Showing 210 results

Diplomová práce umelkyně Evy Jiřičky s názvem 360° je spojením několika forem uměleckého projevu - videohappening zapojující členy hodnotící diplomové komise, který vrcholí vytvořením objektu (záhonu) reprezentujícím zrod i zničení. Umělkyně osazovala zpustlý záhonek na chodníku před Akademií výtvarných umění květinami souběžně s konáním obhajob diplomových prací. Když přišla řada na její obhajobu, pozvala komisi ven a požádala zúčastněné, aby nastoupili do pronajatého autobusu. Zatímco účastníci akce, kteří netušili, kam je autobus dopraví, mohli uvnitř sledovat na integrovaných monitorech záznam předchozí části akce, v níž umělkyně sázela macešky, řidič autobusu plnil své zadání a otáčel se s autobusem o 360 stupňů. Po otočení autobusu členové diplomní komise (Vladimír Kokolia, Anna Daučíková, Michael Bielický, Karel Císař, Jiří Příhoda) zástupkyně administrativy školy (Alena Krátká) i studenti a studentky (Anetta Mona Chisa, Tomáš Džadoň, Pavlína Míčová, Tereza Janečková, Daniel Pitín, Pavla Sceranková, Jakub Nepraš, Jan Vidlička, Radim Labuda, Mark Ther a stážistka z Norska) museli vstoupit do zničeného záhonu nebo se pokusit jej přeskočit. Dílo bylo prezentováno, podobně jako většina prací Evy Jiřičky, formou projekce v kině i ve výstavě, např. Čestná stráž: Nový český videoart (Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, sekce: Galerie, ročník: 2007), Začátek století. České umění prvního desetiletí 21. století (Výstavní síň Masné krámy Západočeské galerie, Plzeň 2012; Dům umění, Ostrava 2012) nebo na retrospektivní výstavě Ateliéru nových médií Akademie výtvarných umění s názvem Oxygen - 30 years of moving image - Old is the new new (POP-UP Galerie AVU, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 min 48 s.

Snímek Psychodrama poprvé zaznamenává putování Miloše Šejna v krajině a obsahuje některé prvky typické pro autorovy další filmy, jakými je senzitivita ke světelnému podání materiálů a povrchů, práce s tmou a šerem, hledání kontrastních průhledů a zejména zvláštní citlivost k atmosféře krajiny. V roce 2020 byl film uveden v rámci cyklu Paralelní kino v pražském kině Ponrepo (programové pásmo Potokem, stromem, kamenem). Přibližná délka audiovizuálního díla je 13 min.

Animovaný film na hudbu Smyčcového kvartetu F Dur Antonína Dvořáka. Malá dívka si v dětském pokoji vystřihuje papírové loutky. Začne si s nimi hrát, loutky ožijí a tanči. V závěru usínají a stejně tak i dítě v pokoji. Pilař tímto způsobem zarámoval vybrané materiály z ploškové animace Ako sa kreslí pieseň (1985), jednoho z dílů seriálu Pozrite sa, který v letech 1983-1985 režíroval pro Československou televizi v Bratislavě. Ve videu Čas tance do materiálu původního filmu zasáhl jen minimálně, na několika místech je obraz ve dvou vrstvách přes sebe, nebo se prolíná s identickými papírovými loutkami v dětském pokoji. Kromě delší verze v trvání celé Dvořákovy skladby je dochována i zkrácená verze videa pod názvem A time to dance. Přibližná délka původní verze audiovizuálního díla 3 min 19 s.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

