V audiovizuálním díle Vteřina za vteřinou vytváří Lucie Svobodová fantaskní krajinu za pomoci digitální animace, která vychází z autorských kreseb a maleb. Autorka pro produkci díla využila ve své době progresivní technologii počítačů Silicon Graphics a grafického programu Wavefront, jehož znalost si osvojila během odborných stáží v Kanadě a Německu. Námětem díla je téma životní pouti symbolizované sedmi po sobě se opakujícími úseky, jež jsou tvořené z objektů a prostředí založených na vzpomínkách i volných asociacích umělkyně. Hudbu k dílu zkomponoval Hynek Schneider. Dílo bylo prezentována na výstavě Český obraz elektronický (Mánes, Praha 1994). Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 42 s.
Hudební video Hodina slavnosti na motivy Římských slavností Ottorina Respighi je podobně jako další části Musicy Picty založeno na kontrastu neživých věcí uváděných do chodu lidskými aktéry. Na začátku sledujeme opuštěný zábavní park. V něm se objevují děti a atrakce se dávají samočinně do pohybu stejně jako sladkosti, které děti v průběhu videa konzumují. Proběhne slavnost, děti mizí a park se opět zastavuje. K oživení věci je využito především klíčování herců na pozadí, pixilace a stop-motion animace. Ve videu jako jedno z dětí účinkuje i Pilařova dcera Marina. Video vzniklo kolem roku 1987, uchovaná verze byla s minimálními zásahy publikována v roce 1991. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 48 s.
Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.
V hudebním videu Minuty strachu (na Pendereckého Tryznu na paměť obětí Hirošimy) Pilař staví dětské hry do kontrastu k pocitům ohrožení atomovou válkou. Na začátku vychází ze školy skupina dětí, jejich hra s míčem je přerušena a osamělý chlapec se ocitá v tísnivém prostředí sídliště 80. let. V něm se opakují motivy odpočítávání času, rozpadu věcí a surreálné proměny prostoru – za dveřmi bytu se objevuje vodopád nebo schody metra. Je zde i pro jeho tvorbu typické oživení světa neživých předmětů, nad nimiž lidský aktér ztrácí kontrolu. Video končí opětovným návratem k normálnímu běhu věcí. Pilař ve videu využívá jednoduché kreslené animace technikou klíčování vložené do záběrů architektury, dále stop-motion triky a jednoduchou stylizaci s pomocí posterizace. Video bylo dokončeno jako jeden z posledních dílů Musicy Picty kolem roku 1990. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 36 s.
Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.
Smutek v hudebním videu komponovaném na Pohádku, op. 16 Josefa Suka evokují opuštěné loutky a kulisy malého divadla umístěné v lesní scenérii. Na několika místech se objevuje barokní skalní betlém Matyáše Brauna v Novém lese u Kuksu. Video obsahuje minimum postprodukčních zásahů, tvoří je především kamerové nájezdy na loutky a přírodní materiály, které jsou na několika místech rozpohybovány stop-motion animací. Práce vznikla kolem roku 1987, uložená verze s minimálními změnami pochází z roku 1991. Přibližná délka audiovizuálního díla je 8 min.
Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.
V hudebním videu Čas veselosti (na Simple symphony Benjamina Brittena) Pilař navazuje na dřívější díl Musicy Picty Čas radování. Opět se zde zjevují klauni (Boris Hybner a Markéta Šebesťáková), tentokrát v roli komických hudebníků. Na začátku videa přichází chlapec na koncert, nejprve se nudí, ale vzápětí je zaujatý nešikovnou hrou klaunů a prstovými loutkami s miniaturními nástroji. Koncert končí komickými pády a aplausem. Video bylo dokončeno na konci 80. let, uložená verze je s minimálními úpravami publikována v roce 1991 v katalogu Bohemia Video Art. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 20 s.
Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.
