Film Jana Ságla zachycuje průběh 1. festivalu druhé kultury, který u příležitosti svatby manželů Hanibalových uspořádal v září 1974 Ivan M. Jirous v Postupicích. Vystoupili Old Teenagers, Sen noci svatojánské band, Goldberg Grass Band, Dg 307, Svatopluk Karásek, Charlie Soukup a Plastic People, během večera se promítaly i Ságlovy starší filmy. Dokument začíná shromážděním v Praze u Rudolfina a dále zachycuje části jednotlivých vystoupení. Za zmínku stojí v záběrech patrná přítomnost několika dalších kameramanů s 16mm formátem, což z této akce činí jednu z nejlépe zdokumentovaných událostí undergroundu. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 15 min.

Ve snímku Hlavolam z roku 1994 René Slauka ohledává možnosti počítačové animace včetně simulace 3D prostoru a to na základě variování moderních uměleckých směrů 20. století. Tvarové kompozice odkazují k estetickým východiskům konstruktivismu či minimalismu. Snímek Hlavolam vznikl v první polovině devadesátých let spolu s dalšími počítačovými animacemi, které Slauka vytvářel samostatně nebo ve spolupráci s Věrou Geislerovou. Oba byli členy Oboru video, který založil Radek Pilař. Zúčastnili se prvních prezentací těchto videistů, jak se sami označovali. Slauka, podobně jako Věra Geislerová nebo další členka Oboru videa, Lucie Svobodová, spatřovali v počítačové animaci nové možnosti obrazového vyjádření. Slauka, který se ve své fotografické tvorbě zaměřuje na záznamy každodenních až intimních situací, se v počítačové animaci věnoval simulování prostoru a znázornění všedních věcí jako atributů hmotného světa. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo Martin Hřebačka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min.

Snímek Hřiště vznikl již v roce 2007, poprvé ho však autorka prezentovala v upravené verzi na výstavě Zelené album (Galerie OFF/FORMAT, Brno 2012). Práce se svým formátem odlišuje od ostatních audiovizuálních děl Pavly Scerankové, pro které je příznačný performativní a dokumentární přístup. V díle Hřiště umělkyně čerpá obrazový materiál z internetu, a to na základě klíčových slov vycházejících z popisu intimních vzpomínek. Osobní vyprávění zprostředkované ubíhajícími titulky tak doplňují obrazy vygenerované na základě algoritmů internetových vyhledávačů. Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 30 s.

Snímkem Interno se Jan Jedlička téměř po deseti letech vrátil do domu, v němž pobýval na počátku devadesátých let 20. století a věnoval se zde objevování, mapování a kontemplaci s místní toskánskou krajinu. Po deseti letech však původní dům Vignaccio v Grossetu našel opuštěný. Uzavřel se s kamerou v jeho útrobách a natočil nejen jeho proměnu, ale zastihl i napětí mezi vnitřkem a vnějškem, tmou a světlem, zánikem a životem. Kvůli nedostatku světla se rozhodl film natočit na digitální kameru a poté jej převést na 35mm film, aby i temné sekvence nesly stopy světla a nevznikala tak domnělá dramaturgická přerušení. Významný podíl na vyznění snímku tvoří zvuková stopa autentických i dodatečných ruchů, která posiluje dialog mezi živým okolím domu a ztichlým interiérem. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 25 min 30 s.

Audiovizuální dílo It’s Buildable vzniklo jako diplomová práce Oskara Helcela na Katedře fotografie Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Hlavní protagonistkou Helcelova filmu je světoznámá architektka Zaha Hadid, kterou umělec za pomoci technologie deep-fake nechává bloumat zarostlým prostranstvím v místě jejího připravovaného architektonického projektu v centru Prahy. Název díla odkazuje k prohlášení Hadid ve vztahu k jedné z jejích problematických staveb a vybízí k reflexi chystané realizace kontroverzního developerského projektu prostřednictvím digitální apropriace identity zesnulé architekty. Dílo bylo prezentováno na mezinárodní přehlídce diplomových prací Startpoint 2020 (Praha; Amsterdam 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 59 s.