Čas radování vznikl jako hudební video na motivy Čtvera ročních období Antonia Vivaldi. Video je složené z obrazů evokujících jaro, rozkvět, zrození a velikonoční tradice. Využity jsou zde různé výtvarné a mediální techniky: záznamy malby, herecké akce, kostýmy, stop-motion animace a další triky. Výrazným prvkem jsou herecké vstupy Borise Hybnera a dalších klaunů. Estetika videa vychází z předchozích studií Zrcadlo času (1985) a Grafika podzimu (ca. 1985). První verze videa vznikla krátce po roce 1985, uložená verze představuje finální variantu bez větších zásahů publikovanou v roce 1991. Kromě toho Pilař využíval první verzi videa pro experimenty s trikovými postupy. Z roku 1990 tak pochází nepublikovaná varianta označená jako Čas radosti (Time of Mirth), kde je na původní materiál aplikován efekt posterizace a děleného obrazu. Přibližná délka původní verze audiovizuálního díla je 4 min 13 s.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

Krátký snímek Magnety vznikl během studia Elen Řádové v Ateliéru nových médií Michaela Bielického na pražské Akademii výtvarných umění. Dílo je součástí série prací, ve kterých umělkyně zpracovává téma lidského odcizení, nejistoty a neschopnosti komunikace. Na modrém pozadí jsou ve statickém záběru zachyceny profily muže a ženy, kteří se od sebe odvrací, aby se znovu vzápětí na okamžik v intimním momentě přiblížili a konfrontovali. Námětem snímku byla podle autorky obecná reflexe přitahování a odpuzování mezi ženskou a mužskou identitou. Dílo bylo prezentováno v rámci online výstavního projektu Tomáše Pospiszyla První vlna (Národní filmový archiv, 2011). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 44 s.

Autorka název snímku uvádí v anglickém jazyce, volně by ho bylo možné přeložit jako “Vlhké video”. Erotický náboj názvu podtrhuje jeho vizuální zpracování v úvodu filmu, který autorka převzala z filmů pro dospělé v reakci na jejich širokou porevoluční dostupnost v 90. letech. Namísto očekávaných sexuálních obrazů však snímek zachycuje animované námluvy dvou zelených jablek na růžovém pozadí. Snímek vznikl jako studentské cvičení během autorčiny stáže na Nottingham Trent University, kde měla k dispozici technické zázemí s animovanou kamerou. Inspirací pro vznik díla byly pixelované surrealistické snímky Jana Švankmajera. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 24 s.

Video tvoří studiový záznam koncertu Ireny a Vojtěcha Havlových situovaných před jednou z Pilařových rozměrných asambláží. Do obrazu jsou pomocí klíčování vkládány fragmenty z Pilařova filmu V jablíčku bydlí panenka (1984), v úvodu se také objevuje efektově upravená sekvence z filmu Václava Bedřicha Písnička pro sklíčka (1967), jehož byl Pilař výtvarníkem. V závěrečné části je pak použita geometrická animace Martina Hřebačky. Video Flare up vychází z Pilařovy vize „totální malby“, v níž se spojuje scénický, výtvarný a elektronický prostor. Současně jde o jednu z řady prací, ve kterých usiloval o vizuální vyjádření hudby. Snímek byl veřejně prezentován na Festivalu TINA B. – Art & Happiness (Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 51 s.

Javorovým dolem je prvním snímkem ze série filmů, v nichž Miloš Šejn zachycuje samotný proces dívání se. Sleduje ostré kontury sněžných ploch, skal a tmavých linií zešeřelého lesa v okolí Javořího potoka v Krkonoších, místa, na které se opakovaně v průběhu let vracel. Od profilů skalních štítů postupně přechází ke slunečním odleskům na úpatí skal, doprovázeným strhy kamery ve směru vertikál zimních stromů. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min.

Znělka kulturního magazínu Československé televize Jizvy, jiskry, jistoty vysílaného na počátku 90. let. Televizní pořad navazoval na stejnojmenný cyklus, jež byl z politických důvodů zakázán v roce 1969. Pilař ve znělce kombinoval záběry ze starších, či rozpracovaných filmů, například Yes no yes (1992). Přestože šlo o relativně drobný užitý formát, Pilař materiál umístil na začátek několika reprezentativních výběrů své tvorby po roce 1990. Z tohoto důvodu je archivovaná verze v úvodu doplněna o trojrozměrné logo Radek Pilař video. Přibližná délka audiovizuálního díla je 54 s.