Video Virtuální opona je organickým spojením videozáznamů, 3D a 2D animace do jednoho výtvarného celku. Výraznými motivy jsou voda a tekutost, které se objevují v podobě kapek na skle, záběrů vodní hladiny a jako animované textury 3D modelu bazénu. Dalším výtvarným prvkem jsou odrazy a skleněné plochy, na sklo a skleněné střepy Pilař aplikuje barvy, jež nechává tekoucí vodou dále rozmývat. Poslední vrstvou videa jsou digitální zásahy do povrchu obrazu, dělící často obraz na několik pravoúhlých částí. K řezání a kolážování odkazuje i motiv nože, který v závěru videa prolétá skrze obrazové vrstvy. Dílo má výrazný výtvarný obsah, jeho hlavním tématem jsou abstraktní proměny barev a povrchů. Název Virtuální opona odkazuje k mnohovrstevnosti zachyceného prostoru, „virtuální“ průsvitnosti vrstev skleněných i elektronických. Na všech dostupných kopiích díla je název a závěrečné titulky v angličtině. Snímek byl prezentován na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994) a na Festivalu TINA B. – Art & Happiness (Praha 2012). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 12 s.
Video Zrcadlo času je jedním z prvních Pilařových pokusů o syntetickou skladbu. V sérii videí, která později vyústila v supraphonský cyklus Musica Picta, usiloval o propojení hudby a obrazu jako nového multimediálního tvaru, který někdy nazýval „video integra art“. Analogii hudby hledal zejména v proměnách přírody a počasí. V okolí Jarkovického rybníka zachytil vodní hladiny, suché listí, své vlastní grafiky a krajinu v různých ročních obdobích. Svým charakterem video odpovídá Grafice podzimu (1985), je možné, že je pro něj využít identický obrazový materiál. Zrcadlo času bylo později plánováno jako součást VHS edice Musica Picta (konec 80. let). Původně šlo o obrazovou skladbu na motivy autorské hudby Miroslava Vitouše. Protože Vitoušova hudba nebyla v té době z politických důvodu publikovatelná, Pilař video upravil na autorskou hudbu Michala Pavlíčka a Michaela Kocába s nimiž se seznámil při práci na animovaných filmech v hudebním studiu Elektrovox. Dílo existuje ve dvou verzích. První vznikla v polovině 80. let na formátu Betamax a tvoří ji sestřih kamerových záznamů doplněný hudbou. Tato verze byla prezentována jako součást multimediální instalace Zpráva o stavu vod na českých tocích uvedené na výstavě Den videa (Praha 1989). V 90. letech Pilař video dále přepracoval a doplnil 3D animací, titulky a výrazným bílým rámečkem. Tato verze byla poté prezentována společně s cyklem Musica Picta. Přibližná délka audiovizuálního díla je 10 min.
V úvodu krátkého filmu Z lásky se v obraze objevuje jednolitá šedá deska. Křehký materiál nanesený na ploše se začne rychle drolit poté, co s deskou někdo opakovaně udeří o pevnou podložku. Po několika ohlušujících úderech zůstane v obraze nápis tvořený zbytky sádry: “Z LÁSKY”. Snímek byl prezentován na výstavě Hlavo Lam (Galerie TIC, Brno 2009). Přibližná délka audiovizuálního díla je 18 s.
Námětem díla Parkovací smyčka se stalo nadzemní parkoviště, jehož budovu Pavla Sceranková pravidelně pozorovala během své rezidence v kanadském uměleckém centru Méduse Coop. Autorka v díle čerpá ze svého zaujetí touto stavbou a znovu ji konstruuje za pomoci dřevěného modelu a pohyblivého obrazu. Na videu sledujeme nízký půdorys stavby vyznačený v překližkové desce, která postupně klesá dolů, čímž budova zdánlivě roste do výšky, až přesáhne i samotný obrazový záznam. Práce byla prezentována na výstavách Týmpádom nič (Synagóga - Centrum súčasného umenia, Trnava 2010) či Model (Galerie Rudolfinum, Praha 2015). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 51 s.