Experiment konceptuálního umělce Tomáše Svobody a jeho spolupracovníků Jako z filmu se zaobírá filmem v podobě audiovizuálního média a kulturního fenoménu. Hlavní osou je „esej“ (natočený subjektivní kamerou), v níž režisérovo alter ego v podobě filmové vědkyně Gabriely Steinerové čte citáty z Godardovy knihy Příběh(y) filmu a z filozofické publikace Mluvil tu někdo o totalitarismu? Slavoje Žižeka a na počítači píše postřehy o filmu, citáty, názvy nebo jména. Především si prohlíží různá amatérská videa (zejméná z portálu YouTube), ukázky z filmů (Bezstarostná jízda, Záhada Blair Witch, bondovka Zlaté oko, Kinoautomat a další), z TV seriálů (např. 30 případů majora Zemana, Rozpaky kuchaře Svatopluka) či z různých pořadů a reklam. Kromě toho se „dějem“ proplétají čtyři epizody. V první přijíždí k psychologovi na chatu známý. Živí se jako scenárista, ale má pocit, že se film prolíná do jeho života a stává se i jeho součástí. Nakonec k chatě přiletí vrtulník a vojenské komando oba muže zastřelí, prohledá chatu a po nalezení Svatého grálu opět odlétne. Ve druhé umělec v opuštěné tovární hale připravuje konceptuální instalaci. Neustále mu volá galeristka, že dílo musí být do zítřejší tiskové konference hotové. Ve třetí epizodě herec Miroslav Krobot ve studiu před modrým klíčovacím plátnem po dlouhé přípravě dokola opakuje jednu hereckou akci (otočí se a zamává). V poslední režisér Jiří Menzel v pražském kinu Lucerna vypráví děj filmu Ostře sledované vlaky. Slavnostní veřejná premiéra snímku se uskutečnila 26. května 2016 v pražském kině Oko. O téměř rok později (premiérou na Febiofestu 28. března 2017) vstoupil film do kinodistribuce. Projekt, vytvářející slepenec různých epizod, videí a textů, nedávající moc smysl, je určen spíše malému okruhu náročných diváků při klubových a alternativních projekcích. Podobnému tématu se Tomáš Svoboda věnoval již výstavou Jako film v pražské galerii tranzitdisplay (prosinec 2015 – únor 2016). Přibližná délka díla (filmová verze) je 1 h 22 min.

Javorovým dolem je prvním snímkem ze série filmů, v nichž Miloš Šejn zachycuje samotný proces dívání se. Sleduje ostré kontury sněžných ploch, skal a tmavých linií zešeřelého lesa v okolí Javořího potoka v Krkonoších, místa, na které se opakovaně v průběhu let vracel. Od profilů skalních štítů postupně přechází ke slunečním odleskům na úpatí skal, doprovázeným strhy kamery ve směru vertikál zimních stromů. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min.

Krátký film s názvem Jdi pryč. Vrať se zachycuje performativní akci Pavly Scerankové, kterou umělkyně uskutečnila během své rezidence v kanadském uměleckém centru Méduse Coop. Během cestování v okolí Quebecu autorku zaujal most s výraznou konstrukcí, jenž umělkyni přivedl k představě překlenutí jako formy přitahování. Tato představa byla podnětem ke vzniku rozměrného mobilní objektu, který umělkyně rozpohybovává. Objekt se posouvá po lineární dráze a jeho pohyb je založen na přiblížení a oddálení protilehlých konců. Film představuje autorizovanou reprezentaci díla, neboť původní objekt se nedochoval. Práce byla v této podobě vystavena například na Bienále mladého umění Zvon (Galerie hlavního města Prahy, 2010). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 52 s.

Hudební videoklip ke skladbě Jednou ráno vznikl na základě spolupráce Elen Řádové s kapelou Buty. Obrazová část videoklipu vychází z humorného textu písně o dláždiči, který dláždí chodník navzdory silnému větru v ulicích. Koláž z fotografií hudebníků doplňují kresby kulis města na pozadí ubíhající oblohy. Videoklip vznikl nasnímáním fotografií za pomoci animační kamery v improvizovaných kulisách na pražské Akademii výtvarných umění. Jako oficiální videoklip k písni byl uveden v televizním vysílání i online na sociálních sítích. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 7 s.

Znělka kulturního magazínu Československé televize Jizvy, jiskry, jistoty vysílaného na počátku 90. let. Televizní pořad navazoval na stejnojmenný cyklus, jež byl z politických důvodů zakázán v roce 1969. Pilař ve znělce kombinoval záběry ze starších, či rozpracovaných filmů, například Yes no yes (1992). Přestože šlo o relativně drobný užitý formát, Pilař materiál umístil na začátek několika reprezentativních výběrů své tvorby po roce 1990. Z tohoto důvodu je archivovaná verze v úvodu doplněna o trojrozměrné logo Radek Pilař video. Přibližná délka audiovizuálního díla je 54 s.

