Snímek Hřiště vznikl již v roce 2007, poprvé ho však autorka prezentovala v upravené verzi na výstavě Zelené album (Galerie OFF/FORMAT, Brno 2012). Práce se svým formátem odlišuje od ostatních audiovizuálních děl Pavly Scerankové, pro které je příznačný performativní a dokumentární přístup. V díle Hřiště umělkyně čerpá obrazový materiál z internetu, a to na základě klíčových slov vycházejících z popisu intimních vzpomínek. Osobní vyprávění zprostředkované ubíhajícími titulky tak doplňují obrazy vygenerované na základě algoritmů internetových vyhledávačů. Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 30 s.
Audiovizuální dílo Kapusta vzniklo během studia Pavly Scerankové u profesora Tonyho Cragga na Universität der Künste v Berlíně a bylo uvedeno na stejnojmenné výstavě v Galerii Jelení (Praha 2006). Námětem díla je fenomén zahradničení, ve kterém se podle autorky zrcadlí potřeba seberealizace a emocionálního nasazení, které je v každodenním pracovním procesu nemožné nebo nepřípustné. Umělkyně kamerou sleduje všední aktivity zahrádkářů v zahrádkářské kolonii a svým voyeuristickým záznamem reflektuje neobvyklou situovanost kolonie ve vztahu k okolní zástavbě. Hudbu k dílu poskytl skladatel Luke Styles. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 24 s.
Dílo Klatov vychází z filmového materiálu, který natočil dědeček Pavly Scerankové v druhé polovině 50. let. První verze filmu vznikla během studia umělkyně v Berlíně, kde autorka zdigitalizovaný materiál sestříhala a doplnila hudbou Luka Stylese. Spolupráce se Stylesem přispěla ke vzniku druhé verze filmu pro londýnské BFI, kterou autorka považuje za finální. Materiál byl zkrácen na stopáž pěti minut a hudební kompozici pro novou verzi vytvořila skladatelka Naomi Pinnock. Černobílý snímek zachycuje letmé obrazy z rodinného života na slovenském venkově, které se vynořují a ztrácejí jako obrazy vzpomínek z dětství. Dílo bylo prezentováno na výstavě Zelené album (Galerie OFF/FORMAT, Brno 2012). Přibližná délka první verze audiovizuálního díla je 8 min 43 s, přibližná délka druhé verze audiovizuálního díla je 5 min 6 s.
Dílo Krabicování se skládá z krátkých performativních akcí Pavly Scerankové, ve kterých autorka samu sebe zahaluje do rozkládacích krabic a obalů. Umělkyně upravuje filmové záznamy akcí prostřednictvím zpomalení či přetáčení záběrů, čímž proměňuje konvenční časovost zachycených pohybů a obalových forem. Práce vznikla během studia autorky na Akademii výtvarných umění v Praze. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 6 s.
Krátké video Krása vzniklo jako klauzurní práce během studia Pavly Scerankové na Akademii výtvarných umění v Praze. Detailní záběry kapek oleje rotujících ve vodě nechávají vyniknout jejich struktuře a rytmickému pohybu, což podtrhuje hudební složka díla. Video bylo v původní verzi doprovázeno fragmentem skladby Beauty hudební skupiny Einstürzende Neubauten, z důvodu ochrany autorských práv k původní skladbě však umělkyně vytvořila druhou verzi díla s původním hudebním doprovodem, kterou lze prezentovat v případě nemožnosti zajištění autorských práv k původní verzi. Práce představuje jedno z prvních audiovizuálních děl Pavly Scerankové. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 16 s.
Audiovizuální dílo Míchačka zachycuje performativní akci Pavly Scerankové, během které autorka rozhýbává kinetický objekt vytvořený pro výstavu Air de Berlin v Galerii AVU (Praha, 2007). Objekt svou konstrukcí připomíná stavební míchačku, avšak namísto bubnu je jeho rotující část tvořena pohyblivý materiály, které se při otáčení skládají a rozkládají. Se zvyšující se intenzitou otáčení se objekt stává hlučnějším, až nakonec hlasitě padá na zem. Audiovizuální dílo zachycuje interaktivní povahu původního kinetického objektu, jenž se nachází v soukromé sbírce, a je možné ho prezentovat samostatně. Přibližná délka audiovizuálního díla je 42 s.
Námětem díla Parkovací smyčka se stalo nadzemní parkoviště, jehož budovu Pavla Sceranková pravidelně pozorovala během své rezidence v kanadském uměleckém centru Méduse Coop. Autorka v díle čerpá ze svého zaujetí touto stavbou a znovu ji konstruuje za pomoci dřevěného modelu a pohyblivého obrazu. Na videu sledujeme nízký půdorys stavby vyznačený v překližkové desce, která postupně klesá dolů, čímž budova zdánlivě roste do výšky, až přesáhne i samotný obrazový záznam. Práce byla prezentována na výstavách Týmpádom nič (Synagóga - Centrum súčasného umenia, Trnava 2010) či Model (Galerie Rudolfinum, Praha 2015). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 51 s.