Dílo Klatov vychází z filmového materiálu, který natočil dědeček Pavly Scerankové v druhé polovině 50. let. První verze filmu vznikla během studia umělkyně v Berlíně, kde autorka zdigitalizovaný materiál sestříhala a doplnila hudbou Luka Stylese. Spolupráce se Stylesem přispěla ke vzniku druhé verze filmu pro londýnské BFI, kterou autorka považuje za finální. Materiál byl zkrácen na stopáž pěti minut a hudební kompozici pro novou verzi vytvořila skladatelka Naomi Pinnock. Černobílý snímek zachycuje letmé obrazy z rodinného života na slovenském venkově, které se vynořují a ztrácejí jako obrazy vzpomínek z dětství. Dílo bylo prezentováno na výstavě Zelené album (Galerie OFF/FORMAT, Brno 2012). Přibližná délka první verze audiovizuálního díla je 8 min 43 s, přibližná délka druhé verze audiovizuálního díla je 5 min 6 s.
Ve videu Painting Radek Pilař naplňuje koncepci videa jako rozšířeného malířského prostoru v němž dochází k výtvarnému propojení scénografie, tance a elektronického média. Záznam taneční improvizace Evy Černé a Karla Vaňka je situován ve studiovém prostoru, jehož pozadí tvoří asambláž Pilařových výtvarných děl doplněná tmavými igelitovými plachtami. Do obrazu jsou pomocí klíčování vloženy záběry ohně a animace geometrických obrazců. Video je upraveno řadou efektů, např. solarizací, motion trail, zpomalením a přebarvením. Jsou dochovány dvě verze díla. Veřejně promítaná podává scény ze studia v černobílé ve vysokém kontrastu, druhá (nezveřejněná) naopak v měkkých pastelových odstínech. Snímek byl prezentován na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), v Galerii Restart (Praha 2013), na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2021), v Kině Ponrepo (Praha 2021) a na výstavě Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2022). Přibližná délka audiovizuálního díla je 8 min 55 s.
Film realizoval Mark Ther během studií v New Yorku v roce 2004 s holandským spolužákem Gerbrandem Burgerem. Společně jej natočili za jeden den bez předem připraveného scénáře. Zvuk byl dodělán v postprodukci. Tato improvizace doprovázená přejatými populárními písněmi se připodobňuje hudebnímu klipu. Choreografie tanečních kroků dvou párů nohou obou umělců, zvuk otáčení židle, nebo inscenovaný operní zpěv Marka Thera byly vytvořeny jako experimentální průřez zvukovou a hudební složkou s improvizovanými scénami. Gebrand Burger film nikdy neprezentoval. První uvedení proběhlo za využití staré televize v chodbě soukromé vysoké umělecké školy Cooper Union v New Yorku spolu s dalšími filmy Marka Thera, které natočil v roce 2004 (Max, Chevrolet Caprise Classic Ch. D. a Malibu). O čtyři roky později byl snímek prezentován na umělcově výstavě nazvané Mark Ther – Videa/filmy připravené kurátorskou Olgou Malou (Galerie hlavního města Prahy – Staroměstská radnice, 10. 1. – 17. 2. 2008), která byla zaměřena na téma transgenderu a na mediální klišé reflektující některé jevy konzumní společnosti. Jako většina Therových filmů, také Burger und Ther byl uveden v kině (např. Fetišizace odmítaného, cyklus Paralelní kino, Ponrepo, Praha, 25. 3. 2019). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 21 s.
Dílo Marienbad vzniklo v roce 2022 pro 7. ročník filmového festivalu Marienbad, který se zaměřuje na experimentální film. Během umělecké rezidence, která se uskutečnila před konáním samotného festivalu, realizoval Miloš Šejn kromě několika objektů a obrazů také film. Snímek Marienbad tvoří sestříhané záznamy pořízené čelovou kamerou, s níž se umělec pohyboval v bahništi u vyvěrajících pramenů v přilehlém okolí Mariánských lázní. Šejn se během akce noří do přírodní tůně a bahnem maluje na plátno, do kterého ovíjí své tělo. Do bloku zaznamenává kresbou svou abstraktní neartikulovanou řeč, která je součástí zvukové stopy. Úvod i závěr snímku rámují záběry na probublávající hladinu, které se liší ve formě úvodních a závěrečných kreditů – ty v úvodu tvoří kapitálkami červeně napsaný název filmu, jenž přetíná obraz vertikálně, zatímco v závěru spolu se jménem a rokem vzniku leží titulek horizontálně uprostřed záběru. Film byl prezentován na festivalu Marienbad (2022). V roce 2024 snímek autor zahrnul do autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022 (kino Ponrepo, 27. 5. 2024), který byl součástí doprovodného programu k výstavě v galerii Jilská 14 (Depozit paměti, kurátor Petr Vaňous). Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 5 min 21 sec.