Jedna z Pilařových raných procesuálních animací v níž testuje možnosti míchání kapalin a barev před kamerou. Technika, která se objevuje i ve filmu Pinup (1965), je zde využita v ploškovém animovaném filmu o dvou hlemýždích inspirovaným básní Jacquese Préverta s názvem Píseň šneků jdoucích na pohřeb (sbírka Slova, 1945). Kromě ploškové a objektové animace zde Pilař využívá i stroboskopické efekty krátkých záběrů papírových výstřižků, postup využitý například ve filmu Písnička pro sklíčka (1967, režie Václav Bedřich, výtvarníkem Radek Pilař). Původní materiál 16mm filmu z roku 1965 využil Pilař pro další nezveřejněné experimenty v polovině 80. let, kdy z něj pořídil negativní kolorovaný screener na formátu Betamax. Snímek byl prezentován v rámci pásma ANIMACE / ANIMÁCIA: 100 let československého, českého a slovenského animovaného filmu (Österreichisches Filmmuseum, Vídeň 2020) a v Kině Ponrepo (Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 24 s.

V roce 1984 využil Radek Pilař nově objevené médium videa k experimentování se starším filmovým materiálem ze 60. let. Jeho součástí byly i filmy, které kolem roku 1963 maloval barvou přímo na průhledný 16mm pás. Z nich pořídil screener na formát Betamax a přitom je přepracoval různými trikovými postupy. Vznikla tak řada studií, ve kterých filmy promítal na různé povrchy, nebo je upravoval kamerovými videoefekty. V roce 1984 vznikla první verze videa s názvem „Pink Floyd”, kde obraz doplnil hudbou z alba Meddle (1971). Není zřejmé, zda-li a kde byla tato verze veřejně prezentována. K materiálu se Pilař vrátil kolem roku 1990, když pracoval s obrazovým technikem Martinem Hřebačkou ve studiích Prograf a ACE. Tam podrobil materiál dalšímu efektovému zpracování s použitím novějších technologií, například jej rozdělil do obrazových mřížek, zpomalil a v některých případech doplnil počítačovou animací. Některé z pracovních verzí videa po roce 1990 jsou opatřeny zvukovým doprovodem záznamu projevu Miloše Jakeše v Červeném Hrádku u Plzně z roku 1989. Ze všech archivovaných verzí byla veřejně prezentována pouze autorizovaná reprezentace pod názvem „Barvy, 1965” - například na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), nebo na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (Jihlava 2021). Tato verze je také uvedena v Pilařově monografii (Josef Brukner a kol., Radek Pilař: obrazy, ilustrace, animovaný film, video. Praha: Slovart 2003). Přibližná délka této autorizované reprezentace audiovizuálního díla jsou 2 min.

