Narozena 1980 v Praze, v letech 1994–1998 studovala Střední průmyslovou školu oděvní a následně pražskou Akademii výtvarných umění (2000–2006), konkrétně ateliér Nových médií I, Konceptuální tvorby a Grafiky II. Ve své tvorbě se soustředí především na práci s pohyblivým obrazem, její videa a zvukové práce jsou prezentovány převážně v galeriích v podobě instalací. V roce 2012 byla Adéla Babanová finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého.
Narozena 1988 v Hodoníně, studium absolvovala na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (v roce 2018 zde ukončila rovněž doktorský program). Ve svém teoretickém výzkumu a tvorbě se věnuje zejména reflexi dokumentárních tendencí. Kromě oblasti pohyblivého obrazu se aktivně věnuje také kurátorské činnosti (Galerie 209, Brno; etc. galerie, Praha). Od roku 2020 je ředitelkou Artyčok TV, v roce 2018 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého a držitelkou Divácké ceny Českých center.
Narozen v roce 1973 v Praze je vizuální umělec, kurátor, výstavní architekt a režisér. Vystudoval dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a nová média na Akademii výtvarných umění v Praze. Zbyněk Baladrán pracuje především s pohyblivým obrazem a textem, které mu umožňují interpretovat rozličné materiály a zdroje. Zkoumá a dekonstruuje společenské jevy, přičemž kombinuje umělecké, antropologické a etnografické metody. V roce 2001 spoluzaložil Display – Sdružení pro výzkum a kolektivní praxi, kde pracuje jako kurátor a organizátor. Podílel se jako kurátor na bienále Manifesta 8 v Murcii (2010) a Steirischer Herbst v Grazu (2012). V letech 2006-2010 pracoval na interdisciplinárním projektu Monument transformace. V letech 2004, 2005, 2007 a 2008 byl finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého a získal řadu ocenění na filmových festivalech (např. Cena pro nejlepší český experimentální dokumentární film za snímek Katastrofa na MFDF Ji.hlava, 2020).
Narozena 5.7. 2003 v Praze. Studuje v ateliéru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. V roce 2023 byl její klauzurní snímek Repetice zařazen do soutěže Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava.
Narozen 1980 v Praze, zde rovněž studoval na Akademii výtvarných umění (2000–2005). Již od 90. let absolvoval několik zahraničních pobytů a stáží, například na Universität der Künste v Berlíně (2003–2004, obor Experimental Media) nebo na Escuela Superior de Arte v Havaně (1999–2000). Ve své tvorbě se orientuje především na práci s pohyblivým obrazem a na konstruování sociálně laděných akcí, prostřednictvím nichž kriticky reaguje na praktiky, které jsou typické pro klasické institucionální rámce a současný umělecký provoz. V mnohých případech spolupracuje s dalšími tvůrci (zejména s Markem Therem a Kristoferem Pateauem) a zároveň působí v rámci uměleckých skupin Fifty Fifty a Rafani. Ondřej Brody je také spoluzakladatelem Vyšší odborné školy vizuální komunikace Scholastika (od roku 2012) či prostoru pro umění Preproduction na Soldiner Strasse 103, Berlin – Wedding (od roku 2004). V roce 2008 byl Brody nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého, v roce 2010 se stal laureátem vídeňské Essl Award a Kunstpreis Balmoral 03.
Narozen 1980 ve Zlíně, Búřil je absolventem studia na Fakultě výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně (Ateliér grafiky Margity Titlové-Ylovské) a Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (Katedra animace). V průběhu studia absolvoval stáže na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér grafiky Jiřího Lindovského) a na Akademie für Bildende Künste – Johannes Gutenberg Universität Mainz. Ve své tvorbě se soustředí především na tvorbu kratších animovaných snímků a multimediálních instalací. V současnosti působí rovněž pedagogicky a to na Katedře animace Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze.
Narozena v roce 1996. Je studentkou Ateliéru volného umění I Dominika Langa na UMPRUM a bývalou studentkou Humanitních věd na FHS UK. Vytváří multimediální díla reagující na současná sociální témata a trendy. Momentálně čerpá inspiraci z levicového aktivismu, genderových ideálů, sociálně ekologie a antropologie. Nejčastěji pracuje s filmovou scénografií a postprodukcí ve formě speciálních efektů.
Narodila se 20. 4. 2001. Vystudovala střihovou skladbu a v současné době studuje režii a scenáristiku na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
Narozen 17.11.2002 v Žilině je slovenský multimediální umělec žijící v Praze. Během studia na Katedře filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy absolvoval stáž na Freie Universität Berlin a na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM). Pracuje s fotografií, performancí a s filmem. Se svou matkou Pavlínou Fichta Čiernou (nar. 1967), slovenskou mediální a video umělkyní, realizoval aktivistický fotografický projekt nazvaný ZA TREST na téma diskriminace na základě transgenderové identity. Projekt byl vystaven v pražské streetartové galerii Artwall (2020–2021) a ve slovenské gandy gallery (2021). V roce 2021 byl Claude Johann Čierny nominován za performance F64.2 o zkušenosti transgenderových lidí se slovenským zdravotnictvím na Cenu Inakosti.