Krátké video s názvem Pohybovadlo zachycuje stejnojmenný kinetický objekt, jehož části se rozpohybováním skládají a rozkládají. Videozáznam není pouhou dokumentací objektu, ale také samostatnou manifestací díla, kterou Pavla Sceranková označuje pojmem „videosocha”. Původní interaktivní objekt, který byl poprvé vystaven na výstavě Forma následuje… risk (FUTURA a Karlin Studios, Praha 2007), se nedochoval. Přibližná délka audiovizuálního díla je 39 s.
Krátký film Sáčkování zachycuje performativní akci Pavly Scerankové, během které se autorka pohybovala v papírovém sáčku životní velikosti. Dílo vychází z autorčiny reflexe konzumního způsobu života, a to konkrétně fenoménu nadměrného množství. Sáčkování představuje jedno z prvních děl Pavly Scerankové, ve kterých umělkyně originálním způsobem propojuje práci s médiem sochy, performance a pohyblivého obrazu. Dílo vzniklo během autorčina studijního pobytu na skotské univerzitě Gray School of Art Aberdeen. Přibližná délka audiovizuálního díla je 36 s.
Audiovizuální dílo Úkryt se skládá z krátkých performativních akcí Pavly Scerankové, ve kterých autorka pracuje s představou zakrývání a originálním způsobem propojuje médium sochy, performance a pohyblivého obrazu. Zatímco v Sáčkování se autorka ukrývá v papírovém sáčku na louce, v díle Úkryt se zabaluje během intimních činností v soukromém prostoru studentského domu. Práce vznikla během autorčina studijního pobytu na skotské univerzitě Gray School of Art Aberdeen. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 1 s.
Dílo Up! #2 vzniklo pro výstavu Off Course (MeetFactory, Praha 2008), jejímž tématem byla umělecká reflexe mýtů provázejících sportovní hry a klání. Krátké video Pavly Scerankové zachycuje usilovnou snahu umělkyně o nafouknutí činky z umělé hmoty pomocí ruční pumpičky. Absurdní úsilí, jež umělkyně během performativní vynakládá, představuje humorný komentář autorky k principu soutěžení ve sportu i v umění. Dílo bylo později prezentováno také na výstavě Hlavo Lam (BKC, Brno 2009) a Začátek století (Západočeská galerie v Plzni, 2012; Galerie výtvarného umění, Ostrava 2013–2014). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 53 s.
Dílo Viděno vzduchem bylo vytvořeno pro skupinovou výstavu Martinu Reloaded (Akademie múzických umění, Praha 2003), jež vznikla jako pocta hudebnímu skladateli Bohuslava Martinů. K předem vybranému hudebnímu fragmentu skladby Martinů vytvořila Pavla Sceranková krátké video, ve kterém rotací kamery převrací pohyb větrného mlýnu, čímž proměňuje běžnou perspektivu lidského pozorování. Jedná se o jedno z prvních audiovizuálních děl Pavly Scerankové, jež bylo veřejně prezentováno. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 44 s.
Audiovizuální dílo Vystěhování. Nastěhování vzniklo během studia Pavly Scerankové u profesora Tonyho Cragga na Universität der Künste v Berlíně a v rozšířené verzi bylo prezentováno na Výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2007. Ve třech krátkých skečích umělkyně interaguje se zdánlivě obyčejným stolem a židlemi, jež nechává ožít prostřednictvím sochařské a filmové práce. Dílo bylo dále prezentováno na výstavách Začátek století (Západočeská galerie, Plzeň 2012; Galerie výtvarného umění v Ostravě, Ostrava 2013–2014) a Surface Tensions (Pump House Gallery, Londýn 2017). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 1 s.
V úvodu krátkého filmu Z lásky se v obraze objevuje jednolitá šedá deska. Křehký materiál nanesený na ploše se začne rychle drolit poté, co s deskou někdo opakovaně udeří o pevnou podložku. Po několika ohlušujících úderech zůstane v obraze nápis tvořený zbytky sádry: “Z LÁSKY”. Snímek byl prezentován na výstavě Hlavo Lam (Galerie TIC, Brno 2009). Přibližná délka audiovizuálního díla je 18 s.