Ke vzniku filmu Zurich Adélu Babanovou inspiroval rozhovor v časopise Artforum, natočený v roce 1973 v New Yorku, při němž se sešli sochař Robert Smithson, umělkyně Nancy Holt a novinářka Lucy Lippard, aby zavzpomínali na předčasně zemřelou sochařku Evu Hesse. Robert Smithson na konci rozhovoru poznamenal, že náboj svému dílu vtiskla Eva Hesse právě svou vlastní smrtí. Ústředním tématem snímku Zurich je tedy otázka, zda může umělec svou vlastní smrtí stvrdit hodnotu svého díla. Kontext skutečného rozhovoru z roku 1973 není v Zurichu zmiňován, a tak dochází k zobecnění aplikovatelnému na jakékoli umělecké prostředí. Zurich je první ze tří částí volné trilogie věnované vnitřní provázanosti a mechanismům v uměleckém provozu. Gabriela Míčová v roli moderátorky, Lucie Roznětínská jako umělkyně a Kamil Švejda jako kurátor diskutují v inscenované televizní debatě o své bývalé kolegyni, přítelkyni a zřejmě i milence - zesnulé umělkyni Evě Weber. Pokusy o kritické zhodnocení tvorby Evy Weber krachují na sebestředných komentářích účastníků debaty. Osobní vzpomínky střídají vzájemné inzultace a debata postupně sklouzává k bizarní exhibici tří eg, již v překvapivých prostřizích udiveně přihlíží samotná Eva Weber v podání herečky Evy Leinweberové. Zurich je součástí trilogie o umění Adély Babanové (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009), v níž autorka s nadsázkou nahlížela na marnost a zároveň fatálnost sociálních mechanismů panujících v uměleckém provozu. V trilogii o umění jsou patrné stopy zájmu o rozvíjení žánru dokufikce, kterému autorka věnovala svou pozdější historickou trilogii (Odkud spadla letuška?, Návrat do Adriaportu, Neptun, 2013–2018). Přibližná délka díla je 11 min 22 s.

Film The Commodity Catalogue zamýšlel konceptuální umělec Zbyněk Baladrán jako druhou část trilogie o reprezentaci, umění a politice. V předchozím snímku, nazvaném Signatury některých věcí (2022), se autor zabýval společenskou rolí umění. V tomto filmovém eseji prezentuje obrazy (v obecném smyslu) jako zboží. Vizuální forma,, která nese znaky VHS analogového videa (např. zastaralou vzorkovací sekvencí frekvencí snímků, nízkým rozlišením či pokřivenou barevností), jako by měla dokládat, že obrazy je možné multiplikovat, a tudíž komodifikovat. Autor, jenž film ve skutečnosti natočil digitálně, tímto tvůrčím gestem upozorňuje na uzpůsobitelnost spotřební estetiky.
Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Jihlava (2023), kde byl film mezinárodní porotou oceněn jako Nejlepší český experimentální dokumentární film roku 2023.
Přibližná délka filmu je 14 min.

Dílo Zákon času vytvořila Adéla Babanová jako monumentální video instalaci určenou pro galerie, ale také jako středometrážní film pro kina. V obou verzích autorka pracuje s fenoménem času ve vztahu k existenci umělce, či umělkyně, přičemž se zajímá právě o dynamiku mezi dvěma výtvarnými tvůrci, mužem a ženou. Ti se ocitají v inscenovaných prostředích kostela, ateliéru, koupelny či salonu. Dvojice tak neustále osciluje na hraně mezi realitou a imaginací, přičemž na povrch vystupují možné tvůrčí i vztahové obavy, jako ztráta důvěry či inspirace, manipulace, hledání sebejistoty, přebírání iniciativy i konfrontace s novými skutečnostmi. Zatímco se ve filmu jednotlivá prostředí a témata ubírají spíše lineárně, ve video instalaci se jednotlivé scény prolínají a smyčka naznačuje, že situace se mohou opakovat a role proměňovat. Příběh obou výtvarných umělců tak nemusí mít jednoznačný začátek ani konec, pouze přítomný okamžik, kterým je permanentní nejistota. Dílo bylo poprvé prezentováno v rámci mezinárodní výstavy Shifted Realities (Galerie Rudolfinum, 2023) a filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). K dalším uvedením patří samostatná výstava s názvem Zákon času (Nová synagoga v Žilině, 2023) a projekce: PAF Olomouc (2023), Prague Shorts (2024), Ozvěny MFDF Ji.hlava (Bratislava, 2024), Finále Plzeň (2024) a v rámci Mapping the Czech Context. From Experimental and Amateur Cinema to Video Art (Austrian Film Museum, 2025).
Přibližná délka jednotlivých videí je: 1. stopa 12 min 30 s; 2. stopa 2 min 30 s; 3. stopa 6 min 15 s; 4. stopa 6 min 15 s.
Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 30 min.