Roberta Fehérová studuje v Ateliéru animované a interaktivní tvorby na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. V roce 2023 byl její klauzurní snímek Vrána a vejce zařazen do soutěže Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava.
Audiovizuální umělec, básník. Narozen roku 1997. Vystudoval sochařství na pražské AVU, věnuje se ekologickému aktivismu.
Narozena 1960 v Praze; v 70. letech byla vyloučena ze studia na gymnáziu kvůli nařčení z distribuce nelegálních tiskovin. V roce 1979 společně s Čarodějem OZ odešla do Ždírce na Kokořínsku, kde pracovala v dělnických profesích, později jako kreslička map pro Český geologický ústav. V 90. letech se krátce živila uměleckou tvorbou, v současnosti pracuje jako umělecký pozlacovač – restaurátor. Její filmová tvorba začala v počátku 80. let souběžně s dalšími tvůrci neformální filmové skupiny kolem Čaroděje OZ (Karra, Pablo De Sax). Výrazným impulzem k ní byl relativně neomezený přístupu k Super 8 kameře Quartz, kterou pro sebe skupina zakoupila. Pro její filmy je typická para-dokumentární poloha. Vychází z amatérského přístupu k filmování, zachycuje autentické situace, které kombinuje s hranými scénami, nebo do přímo reálného prostředí zasazuje stylizované postavy. Žánrově jsou její filmy rozkročené mezi groteskami, dokumenty, videoklipy, komickými horrory a esejemi. Tematicky vychází z všední zkušenosti pozdního socialismu, zachycuje společenské a rodinné rituály, veřejné oslavy, zábavní parky, nebo obecně trávení volného času. Jejich protagonistky jsou typickými charaktery undergroundového filmu: silné a nezávislé postavy v bezvýchodném konfliktu s okolní společností. V jejím případě jde téměř výhradně o ženské hrdinky, které jsou zdrojem chaosu ústícího v tragický závěr, nebo komické eskapády. Pigi v rozmezí let 1982–1986 natočila dvanáct filmů, jež byly v době svého vzniku pro omezené publikum uváděny na undergroundových přehlídkách a festivalech. Po roce 1989 částečně upadly v zapomnění a znovu začaly být promítány po jejich digitální rekonstrukci v Centru audiovizuálních studií Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze v letech 2015–2017.
Narozen v roce 1995, v letech 2011–2015 studoval na Vyšší odborné škole grafické a Střední průmyslové škole grafické Hellichově v Praze. V letech 2015–2020 pak studoval na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (Katedra fotografie). V roce 2020 mu bylo uděleno Čestné uznání poroty soutěže StarPoint Prize.
Narozen 1952 v Českém Brodu, od roku 1981 žije a působí v Kanadě. V 70. letech tvořil v okruhu akčních umělců (Jiří Kovanda, Petr Štembera, Karel Miler nebo Jan Mlčoch), kromě toho se v průběhu let věnoval také kresbě a grafickému designu. V současnosti vytváří zejména víceúrovňové projekty tematizující vztahy mezi lidskou společností a divokou přírodou.
Narozena v roce 1996 v Praze. Absolvovala Střední průmyslovou školu sdělovací techniky Panská, poté vystudovala bakalářský a magisterský program na katedře Centra audiovizuálních studií na FAMU. Pracuje jako komerční fotografka a videografka, zaměřuje se na výrobu audiovizuálních děl pro módní a hudební průmysl. Ve své autorské tvorbě se dosud věnovala environmentálním tématům či estetizaci vztahu člověka a živé přírody.
Narozen 1957, vysokoškolské studium absolvoval na Českém vysokém učení technickém v Praze. Od roku 1991 je členem Asociace videa a intermediální tvorby. Kromě vlastní audiovizuální tvorby spolupracoval také na experimentálních filmových projektech Radka Pilaře, Petra Skaly, Lucie Svobodové a dalších. V roce 1995 Hřebačka založil animační a postprodukční studio Avion Film, v němž působí dodnes. V současné době pracuje také jako pedagog a vedoucí filmového oddělení na Umělecké škole Michael.
Narozen 1979 v Klatovech, magisterské studium absolvoval v Ateliéru fotografie Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (2000–2008, vedoucím Pavel Baňka). V průběhu let absolvoval několik zahraničních stáží, například na State University New York, Albany (2004) nebo na University of Derby (2006–2007). Tomáš Hrůza je rovněž spoluzakladatelem platformy Fotograf 07, která provozuje Fotograf Gallery, Fotograf Magazine a Fotograf Festival.
Narozena 14. 6. 2000. Studuje v ateliéru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara při Západočeské univerzitě v Plzni.