Ve snímku Hlavolam z roku 1994 René Slauka ohledává možnosti počítačové animace včetně simulace 3D prostoru a to na základě variování moderních uměleckých směrů 20. století. Tvarové kompozice odkazují k estetickým východiskům konstruktivismu či minimalismu. Snímek Hlavolam vznikl v první polovině devadesátých let spolu s dalšími počítačovými animacemi, které Slauka vytvářel samostatně nebo ve spolupráci s Věrou Geislerovou. Oba byli členy Oboru video, který založil Radek Pilař. Zúčastnili se prvních prezentací těchto videistů, jak se sami označovali. Slauka, podobně jako Věra Geislerová nebo další členka Oboru videa, Lucie Svobodová, spatřovali v počítačové animaci nové možnosti obrazového vyjádření. Slauka, který se ve své fotografické tvorbě zaměřuje na záznamy každodenních až intimních situací, se v počítačové animaci věnoval simulování prostoru a znázornění všedních věcí jako atributů hmotného světa. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo Martin Hřebačka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min.
Snímek Kytka realizoval René Slauka v první polovině devadesátých let spolu s dalšími počítačovými animacemi, které vytvářel samostatně nebo ve spolupráci s Věrou Geislerovou. Oba byli členy Oboru video, který založil Radek Pilař. Zúčastnili se prvních prezentací těchto videistů, jak se sami označovali. Slauka, podobně jako Věra Geislerová nebo další členka Oboru videa, Lucie Svobodová, spatřovali v počítačové animaci nové možnosti obrazového vyjádření. Slauka, který se ve své fotografické tvorbě zaměřuje na záznamy každodenních až intimních situací, se v počítačové animaci věnoval simulování prostoru a znázornění všedních věcí jako atributů hmotného světa. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo Martin Hřebačka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min.
Experiment konceptuálního umělce Tomáše Svobody a jeho spolupracovníků Jako z filmu se zaobírá filmem v podobě audiovizuálního média a kulturního fenoménu. Hlavní osou je „esej“ (natočený subjektivní kamerou), v níž režisérovo alter ego v podobě filmové vědkyně Gabriely Steinerové čte citáty z Godardovy knihy Příběh(y) filmu a z filozofické publikace Mluvil tu někdo o totalitarismu? Slavoje Žižeka a na počítači píše postřehy o filmu, citáty, názvy nebo jména. Především si prohlíží různá amatérská videa (zejméná z portálu YouTube), ukázky z filmů (Bezstarostná jízda, Záhada Blair Witch, bondovka Zlaté oko, Kinoautomat a další), z TV seriálů (např. 30 případů majora Zemana, Rozpaky kuchaře Svatopluka) či z různých pořadů a reklam. Kromě toho se „dějem“ proplétají čtyři epizody. V první přijíždí k psychologovi na chatu známý. Živí se jako scenárista, ale má pocit, že se film prolíná do jeho života a stává se i jeho součástí. Nakonec k chatě přiletí vrtulník a vojenské komando oba muže zastřelí, prohledá chatu a po nalezení Svatého grálu opět odlétne. Ve druhé umělec v opuštěné tovární hale připravuje konceptuální instalaci. Neustále mu volá galeristka, že dílo musí být do zítřejší tiskové konference hotové. Ve třetí epizodě herec Miroslav Krobot ve studiu před modrým klíčovacím plátnem po dlouhé přípravě dokola opakuje jednu hereckou akci (otočí se a zamává). V poslední režisér Jiří Menzel v pražském kinu Lucerna vypráví děj filmu Ostře sledované vlaky. Slavnostní veřejná premiéra snímku se uskutečnila 26. května 2016 v pražském kině Oko. O téměř rok později (premiérou na Febiofestu 28. března 2017) vstoupil film do kinodistribuce. Projekt, vytvářející slepenec různých epizod, videí a textů, nedávající moc smysl, je určen spíše malému okruhu náročných diváků při klubových a alternativních projekcích. Podobnému tématu se Tomáš Svoboda věnoval již výstavou Jako film v pražské galerii tranzitdisplay (prosinec 2015 – únor 2016). Přibližná délka díla (filmová verze) je 1 h 22 min.
V krátkém filmu Cesta umělkyně Lucie Svobodová propojuje svou znalost klasické malby a kresby s vizuálními možnostmi digitální animace, které se na počátku 90. let věnovala profesionálně. Autorka pro produkci díla využila ve své době progresivní technologii počítačů Silicon Graphics a grafického programu Wavefront, jehož znalost si osvojila během odborných stáží v Kanadě a Německu. Námětem díla je motiv poutníka, jenž se v autorčině díle pojí s tématizací konceptu času a životního koloběhu. Hudbu k filmu složil David Koller. Umělkyně dílo porpvé prezentovala na své samostatné výstavě Cesta v Galerii Radost FX (Praha, 1993–1994), kde byly kopie díla v limitované edici VHS nabízeny k prodeji. Dílo bylo na výstavě prezentováno v rámci prostorové instalace navržené Miro Dopitou, již tvořila soustava zrcadel odrážejících film přehrávaný na televizních obrazovkách. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 35 s.