Jednozáběrová filmová vizualizace představy naléhavé myšlenky. Enigmatický objekt vejcovitého tvaru na bílém pozadí díky světelnému designu téměř ztrácí třetí dimenzi. Ruchy ve zvukové stopě připomínají zvuky, jaké vydává hlodavec. Autorka Anna Hušková studuje v ateliéru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara při Západočeské univerzitě v Plzni. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Dílo bylo v dubnu 2024 součástí výstavy Natěsno v galerii GAFA. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 3 min.

Dílo, jehož latinský název znamená v překladu světlušky, vzniklo v roce 2002 za letní noci u Lhoteckého rybníka nedaleko Jičína. Během akce se umělec pohyboval po louce a přitom natáčel blízký horizont. Dílo vzniklo na principu cine-dance, při němž je kamera součástí těla performera. K záznamu použil kameru JVS VHS C, s níž experimentoval již v roce 1993 na Akademii výtvarných umění, kde ji měl k dispozici jako pedagog. Tehdy objevil zvukový vedlejší efekt – jakési technické bručení – který tato kamera vytvářela samovolně díky nedokonalému čipu. Tohoto “brumu”, které vzdáleně připomínalo lidskou řeč, využil v řadě dalších děl (poprvé v Grand G / Sol 9.9.1993 / 50°26'19.565"N, 15°17'8.555", 1993). Stejný přístroj měl také potíže vyrovnat se s přezářenými body – pokud se takový pohybující bod objevil, vytvořilo to v obraze čáru. Docházelo tam tedy samovolně ke zpoždění obrazu. Namísto zachycení letu světlušek vytváří výsledný pohyblivý obraz efekt “psaní po krajině”. To přimělo také o několik let později kurátorku Věru Jirousovou, aby dílo zahrnula do Šejnovy výstavy Psané krajiny (galerie Šternberk, 2009), kde byl film ve smyčce promítán na stěnu v samostatné místnosti. V roce 2024 instaloval Miloše Šejn dílo Lampyris jako prostorovou instalaci (projekce na kulovitý objekt) v podzemí galerie Jilská 14 v rámci své výstavy Depozit paměti. Během doprovodného programu byl snímek uveden v kině Ponrepo (27. 5. 2024) jako součást autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 5 min 12 sec.

Dílo Tvář vychází ze záznamu privátní performance Miloše Šejna, v níž se ponořil pod hladinu Javořího potoka v Krkonoších. Kamera na stativu zaznamenávala, jak přes umělcovu tvář přechází proud vody a s ubývajícím vzduchem se mění její mimika. Vybranou část materiálu poté autor zpomalil. Výsledné dílo tvoří, bez čitelného předělu, nejprve lineární a poté zpětný chod záznamu, jakoby pobyt pod hladinou mohl být nekonečný. Zvuková složka pochází rovněž z autentického záznamu, ale halucinogenní efekt ji dodává ono zpomalení. Umělce zajímala situace, v níž by se po nějakou dobu cítil jako součást potoka. Dílo, které vzniklo v roce 1999, bylo prezentováno o více jak dekádu později na výstavě kurátora Ladislava Kesnera Tváře. Fenomén tváře ve videoartu (Rudolfinum, Praha, 2012). Dílo bylo dále uvedeno v kině Ponrepo (27. 5. 2024) jako součást autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Jednalo se o doprovodný program k částečně retrospektivní výstavě (Depozit paměti, kurátor Petr Vaňous, galerií Jilská 14, 2024). Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 11 min 56 sec.

Krátkometrážní film Aleše Zůbka zpracovává vizualizaci využití zařízení totamak, ve kterém by v budoucnu byla možné žhavé plazma využít například pro výrobu elektřiny. Dokumentární rozhovor s vědcem z Ústavu fyziky plazmatu Akademie věd České republiky Matějem Peterkou autor doplňuje o 3D animaci industriální sci-fi krajiny bez lidí. Dílo bylo vytvořeno na katedře CAS FAMU. Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 19 min.

