratislavě. Ve videu Čas tance do materiálu původního filmu zasáhl jen minimálně, na několika místech je obraz ve dvou vrstvách přes sebe, nebo se prolíná s identickými papírovými loutkami v dětském pokoji. Kromě delší verze v trvání celé Dvořákovy skladby je dochována i zkrácená verze videa pod názvem A time to dance. Přibližná délka původní verze audiovizuálního díla 3 min 19 s.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

V krátkém filmu Cesta umělkyně Lucie Svobodová propojuje svou znalost klasické malby a kresby s vizuálními možnostmi digitální animace, které se na počátku 90. let věnovala profesionálně. Autorka pro produkci díla využila ve své době progresivní technologii počítačů Silicon Graphics a grafického programu Wavefront, jehož znalost si osvojila během odborných stáží v Kanadě a Německu. Námětem díla je motiv poutníka, jenž se v autorčině díle pojí s tématizací konceptu času a životního koloběhu. Hudbu k filmu složil David Koller. Umělkyně dílo porpvé prezentovala na své samostatné výstavě Cesta v Galerii Radost FX (Praha, 1993–1994), kde byly kopie díla v limitované edici VHS nabízeny k prodeji. Dílo bylo na výstavě prezentováno v rámci prostorové instalace navržené Miro Dopitou, již tvořila soustava zrcadel odrážejících film přehrávaný na televizních obrazovkách. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 35 s.

Hudební video Hodina slavnosti na motivy Římských slavností Ottorina Respighi je podobně jako další části Musicy Picty založeno na kontrastu neživých věcí uváděných do chodu lidskými aktéry. Na začátku sledujeme opuštěný zábavní park. V něm se objevují děti a atrakce se dávají samočinně do pohybu stejně jako sladkosti, které děti v průběhu videa konzumují. Proběhne slavnost, děti mizí a park se opět zastavuje. K oživení věci je využito především klíčování herců na pozadí, pixilace a stop-motion animace. Ve videu jako jedno z dětí účinkuje i Pilařova dcera Marina. Video vzniklo kolem roku 1987, uchovaná verze byla s minimálními zásahy publikována v roce 1991. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 48 s.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

Snímek Kytka realizoval René Slauka v první polovině devadesátých let spolu s dalšími počítačovými animacemi, které vytvářel samostatně nebo ve spolupráci s Věrou Geislerovou. Oba byli členy Oboru video, který založil Radek Pilař. Zúčastnili se prvních prezentací těchto videistů, jak se sami označovali. Slauka, podobně jako Věra Geislerová nebo další členka Oboru videa, Lucie Svobodová, spatřovali v počítačové animaci nové možnosti obrazového vyjádření. Slauka, který se ve své fotografické tvorbě zaměřuje na záznamy každodenních až intimních situací, se v počítačové animaci věnoval simulování prostoru a znázornění všedních věcí jako atributů hmotného světa. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo Martin Hřebačka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min.