Audiovizuální dílo Kapusta vzniklo během studia Pavly Scerankové u profesora Tonyho Cragga na Universität der Künste v Berlíně a bylo uvedeno na stejnojmenné výstavě v Galerii Jelení (Praha 2006). Námětem díla je fenomén zahradničení, ve kterém se podle autorky zrcadlí potřeba seberealizace a emocionálního nasazení, které je v každodenním pracovním procesu nemožné nebo nepřípustné. Umělkyně kamerou sleduje všední aktivity zahrádkářů v zahrádkářské kolonii a svým voyeuristickým záznamem reflektuje neobvyklou situovanost kolonie ve vztahu k okolní zástavbě. Hudbu k dílu poskytl skladatel Luke Styles. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 24 s.

Dílo Klatov vychází z filmového materiálu, který natočil dědeček Pavly Scerankové v druhé polovině 50. let. První verze filmu vznikla během studia umělkyně v Berlíně, kde autorka zdigitalizovaný materiál sestříhala a doplnila hudbou Luka Stylese. Spolupráce se Stylesem přispěla ke vzniku druhé verze filmu pro londýnské BFI, kterou autorka považuje za finální. Materiál byl zkrácen na stopáž pěti minut a hudební kompozici pro novou verzi vytvořila skladatelka Naomi Pinnock. Černobílý snímek zachycuje letmé obrazy z rodinného života na slovenském venkově, které se vynořují a ztrácejí jako obrazy vzpomínek z dětství. Dílo bylo prezentováno na výstavě Zelené album (Galerie OFF/FORMAT, Brno 2012). Přibližná délka první verze audiovizuálního díla je 8 min 43 s, přibližná délka druhé verze audiovizuálního díla je 5 min 6 s.

Snímek Jana Ságla zaznamenává autorské čtení Egona Bondyho v hospodě Klukovicích, které se odehrálo v listopadu 1974. Bondy čte Invalidní sourozence, Ságlova kamera zabírá převážně tváře zúčastněných, asi v polovině filmu přichází improvizovaný akustický koncert členů Plastic People a atmosféra se proměňuje v rozjetý večírek, včetně Bondyho tanečních kreací. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 9 min 20 s.

Krátký snímek Jana Zajíčka vznikl jako studentská práce během jeho studia v Kabinetu multimediální tvorby Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Námětem filmu je reflexe úmrtí člověka ve vztahu k síti společenských vztahů, jejichž je součástí. Zajíček zachycuje strukturu této sítě, od čehož se odvíjí nelineární forma jeho filmového vyprávění. Souběžnost dějů vyjadřuje pomocí prolínání hraných sekvencí s 3D digitální animací, která ilustruje strukturu sítě znázorněných společenských vazeb. Pomíjívost těchto vazeb režisér zdůraňuje zasazením děje do efemérního prostředí graffity scény, jejíž byl sám součástí. Film získal ocenění za nejlepší zvuk v rámci studentského festivalu FAMUFEST a byl uveden na Mezinárodním festivalu krátkých filmů Oberhausen, Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary či v Anthology Film Archives v New Yorku. Přibližná délka audiovizuálního díla je 20 min 10 s.

Dílo Krabicování se skládá z krátkých performativních akcí Pavly Scerankové, ve kterých autorka samu sebe zahaluje do rozkládacích krabic a obalů. Umělkyně upravuje filmové záznamy akcí prostřednictvím zpomalení či přetáčení záběrů, čímž proměňuje konvenční časovost zachycených pohybů a obalových forem. Práce vznikla během studia autorky na Akademii výtvarných umění v Praze. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 6 s.

Krátké video Krása vzniklo jako klauzurní práce během studia Pavly Scerankové na Akademii výtvarných umění v Praze. Detailní záběry kapek oleje rotujících ve vodě nechávají vyniknout jejich struktuře a rytmickému pohybu, což podtrhuje hudební složka díla. Video bylo v původní verzi doprovázeno fragmentem skladby Beauty hudební skupiny Einstürzende Neubauten, z důvodu ochrany autorských práv k původní skladbě však umělkyně vytvořila druhou verzi díla s původním hudebním doprovodem, kterou lze prezentovat v případě nemožnosti zajištění autorských práv k původní verzi. Práce představuje jedno z prvních audiovizuálních děl Pavly Scerankové. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 16 s.

Film Alžběty Bačíkové s názvem Květomluva zachycuje němou konverzaci ženy a muže, kteří se střídavě objevují ve statickém záběru a pokládají na stůl různé druhy květin. Dialog obou postav se odvíjí formou titulků, které reprodukují symbolické významy rostlin z lidové knihy o květomluvě. Téma možností navázání komunikace mezi různými subjekty rezonuje i v dalších pracích autorky, jako je například Talk & Twerk (2014) či Setkání (2018). Dílo bylo poprvé vystaveno společně s objektovou instalací Hráz, která odkazovala k otázce komunikační bariéry v mezilidských vztazích (Galerie Tvar, Brno 2013). Film byl později prezentován také samostatně bez původní objektové instalace (Výběr ze sbírky Fait Gallery, Fait Gallery, Brno 2019). Přibližná délka díla je 4 min 13 s.