Snímek Prolog Terezy Vinklárkové vychází ze scénické situace, v níž se setkávají dvě amorfní lidské figury. Jejich interakce je vyjádřena choreografií a rozhovorem, jenž se odehrává mimo obraz. Tyto bytosti, stylizované pomocí silikonových masek a kostýmu, reprezentují genderově nevyhraněné bytosti. Během této jakési autoterapeutické performance se nastolují otázky o průběhu biomechanických procesů v těle, témat odhalujících příběhy systematického potlačování emočního prožívání, psychosomatických problémů, ale především otázek, jak se člověk vztahuje k vlastnímu tělu pod tíhou patriarchální společnosti.
Dílo bylo prezentováno v rámci cyklu Eternal Maze na společné výstavě s Magdalenou Lazar nazvané Bodies On the Edge Of The Echo Chamber (JednaDvaTři gallery, Praha, 2023). V roce 2023 bylo vybráno do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Snímek byl rovněž uveden v kurátorském komponovaném programu Absence ve Videoarchivu 5: Hodné holky nezlobí. Intimita jako nástroj subverze (11. 11. 2024, kino Ponrepo). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 8 min 26 sec.

Dílo Na vrcholu / Zebín je prvním video snímkem Miloše Šejna. Autor jím však tématicky plynule navázal na své předchozí krajinné filmy ze 70. let natáčené na 8mm film. Samotná akce, jež proběhla 10. září 1988, spočívala ve výstupu Miloše Šejna na vrchol kopce Zebín u Jičína, kde performer interagoval s okolním prostředím a pomocí ohně, kamenů, vody a rostlin vytvářel na místě velkoformátové pigmentové obrazy. Samotné akce se zúčastnil dále kameraman Ivo Sehnoutka, jenž pořídil videozáznam a v obtížném kamenitém terénu mu asistoval Otakar Veverka. Večer po akci natočili Veverka a Sehnoutka s Milošem Šejnem video rozhovor, jenž je součástí akviziční dokumentace díla Na vrcholu / Zebín (1988).
Videozáznam akce byl veřejně prezentován jako součást výstavy Práce z let 1984–1988 (Malá výstavní síň, Liberec, 1988) po dobu vernisáže na televizní obrazovce ve formě smyčky. Na této samostatné výstavě převládaly fotografie doplněné pigmentovými obrazy, jež umělec vytvořil již dříve ve své hlavní lokalitě Javořího potoka v Krkonoších. Během vernisáže před přihlížejícími Miloš Šejn mlčky tyto obrazy v podobě svitků rozvíjel na podlaze výstavní síně. Ze zahájení výstavy je dochován dvouhodinový záznam dalšího kameramana Jiřího Nováka obsahující rozbalování svitků Milošem Šejnem a přednášku Jiřího Valocha, v níž tento teoretik umělce zasazuje do kontextu konceptuálního umění. Dílo bylo dále prezentováno opět ve smyčce na výstavě Umění akce (kurátorka Vlasta Čiháková-Noshiro, Mánes, 1991). V roce 2007 Miloš Šejn publikoval na platformě Youtube rovněž zkrácenou osmi minutovou verzi. Ta byla později prezentována např. v kině Ponrepo v rámci programu Absence ve Videoarchivu 2 (kurátor Arnošt Novák, kino Ponrepo, 18.10. 2021). V roce 2024 bylo dílo v původní délece uvedeno v kině Ponrepo (27. 5. 2024) jako součást autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Jednalo se o doprovodný program k částečně retrospektivní výstavě (Depozit paměti, kurátor Petr Vaňous, galerií Jilská 14, 2024). Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka původní verze je 27 min 50 sec.