Krátký film Obrázky představuje jedno z prvních uměleckých audiovizuálních děl vzniklých v Československu, k jehož výrobě byla využita počítačová animace. V průběhu svého studia v ateliéru Filmové a televizní grafiky na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové se Lucie Svobodová věnovala především klasickému animovanému vyprávění prostřednictvím figurální kresby, v jednom ze svých prvních filmů Obrázky však ústřední děj i postavu abstrahuje a rozvíjí možnosti nového barevného tvarosloví prostřednictvím grafického systému počítače Amiga. Motiv poutníka se v díle Lucie Svobodové pojí s tématizací konceptu času a životního koloběhu, na které měla vliv autorčina obeznámenost s buddhistickým učením. Práce byla prezentována na první souhrnné přehlídce videoartu v Československu s názvem Den videa (Průmyslový palác, Bubeneč, Praha 1989). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 58 s.
V audiovizuálním díle Vteřina za vteřinou vytváří Lucie Svobodová fantaskní krajinu za pomoci digitální animace, která vychází z autorských kreseb a maleb. Autorka pro produkci díla využila ve své době progresivní technologii počítačů Silicon Graphics a grafického programu Wavefront, jehož znalost si osvojila během odborných stáží v Kanadě a Německu. Námětem díla je téma životní pouti symbolizované sedmi po sobě se opakujícími úseky, jež jsou tvořené z objektů a prostředí založených na vzpomínkách i volných asociacích umělkyně. Hudbu k dílu zkomponoval Hynek Schneider. Dílo bylo prezentována na výstavě Český obraz elektronický (Mánes, Praha 1994). Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 42 s.
Ve filmu Braunův betlém se Miloš Šejn opět vrací k zimní scenérii. Jádrem jsou tvarové proměny Braunova betlému na Kuksu pod vrstvami sněhové pokrývky. Ta jej přetváří ve zcela proměněné sochařské objekty. Původní objemy soch se proměňují v jakési spontánně vzniklé environmentální plastiky, v dialogu mezi původní hmotou a sněžnými nánosy. Jde o film, který byl původně určen pro rozsáhlejší, leč nakonec nerealizovaný projekt galerijní instalace u příležitosti výročí tří set let Braunova narození. Ta byla zamýšlena jako projekční polyekran, v němž by byl černobílý film doplněn o diapozitivy s malířskými díly české krajinomalby a dalšími záběry krajiny. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny), v roce 2020 byl pak promítán v rámci cyklu Paralelní kino v pražském kině Ponrepo (programové pásmo Potokem, stromem, kamenem). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min.
Ve filmu Cesta zaznamenal Miloš Šejn cestu na vrch Zebín u Jičína, jednu z lokací, ke které se vracel opakovaně. Souběžně zachycuje stmívání, proměny barev večerního světla, tónů oblohy a mizejících obrysů skal, stromů, krajiny a záblesků architektury. Narozdíl od předchozích filmů, kdy je vázán lokací, zde zachycuje samotný průběh putování s mnoha, zdánlivě nesouvisejícími záblesky okolních vjemů. Jde o film, ve kterém se nejvíce přibližuje spontánnímu natáčení vycházejícího z vnitřního soustředění a sepětí s okolím. Kamera filmu je gestická, intuitivně vedená, v některých částech filmu natáčí z ruky bez kontroly hledáčku, jakoby byla kamera volným prodloužením těla. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny), v roce 2020 byl pak promítán v rámci cyklu Paralelní kino v pražském kině Ponrepo (programové pásmo Potokem, stromem, kamenem). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min.
Javorovým dolem je prvním snímkem ze série filmů, v nichž Miloš Šejn zachycuje samotný proces dívání se. Sleduje ostré kontury sněžných ploch, skal a tmavých linií zešeřelého lesa v okolí Javořího potoka v Krkonoších, místa, na které se opakovaně v průběhu let vracel. Od profilů skalních štítů postupně přechází ke slunečním odleskům na úpatí skal, doprovázeným strhy kamery ve směru vertikál zimních stromů. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min.
Ve snímku Mumlava se Miloš Šejn zaměřuje na optické vlastnosti vody, odlesky, průhlednost vodních vírů na podloží skal, nebo pohyby vodopádů stejnojmenné řeky. Tato práce tak představuje neobvyklou formu krajinného filmu vycházející ze spojení landartu a performance. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min.
Snímek Psychodrama poprvé zaznamenává putování Miloše Šejna v krajině a obsahuje některé prvky typické pro autorovy další filmy, jakými je senzitivita ke světelnému podání materiálů a povrchů, práce s tmou a šerem, hledání kontrastních průhledů a zejména zvláštní citlivost k atmosféře krajiny. V roce 2020 byl film uveden v rámci cyklu Paralelní kino v pražském kině Ponrepo (programové pásmo Potokem, stromem, kamenem). Přibližná délka audiovizuálního díla je 13 min.