Slovenský experimentální filmař a mediální umělec Franz Milec vytvořil snímek s glitch estetikou odkazující na herní prostředí. Z perspektivy robotického vysavače zachycuje průchod 3D animovanými liminálními prostory opuštěných kanceláří, převlékáren a chodeb. Zvukovou stopu díla tvoří zpěv a elektronická hudba. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Snímek byl uveden na Athens Digital Arts Festival 2024 a Fest Anča 2024. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 5 min.
Inspirován sci-fi literaturou, vytvořil Lukáš Prokop snímek Konkomitantní růstový jev, který je jakousi abstraktní kosmogonií. V prostoru digitálního labyrintu vzniklém za použití počítačové animace autor snímku ohledává tenkou hranici (pokud ještě nějaká zůstává) mezi člověkem a strojem. Autor tak na jednu stranu vystupuje jako demiurg, který testuje tvárnost digitální hmoty, na druhou stranu se vyjevuje jako neosobní funkce celého systému. Celý proces je současně imerzivní i zcizující. Film vznikl jako diplomová práce Lukáše Prokopa a byl vystavena na diplomové výstavě FaVU v Brně (2023). Snímek byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023), kde získal Zvláštní uznání poroty. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 25 min 5 sec.
Se stupňujícím se zájmem o ne-lidské entity sílí i nejistota, zda jako příslušníci lidského druhu dokážeme překročit svoji situovanost. Kudy vede hranice mezi potřebnou citlivostí k bytostné jinakosti a mezi vlastní antropomorfní projekcí? Martin Fischer podél této hranice sbírá předměty i náměty, aby z nich posléze smontoval trojici krátkých filmů. Neotřele si půjčuje prověřené formáty bajek (coby žánru tradičně vyhrazeného ne-lidským protagonistům) i různé animační techniky (jako zavedené způsoby oživování něčeho neživého). Hledá tak způsob, jak mluvit o klimatické krizi, který nevede k paralýze, ale k nezbytné animaci stávajících poměrů. Filmová premiéra se odehrála na festivalu Přehlídka filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 11 min.
Parametrická architektura neblahého developmentu se jako materializovaná kletba uvržená na obyvatele města prodlužuje v digitálně manipulovaném panoramatu města. Oskar Helcel ze záhrobí vyvolává vygenerovaný hlas Zahy Hadid. Její poselství se narcistně zmítá mezi stížnostmi a omluvami. Starchitektonický přízrak bloumá stárnoucí novostavbou v marné snaze dosáhnout smíření. V odraženém světle spalujícího slunce se bude navždy ozývat skuhrání, že zlatá není dost zlatá. Přehlídka filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 12 min.
Stop-motion animace Barbory Holzknechtové s názvem Acedia ukazuje zlomky každodenní rutiny – sledujeme probouzení, kávu, ohřívání hotových jídel, prášky a usychající pokojovou rostlinu. Všechny činnosti propojuje lenost a slovníkové heslo, které vysvětluje termín acedia jako duchovní apatii projevující se paralyzující lhostejností k sobě i okolí. Krátký snímek také upozorňuje na to, že lenost byla zařazena mezi sedm smrtelných hříchů. Film vznikl v ateliéru Animace Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni pod vedením Vojtěcha Domlátila a Vojtěcha Kočího. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 3 min.
Film zachycuje lesní prostředí, do kterého byla vložena pyramida sestavená z kostek cukru. Stala se objektem zájmu okolní myrmekofauny a dalších občasných návštěvníků z hmyzích kruhů. Ve třinácti kapitolách zachycený rozpad bílé konstrukce zaznamenává kamera s makroobjektivem. Režisér filmu Matěj Smetana (1980) je vizuální umělec, autor komiksů, objektů, instalací a videí. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024), kde získalo zvláštní uznání poroty. Dílo bylo dále uvedeno na Trienále umění v Muzeu umění Olomouc. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 17 min.