V lednu 2022 bylo prasečí srdce poprvé transplantováno do těla člověka. Tento významný medicínský milník se stal Janě Chmelařové a Denise Langrové východiskem pro mezidruhovou sci-fi spekulaci, v níž se chimérizují fakta a fikce, stejně jako lidské a mimo-lidské entity. Nápadně nerovnoměrná distribuce bohatství dosud nedokázala zajistit odpovídající rozdělení zdraví a štěstí. Nové xenotransplantační techniky to ale možná brzy změní, zvlášť pokud se naplní očekávání spojená s transplantací vědomí. Je možné, že nesmrtelnost pak bude konečně na prodej. A stejně tak se nedá vyloučit, že procesy chimerizace povedou k nepředvídatelným důsledkům.

Co když na konci tunelu není světlo, ale jen další tunel? RRRR+A, Tomáš Merta a Tomáš Klein na zpáteční cestě do vlastního nitra ohledávají možnosti soudobé post-sekulární mystiky. V pokusu o probuzení kundaliní šakti předkládají video jako duchovní cvičení i jako záchrannou operaci. Přehlídka filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Dílo obdrželo Hlavní cenu mezinárodní poroty, ve které zasedli Jacob Hurwitz-Goodman, Noemi Purkrábková a Marco Roso. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 10 min.

Ve filmu Říká se, že nejdelší sen trvá 45 minut kombinují jeho autorky, Juliana Moska a Zdeňka Petrová, dokumentární a experimentální postupy, aby zachytily prchavé chvilky snění a střípky paměti spojené s určitým místem a blízkou osobou. Inspirací ke vzniku snímku byla návštěva babičky Juliany Mosky v Lodži v Polsku, odkud pochází její rodina. Obě se nacházely v odlišné životní fázi – Juliana byla v pokročilé fázi těhotenství, zatímco její babička prožívala každodennost s Alzheimerovou chorobou, kvůli které téměř okamžitě zapomínala na právě prožité. Formou koláže tvořené rodinnými snímky a záběry na opuštěnou městskou krajinu, se ještě více stírají hranice mezi snem, skutečností a vzpomínám. Dílo bylo prezentováno na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava (2024) v rámci soutěže Fascinace:Exprmntl.CZ. Přibližná délka filmu je 14 min 25 sec.

Film A Memoir in Dance vznikl na základě autorčiných deníkových záznamů, které si vedla během první zimy strávené v Praze, kam z rodné Bombaje přišla studovat filmovou tvorbu. Změna prostředí i klimatu v ní probudila úzkosti, které se ji autoterapeticky podařilo proměnit v krátký experimentální film, v němž kombinuje animované a dokumentární postupy s taneční performancí. Ve snímku v jakési dvojroli tanečnice vystupuje sama autorka, která pomocí tance a terapeutického dialogu, zpracovává střípky z vlastní paměti a snů. Snímek vznikl během studia Ayushi Alvy na Prague Film School ve spolupráci s dalšími studujícími Martandem Ugalmuglem, jenž vytvořil animované sekvence, s choreografkou Kivarou de Luc a hudební skladatelkou Olivií Dance. Dílo bylo prezentováno na festivalu MFDF Ji.hlava (2024) v rámci soutěže soutěže Fascinace:Exprmntl.CZ. Dále bylo uvedeno ve výběru Fascinace: Exprmntl.cz – soutěžní ozvěny (Ponrepo, 2025), či v online edici na Serbest International Film Festival. Přibližná délka filmu je 10 min.

Experimentální film Škubej psa je korporátní sci-fi inspirované příběhem vedoucího turistického ruchu Libereckého kraje, který spáchal sebevraždu v důsledku vyhoření. Jeho příběh je zasazen do širšího kontextu moderní společnosti, kde je kladen velký důraz na výkon a na pracovní nasazení. Prostřednictvím AI, 3D a deepfake videí simuluje prostředí kancelářské práce, bezesných nocí, kofeinu i korporátní kosmologie.