Snímek Kytka realizoval René Slauka v první polovině devadesátých let spolu s dalšími počítačovými animacemi, které vytvářel samostatně nebo ve spolupráci s Věrou Geislerovou. Oba byli členy Oboru video, který založil Radek Pilař. Zúčastnili se prvních prezentací těchto videistů, jak se sami označovali. Slauka, podobně jako Věra Geislerová nebo další členka Oboru videa, Lucie Svobodová, spatřovali v počítačové animaci nové možnosti obrazového vyjádření. Slauka, který se ve své fotografické tvorbě zaměřuje na záznamy každodenních až intimních situací, se v počítačové animaci věnoval simulování prostoru a znázornění všedních věcí jako atributů hmotného světa. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo Martin Hřebačka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min.

Le Cuoche, neboli Kuchařky, je snímek Jana Jedličky z roku 1999, který byl natočen v říjnu roku 1998 v restauraci Machiascandona za jediný den nedaleko italského Grosseta. V té době, v tomto kraji natáčel Jan Jedlička také svůj středometrážní snímek Interno (2001). Umělec tímto přísně výtvarně komponovaným dokumentárním portrétem vzdal hold každodenní práci tří italských sester v jejich rodinné restauraci, kterou řadu let osobně navštěvoval. Zatímco generace matek: Milena, Morena a Mari vládnou kuchyni, jejich dcery Giovanna a Nicoletta obstarávají hosty. Osazenstvo restaurace Jedlička eliminoval statickou kamerou umístěnou proti výdejovému okénku. Oproti tomu ve zvuku ponechal kuchařkám jakoby vzácné soukromí a klid na práci a „vytáhl“ ševel z restaurace – rozhovory, šoupání židlí, cinkot příborů. Znalost místa a přísný formální koncept podtrhují autentičnost tohoto „portrétu“, který je však zároveň důmyslně stylizovaný. Využití rámu výdejního okénka evokuje výjevy z obrazů holandských mistrů. Projekční formát 4:3 měl záměrně protáhnout figury, aby působily spirituálně. Nabízí se tak podívaná, která podvědomě pracuje s profánním i sakrálním tvaroslovím. Úcta je tu projevena každodennosti. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 34 min 51 s.

Krátký snímek Magnety vznikl během studia Elen Řádové v Ateliéru nových médií Michaela Bielického na pražské Akademii výtvarných umění. Dílo je součástí série prací, ve kterých umělkyně zpracovává téma lidského odcizení, nejistoty a neschopnosti komunikace. Na modrém pozadí jsou ve statickém záběru zachyceny profily muže a ženy, kteří se od sebe odvrací, aby se znovu vzápětí na okamžik v intimním momentě přiblížili a konfrontovali. Námětem snímku byla podle autorky obecná reflexe přitahování a odpuzování mezi ženskou a mužskou identitou. Dílo bylo prezentováno v rámci online výstavního projektu Tomáše Pospiszyla První vlna (Národní filmový archiv, 2011). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 44 s.

Tomáš Kajánek si v díle Malinko nakouknout osvojil podobu známého zpěváka Lila Peepa, jehož náhlá smrt v roce 2017 podnítila veřejnou diskusi ohledně užívání farmaceutik při léčbě psychických poruch. Dílo zachycuje posmrtnou promluvu hudebníka, ve které Peep reflektuje svoji roli v procesu komodifikace duševního zdraví. Pro zpodobnění rappera autor využil technologie deepfake, jež umožňuje digitální vizualizaci osob na základě existujících audiovizuálních záznamů. Snímek byl v Čechách uveden na Přehlídce filmové animace a současného umění PAF Olomouc (2020) a na výstavě Come Over When You're Sober (Galerie U Dobrého pastýře, Brno 2020). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 42 s.

Krátký rodinný film natočený v barokním areálu Skalka v Mníšku pod Brdy s rodinou básníka Václava Fišera. Film byl později doplněn o barevné malby na povrch pásu, které korespondují s kompozicí a pohybem postav. Muž maluje štětcem do vzduchu barevné objekty. Ty létají, dívka jeden z nich chytá do rukou, jedno z dětí se samo mění na barevné skvrny, opět se zhmotní a barvy nakonec končí uzavřeny v plechovce. Bezejmenný 16mm film z roku 1965 byl v roce 1984 reprodukován jako videoscreener na formátu Betamax a doplněn hudbou skupiny Supertramp (Child of Vision, 1979) a titulkem Filmová skica 1965. Pravděpodobně na přelomu 80. a 90. let tento materiál Pilař dále zpomaloval a trikově upravoval s využitím efektu obrazové mřížky. V této podobě byl film uveden po roce 1990, z této verze pochází i fotosky v Pilařově monografii (Josef Brukner a kol., Radek Pilař: obrazy, ilustrace, animovaný film, video. Praha: Slovart 2003). Mezi další nezveřejněné experimenty s materiálem patří pokusy s přetáčením z CRT monitoru a s efektem motion trail. Snímek byl veřejně prezentován například na výstavních prohlídkách Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), Experimental Cinema in Eastern Europe: Medium Experiments, Film & Video (Logan Center, Chicago 2016), Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2021), nebo na festivalech TINA B. – Art & Happiness (Praha 2012), BAM, Shorts IV – Medium Experiments: From Film to Video (New York 2015), či na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2016 a 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla jsou 2 min.

Videoinstalace Měření vznikla pro výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2015 (Moravská galerie, Brno) ve spolupráci s kameramanem Janem Vidličkou a astrofyzikem Brunem Jungwirthem. Umělkyně se inspirovala fyzikální teorií, podle které došlo ke vzniku světla osamostatněním fotonů, čímž se stal vesmír transparentním. Tyto původní světelné částice nás stále obklopují a jsou měřitelné. Počet míčku, jenž v díle Měření dopadá na desky umístěné na těle umělkyně, tak přibližně odpovídá koncentraci prehistorických fotonů na malém prostoru. Práce byla prezentována na výstavě Médium: figura (Galerie hlavního města Prahy, 2017) a je podstatná pro ilustraci vývoje tvorby autorky v médiu pohyblivého obrazu, instalace a performance. Přibližná délka filmového záznamu performativní akce je 3 min 57 s.

Ačkoliv Metrofilm Ivana Tatíčka vznikl na základě inspirace dobovými videoklipy z rakouské televize, není v pravém smyslu film hudební. Dvojice alegorických postav dezorientace a řádu (David Pacholík a Ivana Málková) ve filmu proplouvá v repetitivních pohybech prostory metra a konfrontuje se se systémem pravidel, postupů a geometrickým řádem. Autenticky tak ilustruje dobovou atmosféru osobní volby mezi společenskou rezignací, taktizováním ve veřejném prostoru nebo hledáním vnitřní svobody, kterou mohl skýtat relativně svobodný pohyb v paralelním světě. Hudbu zkomponoval až na dokončený obraz Vladimír Helebrant, člen skupiny Němý Bobeš. Ve filmu se v drobné roli neočekávaně objeví i Oldřich Kaiser a Jiří Lábus. Uvedení Metrofilmu na Mladé kameře v Uničově doprovázela kritika ze strany festivalové poroty, která film odsoudila, avšak toto odmítnutí a současně vřelé přijetí filmu v alternativních kruzích přivedlo Tatíčka obratem k následující spolupráci s hudební skupinou Nahoru po schodišti dolů band. Přibližná délka díla je 8 min 34 s.

Dílo patří do trilogie snímků MHD – Bus, MHD – Tramvaj, MHD – Metro. Poslední dva jmenované snímky se nedochovaly. Všechny tři filmy realizoval Mark Ther společně s Ondřejem Brody. Prvním impulsem pro realizaci akcí byl podle obou umělců pach ve vozech městské hromadné dopravy, a tak se rozhodli na situaci provokativně reagovat v sérii performancí spočívajících ve zpracování silně čpících potravin. Spojujícím motivem filmů je performativní akce obou umělců, během níž konzumují zapáchající potraviny v městské hromadně dopravě plné cestujících. V metru pojídali uzenou makrelu, v tramvaji krájeli cibuli. V jediném dochovaném snímku si v autobuse mažou syrečky na chleba. Akce proběhly v roce 2002 v Praze a měly pobouřit cestující, kteří si až na pár výjimek celé situace vůbec nevšímali. Dílo bylo realizováno jako školní práce během studia obou umělců na Akademii výtvarných umění v Praze, kde bylo rovněž prezentováno během klauzur. Snímek byl pak veřejně uveden například v rámci cyklu Paralelní kino – Programové pásmo Fetišizace odmítaného (Kino Ponrepo, Praha, 25. 3. 2019). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 46 s.