Filmový esej o kinematografických způsobech dobývání afrického kontinentu využívá úryvků z dopisů, které si mezi Zlínem a Nairobi vyměňovali vedoucí filmové skupiny Jaroslav Novotný a cestovatelské a filmařské duo Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka. Jemná manipulace se záběry z jejich snímku Afrika I. – Z Maroka na Kilimandžáro (1952) zvýrazňuje subverzivní potenciál pohledu upřeného přímo do kamery. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024). Dílo bylo dne 10. 9. 2025 vystaveno v rámci absolventské doktorské výstavy Naše filmové kolonie v galerii etc v Praze. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 7 min.
Intimní portrét dívčího přátelství rozehrává rozpustilou dynamiku mezi dětstvím a dospělostí, hrou a vážností, skutečností a fikcí. Ve střihovém dokumentu se fotografie z domácích archivů proplétají s bezkamerovou animací. Proud obrazů unáší líně protékající řeka, do které se nakonec protagonistky vnoří, protože je vedro. Filmovou poetikou i subverzivní rebélií proti společenským konvencím obou protagonistek snímek připomíná tvorbu Věry Chytilové. Dílo bylo prezentováno na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava (2024) v rámci soutěže Fascinace:Exprmntl.CZ, kde získal zvláštní uznání poroty. Dále bylo uvedeno ve výběru Fascinace: Exprmntl.cz – soutěžní ozvěny (Ponrepo, 2025). Přibližná délka filmu je 6 min 52 sec.
Film Polní lékař aneb Pravidla styku s místními e-dívkami tvůrčí dvojice Andran Abramjan a Jan Hofman je inspirován hlavní postavou básně Tři ekonomické jednotky (Tomáš Čada, Vše o lásce, JT'S, 2019). Autoři snímku sledují pilota dronu na mírové misi v nejmenované zemi, který si krátí chvíle virtuální komunikací. Díky tomu, že byl snímek natočen převážně na hloubkovou kameru, a výrazně postprodukčně upraven, vzniklo formálně velmi specifické dílo, které charakterizuje rozpad obrazu a záměrná nečitelnost. Autorům se tak povedlo interpretovat původně autentické osobní vyprávění zaznamenané básnickou formou jako filmovou metaforu geopolitických konfliktů, a znovu tak nastolují otázku osobní odpovědnosti jednotlivců. Dílo bylo prezentováno na festivalu MFDF Ji.hlava (2024) v rámci soutěže Fascinace:Exprmntl.CZ a následně ve výběru Fascinace: Exprmntl.cz – soutěžní ozvěny (Ponrepo, 2025). Film byl v roce 2025 prezentován také na festivalech IFF Rotterdam a Clermont-Ferrand 2025. Přibližná délka filmu je 21 min 42 sec.
Film vychází z video-deníkových záznamů, jež si autorky sdílely na trase Brazílie/Peru – Florida. Juxtapozice obrazů každodennosti na obou stranách Ameriky, spojených jedním mořem, je provázena textovými fragmenty v angličtině a španělštině. Ty odkazují k operaci Kondor, během které v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století USA podporovaly diktatury v Latinské Americe, i k vizi „barevných padáků“ brazilského myslitele a aktivisty Ailtona Krenaka, jenž vyzývá, abychom na konci světa využili svou tvořivost a vyrobili si padáky, s nimiž lze oddálit pád. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2025) a dále bylo na přehlídce filmové animace a současného umění Olomouc (2025). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 4 min.
Studentský snímek z produkce FAMU o zkušenosti se sexualizovaným násilím odkazuje na norské drama Domeček pro panenky Herika Ibsena. Skládá ze dvou narativních a estetické rovin. V první z nich se postava Nory nachází ve stylizovaném ateliérovém pokoji s hororovým nádechem, který nedokáže opustit. V druhé rovině sleduje Noru ruční kamera v reálném prostředí. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2025). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 11 min.
Intimní videozpověď o tělesně prožívaných záchvatech úzkosti, paniky a ztrátě sebedůvěry, které dovedou autorku až na samý okraj existence. Právě toto místo, kde vše pozbývá význam i naléhavost, umožňuje nejen pustit se a padat, ale také se znovu chytnout a držet. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2025). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 5 min.