Narozen 1944 v Praze, zde v letech 1962–1968 rovněž studoval na Akademii výtvarných umění. V roce 1969 emigroval do Švýcarska, od té doby žije v Curychu a od 90. let také opět v Praze. Mimo toho pravidelně absolvuje různé stipendijní cesty nebo se zdržuje v jižním Toskánsku. Kromě audiovizuální oblasti se věnuje také malířské a fotografické tvorbě.
Narozen 1976 v Prostějově, v letech 1994–2001 studoval střihovou skladbu a produkci na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Ježek je experimentálním filmařem, který programově pracuje s materiálem analogového filmu. Značná část jeho filmografie interpretuje literární texty prostřednictvím strukturálních filmových postupů. K volnému zpracování si vybírá zejména představitele experimentální literatury 60. let, nebo autorky a autory, kteří ve svém přístupu k textu experimentu předcházely jako jsou Jakub Deml (Náš očistec, 2020), Stanislav Dvorský (Hra na ohradu, 2010), Věra Linhartová (Dům daleko, 2003), Milan Nápravník (Tanec, 2004) nebo Richard Weiner (Hlas v telefonu, 2000). Kromě literárních děl ve svých filmech experimentálním způsobem zpracovává portréty nebo příběhy lidí s hraniční životní zkušeností jako jsou Jan Palach (Spálenej fešák, 2011), Zdeněk Košek (Jak se dělá počasí, 2014), přeživší holokaustu (Heidegger in Auschwitz, 2016) nebo také svou osobní zkušenost z období první vlny pandemie, ve filmu, který natočil se svými dětmi v izolaci (Tichý zabiják, Z letošního konce světa, 2021). Třetím motivem, který je možné vysledovat z filmografie Martina Ježka, je fascinace různými kolektivními, zejména volnočasovými aktivitami lidí, díky kterým se stávají součástí specifické komunity. Záznam honu na divokou zvěř (m.s. energoprojekt, 2001), přehlídku souborů dechovek (Monstrkoncert, 2008), vesnickou soutěž dobrovolných hasičů (Požární sport II., 2013) nebo reenactment napoleonských válek (Mohyla války, 2019) sledujeme skrze Ježkovu režii s ironickým odstupem. To, co filmaře na těchto aktivitách zajímá a především vyrušuje však není úsměvná “hobby” vážnost, se kterou aktéři k činnostem přistupují, ale spíš nekritická kolektivní poslušnost a disciplína, ústící do absurdních situací. K formě je nutno dodat, že všechny filmy Martina Ježka využívají dokumentární postupy, situace před kamerou nejsou inscenované nebo režírované. Snad nejvýraznějším znakem jeho filmů je obrovské množství střihů. Montáž vzniká dle vymezeného systému už v kameře v průběhu natáčení, k ní se přidávají další střihy v postprodukci nezávazně na původních předělech záběrů. Také dvojexpozice vznikají především při natáčení. V případě projektů, které nevznikali jako společný projekt s hudebními dramaturgy (Hra na osadu, 2010, Jak se dělá počasí, 2014 – oba ve spolupráci s Lukášem Jiřičkou) nebo skladateli (Náš očistec, 2020 – ve spolupráci s Robertem Piotrowitzem) vzniká zvuková část nezávisle na obraze a má charakter koláže, složené z nalezených zvuků, rozhlasových her, dobových ruchových a hudebních desek pro filmové amatéry, atd. Na filmech spolupracuje nebo spolupracoval s řadou jiných filmařek/ů a umělkyň/ců jako jsou Jakub Halousek, Jan Daňhel, Martin Klapper, Robert Piotrowitz, Martin Blažíček, Lukáš Jiřička, Evženie Brabcová, Viola Ježková, Lenka Kerdová, Viera Čakányová nebo skupina Handa Gote. Kromě filmových uvedení jsou jeho filmy prezentovány i v kontextu současného umění.
Narozena 1979 v Praze, zde rovněž absolvovala studium na Akademii výtvarných umění (Ateliér nových médií Michaela Bielického, 2000–2006). Mezi lety 2005 a 2006 studovala také na Akademie der Bildenden Künste ve Vídni. Práce Evy Jiřičky se v současnosti pohybují mezi několika žánry, zejména mezi videoartem a performance. Její konceptuálně laděna tvorba (vyznačující se dokumentárními a experimentálním postupy) se dotýká zejména témat mezilidských vztahů, společenských norem a hodnot nebo otázky fungování veřejného prostoru.
Narozen 1989 v Praze, zde rovněž studoval v ateliéru Tomáše Vaňka na Akademii výtvarných umění (2012–2018), současně byl členem iniciativy Ateliér bez vedoucího. V roce 2016 absolvoval Mezinárodní letní uměleckou akademii v rakouském Salzburku, v roce 2015 získal VIG Special Invitation v rámci ceny Essl Art Award CEE a zúčastnil se rezidence v nizozemském Rotterdamu. Kajánek pracuje převážně s médiem fotografie, videa a performance. V roce 2018 byl finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého.