Showing 205 results

Dílo Marienbad vzniklo v roce 2022 pro 7. ročník filmového festivalu Marienbad, který se zaměřuje na experimentální film. Během umělecké rezidence, která se uskutečnila před konáním samotného festivalu, realizoval Miloš Šejn kromě několika objektů a obrazů také film. Snímek Marienbad tvoří sestříhané záznamy pořízené čelovou kamerou, s níž se umělec pohyboval v bahništi u vyvěrajících pramenů v přilehlém okolí Mariánských lázní. Šejn se během akce noří do přírodní tůně a bahnem maluje na plátno, do kterého ovíjí své tělo. Do bloku zaznamenává kresbou svou abstraktní neartikulovanou řeč, která je součástí zvukové stopy. Úvod i závěr snímku rámují záběry na probublávající hladinu, které se liší ve formě úvodních a závěrečných kreditů – ty v úvodu tvoří kapitálkami červeně napsaný název filmu, jenž přetíná obraz vertikálně, zatímco v závěru spolu se jménem a rokem vzniku leží titulek horizontálně uprostřed záběru. Film byl prezentován na festivalu Marienbad (2022). V roce 2024 snímek autor zahrnul do autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022 (kino Ponrepo, 27. 5. 2024), který byl součástí doprovodného programu k výstavě v galerii Jilská 14 (Depozit paměti, kurátor Petr Vaňous). Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 5 min 21 sec.

Krátký rodinný film natočený v barokním areálu Skalka v Mníšku pod Brdy s rodinou básníka Václava Fišera. Film byl později doplněn o barevné malby na povrch pásu, které korespondují s kompozicí a pohybem postav. Muž maluje štětcem do vzduchu barevné objekty. Ty létají, dívka jeden z nich chytá do rukou, jedno z dětí se samo mění na barevné skvrny, opět se zhmotní a barvy nakonec končí uzavřeny v plechovce. Bezejmenný 16mm film z roku 1965 byl v roce 1984 reprodukován jako videoscreener na formátu Betamax a doplněn hudbou skupiny Supertramp (Child of Vision, 1979) a titulkem Filmová skica 1965. Pravděpodobně na přelomu 80. a 90. let tento materiál Pilař dále zpomaloval a trikově upravoval s využitím efektu obrazové mřížky. V této podobě byl film uveden po roce 1990, z této verze pochází i fotosky v Pilařově monografii (Josef Brukner a kol., Radek Pilař: obrazy, ilustrace, animovaný film, video. Praha: Slovart 2003). Mezi další nezveřejněné experimenty s materiálem patří pokusy s přetáčením z CRT monitoru a s efektem motion trail. Snímek byl veřejně prezentován například na výstavních prohlídkách Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), Experimental Cinema in Eastern Europe: Medium Experiments, Film & Video (Logan Center, Chicago 2016), Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2021), nebo na festivalech TINA B. – Art & Happiness (Praha 2012), BAM, Shorts IV – Medium Experiments: From Film to Video (New York 2015), či na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2016 a 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla jsou 2 min.

Tomáš Kajánek si v díle Malinko nakouknout osvojil podobu známého zpěváka Lila Peepa, jehož náhlá smrt v roce 2017 podnítila veřejnou diskusi ohledně užívání farmaceutik při léčbě psychických poruch. Dílo zachycuje posmrtnou promluvu hudebníka, ve které Peep reflektuje svoji roli v procesu komodifikace duševního zdraví. Pro zpodobnění rappera autor využil technologie deepfake, jež umožňuje digitální vizualizaci osob na základě existujících audiovizuálních záznamů. Snímek byl v Čechách uveden na Přehlídce filmové animace a současného umění PAF Olomouc (2020) a na výstavě Come Over When You're Sober (Galerie U Dobrého pastýře, Brno 2020). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 42 s.

Krátký snímek Magnety vznikl během studia Elen Řádové v Ateliéru nových médií Michaela Bielického na pražské Akademii výtvarných umění. Dílo je součástí série prací, ve kterých umělkyně zpracovává téma lidského odcizení, nejistoty a neschopnosti komunikace. Na modrém pozadí jsou ve statickém záběru zachyceny profily muže a ženy, kteří se od sebe odvrací, aby se znovu vzápětí na okamžik v intimním momentě přiblížili a konfrontovali. Námětem snímku byla podle autorky obecná reflexe přitahování a odpuzování mezi ženskou a mužskou identitou. Dílo bylo prezentováno v rámci online výstavního projektu Tomáše Pospiszyla První vlna (Národní filmový archiv, 2011). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 44 s.

Le Cuoche, neboli Kuchařky, je snímek Jana Jedličky z roku 1999, který byl natočen v říjnu roku 1998 v restauraci Machiascandona za jediný den nedaleko italského Grosseta. V té době, v tomto kraji natáčel Jan Jedlička také svůj středometrážní snímek Interno (2001). Umělec tímto přísně výtvarně komponovaným dokumentárním portrétem vzdal hold každodenní práci tří italských sester v jejich rodinné restauraci, kterou řadu let osobně navštěvoval. Zatímco generace matek: Milena, Morena a Mari vládnou kuchyni, jejich dcery Giovanna a Nicoletta obstarávají hosty. Osazenstvo restaurace Jedlička eliminoval statickou kamerou umístěnou proti výdejovému okénku. Oproti tomu ve zvuku ponechal kuchařkám jakoby vzácné soukromí a klid na práci a „vytáhl“ ševel z restaurace – rozhovory, šoupání židlí, cinkot příborů. Znalost místa a přísný formální koncept podtrhují autentičnost tohoto „portrétu“, který je však zároveň důmyslně stylizovaný. Využití rámu výdejního okénka evokuje výjevy z obrazů holandských mistrů. Projekční formát 4:3 měl záměrně protáhnout figury, aby působily spirituálně. Nabízí se tak podívaná, která podvědomě pracuje s profánním i sakrálním tvaroslovím. Úcta je tu projevena každodennosti. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 34 min 51 s.

Dílo, jehož latinský název znamená v překladu světlušky, vzniklo v roce 2002 za letní noci u Lhoteckého rybníka nedaleko Jičína. Během akce se umělec pohyboval po louce a přitom natáčel blízký horizont. Dílo vzniklo na principu cine-dance, při němž je kamera součástí těla performera. K záznamu použil kameru JVS VHS C, s níž experimentoval již v roce 1993 na Akademii výtvarných umění, kde ji měl k dispozici jako pedagog. Tehdy objevil zvukový vedlejší efekt – jakési technické bručení – který tato kamera vytvářela samovolně díky nedokonalému čipu. Tohoto “brumu”, které vzdáleně připomínalo lidskou řeč, využil v řadě dalších děl (poprvé v Grand G / Sol 9.9.1993 / 50°26'19.565"N, 15°17'8.555", 1993). Stejný přístroj měl také potíže vyrovnat se s přezářenými body – pokud se takový pohybující bod objevil, vytvořilo to v obraze čáru. Docházelo tam tedy samovolně ke zpoždění obrazu. Namísto zachycení letu světlušek vytváří výsledný pohyblivý obraz efekt “psaní po krajině”. To přimělo také o několik let později kurátorku Věru Jirousovou, aby dílo zahrnula do Šejnovy výstavy Psané krajiny (galerie Šternberk, 2009), kde byl film ve smyčce promítán na stěnu v samostatné místnosti. V roce 2024 instaloval Miloše Šejn dílo Lampyris jako prostorovou instalaci (projekce na kulovitý objekt) v podzemí galerie Jilská 14 v rámci své výstavy Depozit paměti. Během doprovodného programu byl snímek uveden v kině Ponrepo (27. 5. 2024) jako součást autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 5 min 12 sec.

Snímek Kytka realizoval René Slauka v první polovině devadesátých let spolu s dalšími počítačovými animacemi, které vytvářel samostatně nebo ve spolupráci s Věrou Geislerovou. Oba byli členy Oboru video, který založil Radek Pilař. Zúčastnili se prvních prezentací těchto videistů, jak se sami označovali. Slauka, podobně jako Věra Geislerová nebo další členka Oboru videa, Lucie Svobodová, spatřovali v počítačové animaci nové možnosti obrazového vyjádření. Slauka, který se ve své fotografické tvorbě zaměřuje na záznamy každodenních až intimních situací, se v počítačové animaci věnoval simulování prostoru a znázornění všedních věcí jako atributů hmotného světa. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo Martin Hřebačka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min.

Film Alžběty Bačíkové s názvem Květomluva zachycuje němou konverzaci ženy a muže, kteří se střídavě objevují ve statickém záběru a pokládají na stůl různé druhy květin. Dialog obou postav se odvíjí formou titulků, které reprodukují symbolické významy rostlin z lidové knihy o květomluvě. Téma možností navázání komunikace mezi různými subjekty rezonuje i v dalších pracích autorky, jako je například Talk & Twerk (2014) či Setkání (2018). Dílo bylo poprvé vystaveno společně s objektovou instalací Hráz, která odkazovala k otázce komunikační bariéry v mezilidských vztazích (Galerie Tvar, Brno 2013). Film byl později prezentován také samostatně bez původní objektové instalace (Výběr ze sbírky Fait Gallery, Fait Gallery, Brno 2019). Přibližná délka díla je 4 min 13 s.

Krátké video Krása vzniklo jako klauzurní práce během studia Pavly Scerankové na Akademii výtvarných umění v Praze. Detailní záběry kapek oleje rotujících ve vodě nechávají vyniknout jejich struktuře a rytmickému pohybu, což podtrhuje hudební složka díla. Video bylo v původní verzi doprovázeno fragmentem skladby Beauty hudební skupiny Einstürzende Neubauten, z důvodu ochrany autorských práv k původní skladbě však umělkyně vytvořila druhou verzi díla s původním hudebním doprovodem, kterou lze prezentovat v případě nemožnosti zajištění autorských práv k původní verzi. Práce představuje jedno z prvních audiovizuálních děl Pavly Scerankové. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 16 s.

První část vznikajícího filmu Krajina opuštění přivádí diváctvo do magické kontemplativní krajiny, ve které se setkává s postavou dívky
s bičem. Ta skrze introspektivní monolog nastiňuje intimní příběh plný pochybností, hledání svého místa ve světě, vyrovnávání se s traumatem, ale také velké odvahy a schopnosti reflektovat svá rozhodnutí. Dílo bylo prezentováno na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava (2024) v rámci soutěže Fascinace:Exprmntl.CZ. Dále bylo uvedeno ve výběru Fascinace: Exprmntl.cz – soutěžní ozvěny (Ponrepo, 2025). Přibližná délka filmu je 8 min 11 sec.

Dílo Krabicování se skládá z krátkých performativních akcí Pavly Scerankové, ve kterých autorka samu sebe zahaluje do rozkládacích krabic a obalů. Umělkyně upravuje filmové záznamy akcí prostřednictvím zpomalení či přetáčení záběrů, čímž proměňuje konvenční časovost zachycených pohybů a obalových forem. Práce vznikla během studia autorky na Akademii výtvarných umění v Praze. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 6 s.

Kosmické turbulence realizovala umělkyně Zdeňka Čechová v roce 1997 jako vizuální součást multimediálního koncertu hudebního skladatele Karla Odstrčila. Na základě inspirace rytmické elektroakustické skladby, vznikl abstraktní počítačově animovaný snímek, v nichž autorka ztvárnila svou představu vzdálených kosmických turbulencí pomocí fraktálových obrazových proměn s využitím programu fractint, s nímž jsem pracovala již od roku 1991. Dílo bylo prezentováno veřejnosti 23. dubna 1997, jako multimediální koncert v Janáčkově koncertní síni v Praze, formou velkoplošné audiovizuální projekce. Přibližná délka díla je 2 min 47 sec.

Snímek vznikl během pobytu Zdeňky Čechové na Kyoto University of Art and Design v Japonsku. Technické zázemí univerzitní laboratoře umožnilo umělkyni využít pro produkci díla profesionální postprodukční programy, s jejichž pomocí zkompilovala digitální obrazy s vlastními videozáznamy a autorskou hudbou. Námětem díla je symbolické zachycení kontrastu pozitivních aspektů života, znázorněných nebeskou oblohou, s tíživou životní realitou, jakou může představovat znečištění přírody či nebezpečí atomové energie. Dílo bylo prezentováno na lokálních i mezinárodních výstavách, například na přehlídce Kyoto Salon 1200 (Kyoto, 1993), Canary Island International Video Festival (Gran Canaria, 1994) či Český obraz elektronický (Praha, 1994). Přibližná délka díla je 6 min 13 sec.

Inspirován sci-fi literaturou, vytvořil Lukáš Prokop snímek Konkomitantní růstový jev, který je jakousi abstraktní kosmogonií. V prostoru digitálního labyrintu vzniklém za použití počítačové animace autor snímku ohledává tenkou hranici (pokud ještě nějaká zůstává) mezi člověkem a strojem. Autor tak na jednu stranu vystupuje jako demiurg, který testuje tvárnost digitální hmoty, na druhou stranu se vyjevuje jako neosobní funkce celého systému. Celý proces je současně imerzivní i zcizující. Film vznikl jako diplomová práce Lukáše Prokopa a byl vystavena na diplomové výstavě FaVU v Brně (2023). Snímek byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023), kde získal Zvláštní uznání poroty. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 25 min 5 sec.

Krátký snímek Jana Zajíčka vznikl jako studentská práce během jeho studia v Kabinetu multimediální tvorby Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Námětem filmu je reflexe úmrtí člověka ve vztahu k síti společenských vztahů, jejichž je součástí. Zajíček zachycuje strukturu této sítě, od čehož se odvíjí nelineární forma jeho filmového vyprávění. Souběžnost dějů vyjadřuje pomocí prolínání hraných sekvencí s 3D digitální animací, která ilustruje strukturu sítě znázorněných společenských vazeb. Pomíjívost těchto vazeb režisér zdůraňuje zasazením děje do efemérního prostředí graffity scény, jejíž byl sám součástí. Film získal ocenění za nejlepší zvuk v rámci studentského festivalu FAMUFEST a byl uveden na Mezinárodním festivalu krátkých filmů Oberhausen, Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary či v Anthology Film Archives v New Yorku. Přibližná délka audiovizuálního díla je 20 min 10 s.

Snímek Jana Ságla zaznamenává autorské čtení Egona Bondyho v hospodě Klukovicích, které se odehrálo v listopadu 1974. Bondy čte Invalidní sourozence, Ságlova kamera zabírá převážně tváře zúčastněných, asi v polovině filmu přichází improvizovaný akustický koncert členů Plastic People a atmosféra se proměňuje v rozjetý večírek, včetně Bondyho tanečních kreací. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 9 min 20 s.

Dílo Klatov vychází z filmového materiálu, který natočil dědeček Pavly Scerankové v druhé polovině 50. let. První verze filmu vznikla během studia umělkyně v Berlíně, kde autorka zdigitalizovaný materiál sestříhala a doplnila hudbou Luka Stylese. Spolupráce se Stylesem přispěla ke vzniku druhé verze filmu pro londýnské BFI, kterou autorka považuje za finální. Materiál byl zkrácen na stopáž pěti minut a hudební kompozici pro novou verzi vytvořila skladatelka Naomi Pinnock. Černobílý snímek zachycuje letmé obrazy z rodinného života na slovenském venkově, které se vynořují a ztrácejí jako obrazy vzpomínek z dětství. Dílo bylo prezentováno na výstavě Zelené album (Galerie OFF/FORMAT, Brno 2012). Přibližná délka první verze audiovizuálního díla je 8 min 43 s, přibližná délka druhé verze audiovizuálního díla je 5 min 6 s.

Poetická performance Zuzany Březinové představuje splynutí lidského těla s krajinou. Umělkyně inscenovala akci pro kameru. Střídají se tak záběry na samotnou performerku ležící na louce pod přikrývkou z mechu, a makro záběry na hmyzí faunu. Tempo snímku určuje pomalý a mělký dech performerky a česko-anglické titulky, které jsou integrální součástí obrazu a popisují proces splynutí s přírodou, jež provází zarůstání a zároveň vytrácení tíže lidského vědomí a tužeb. Dílo bylo prezentováno na festivalu MFDF Jihlava (2024) v rámci soutěže soutěže Fascinace:Exprmntl.CZ. Přibližná délka filmu je ?? min.

Videoklip Karamel je cukr, co už se neuzdraví vznikl jako studentské cvičení Jana Zajíčka na Katedře animované tvorby Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze, kde se umělec věnoval multimediálně tvorbě. Film pro umělce představoval příležitost pro experimentování s natáčením na filmový materiál a digitální postprodukcí za užití 3D animačních programů. Videoklip ztvárňuje stejnojmennou skladbu hudební skupiny WWW, jejímž byl Jan Zajíček v té době členem. Obrazová složka metaforicky rozvíjí text skladatele Lubomíra Typlta, která se dotýká tématu pomíjivosti a nenaplněné lásky. Videoklip získal ocenění na španělském festivalu Eurovideo konaném v roce 1999. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 56 s.

Audiovizuální dílo Kapusta vzniklo během studia Pavly Scerankové u profesora Tonyho Cragga na Universität der Künste v Berlíně a bylo uvedeno na stejnojmenné výstavě v Galerii Jelení (Praha 2006). Námětem díla je fenomén zahradničení, ve kterém se podle autorky zrcadlí potřeba seberealizace a emocionálního nasazení, které je v každodenním pracovním procesu nemožné nebo nepřípustné. Umělkyně kamerou sleduje všední aktivity zahrádkářů v zahrádkářské kolonii a svým voyeuristickým záznamem reflektuje neobvyklou situovanost kolonie ve vztahu k okolní zástavbě. Hudbu k dílu poskytl skladatel Luke Styles. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 24 s.

Dokumentární filmová báseň studenta dokumentární tvorby FAMU Josefa Švejdy odkrývá složitý vztah bezpodmínečné lásky ženy k pěstounskému dítěti, i přesto že si odpykává trest ve vězení. Fragmenty ozvěn z vězeňské cely střídají ženiny modlitby za syna a každodenní práce ve venkovském stavení. Film vznikl v dílně Tomáše Bojara. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 7 min.

Znělka kulturního magazínu Československé televize Jizvy, jiskry, jistoty vysílaného na počátku 90. let. Televizní pořad navazoval na stejnojmenný cyklus, jež byl z politických důvodů zakázán v roce 1969. Pilař ve znělce kombinoval záběry ze starších, či rozpracovaných filmů, například Yes no yes (1992). Přestože šlo o relativně drobný užitý formát, Pilař materiál umístil na začátek několika reprezentativních výběrů své tvorby po roce 1990. Z tohoto důvodu je archivovaná verze v úvodu doplněna o trojrozměrné logo Radek Pilař video. Přibližná délka audiovizuálního díla je 54 s.

Performance Jízda, v níž se Eva Jiřička v roli dívky projížděla nahá po pražských ulicích ve sportovním kabrioletu, provokujícím způsobem rozostřuje hranice mezi veřejným a soukromým a tematizuje problém dívání se. Snímek začíná v garáži vylepené plakáty nahých modelek, kterým umělkyně věnuje jemný úsměv stejně jako nablýskanému zaparkovanému autu. Při pozornějším shlédnutí vychází najevo, že se pavidelně střídají záběry udivených kolemjdoucích a záběry do kabiny auta na nahou umělkyni. Umělkyně však nikdy není nahá v jednom záběru s reagujícími lidmi. Do dialogu s exhibováním vstupuje voyerství kolemjdoucích, ale také divácká imaginace, v níž hrají podstatnou roli zažité stereotypní genderové mechanismy. Ve skutečnosti není jisté, zda se náhodní kolemjdoucí podivovali nad odhalenou umělkyní nebo nad extravagantním kabrioletem řízeným mladou ženou. Eva Jiřička, podobně jako i v dalších akcích, které nemohly být natočeny statickou kamerou, spolupracovala na realizaci s další umělkyní, v tomto případě se Sylvou Málovou jako kameramankou. Dílo bylo prezentováno opakovaně v projekčních pásmech i v galerijním prostředí, např. KINO PAF. Kapitola I. (Galerie Caesar, Olomouc 24. 6. – 22. 10. 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 54 s.

Hudební videoklip ke skladbě Jednou ráno vznikl na základě spolupráce Elen Řádové s kapelou Buty. Obrazová část videoklipu vychází z humorného textu písně o dláždiči, který dláždí chodník navzdory silnému větru v ulicích. Koláž z fotografií hudebníků doplňují kresby kulis města na pozadí ubíhající oblohy. Videoklip vznikl nasnímáním fotografií za pomoci animační kamery v improvizovaných kulisách na pražské Akademii výtvarných umění. Jako oficiální videoklip k písni byl uveden v televizním vysílání i online na sociálních sítích. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 7 s.

Vesmírné agentury plánují rozvrh činnosti na Marsu v taktu solů – marťanských dnů trvajících 24 hodin, 39 minut a 35 vteřin. Krátký černobílý sci-fi experimentální film Víta Růžičky zachycuje jeden sol humanizovaného vozítka Curiosity. Animovaný snímek složený z jednotlivých černobílých fotografií pořízených vozítkem byl vytvořen pomocí generativní neuronové sítě. V narativu filmu unavený stroj adresuje zprávy mlčící planetě Zemi. Autor vystudoval ČVUT v Praze a v současnosti je doktorandem na katedře informatiky Oxfordské univerzity. Zabývá se výzkumem strojového učení, především ve vztahu k analýze a generování obrazu. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Film byl dále vystaven AI Art Gallery v rámci CVPR konference v Seattlu 19.–21.6.2024 (https://art.thecvf.com/). Proběhla projekce za účasti autora a dílo bylo vystaveno také v online prostředí. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 6 min.