Showing 199 results

Studie Slovo vznikla improvizovaně ve druhé polovině 80. let se zapojením návštěvy přátel v bytě Pilařových. Sestává z několika záběrů, v nichž různí mluvčí ilustrují vybraná slova jednoduchou akcí – pravda ukazováčkem na ústech, štěstí hrací kostkou v ústech, a podobně. Jde o soukromou studii, v níž Pilař neformálně testoval zcela nový způsob vyjadřování – svým charakterem spíše konceptuální. Ten byl odlišný od vyjadřování výtvarného, které mu bylo dlouhodobě vlastní. Video bylo natočeno původně na analogový videoformát, dochovaná verze je zdigitalizována z formátu Digital Betacam. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 49 s.

Snímek Sněm věcí se odehrává v dystopické krajině v okolí česko-polských hranic u Kralického Sněžníku. Místo obývají vedle turistů bloudících v mlze také zvláštní bytosti reprezentující civilizační dopady na krajinu. Trojice těchto entit, které jakoby vznikly z odpadu odhozeného do blízkého křoví, sedí okolo táboráku a zpola srozumitelnou řečí o něčem rokuje. Jejich řeč, digitálně modifikovaná, připomíná jakousi pivní břichomluvu. Snímek tak humorně paroduje zálesáckou i turistickou kulturu, která se navzdory lásce k přírodě rovněž neblaze podepisuje na krajině. Jakub Tulinger snímek vytvořil v kombinací 3D animace a volně dostupných snímků z google maps, které tam nahráli turisté. K vytvoření díla jej inspirovala nová výstavba návštěvnické infrastruktury v blízkosti Kralického Sněžníku a otázka, jak zvýšený nápor turismu ovlivňuje živoucí ekosystém. Snímek byl ústřední součástí Tulingerovy výstavy nazvané Říkat jí Mixér (GVUN Kabinet, 2024). Rovněž byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 15 min 44 sec.

Temná férie inspirovaná Příhodami Arthura Gordona Pyma od Edgara Allana Poea, propletená lovecraftovskými aluzemi, sleduje osamělého poutníka, který vstupuje do zapomenuté říše, v níž se tříští skutečnost. Ve spolupráci s umělou inteligencí vytvářené vize vysokohorských útesů, ledovců a nestvůr doprovází voice-over, jenž události vypráví v nesrozumitelném jazyce. Černobílá, vysoce kontrastní obrazovost buduje atmosféru nevysvětlitelného děsu, která doprovází, slovy Lovecrafta, „porážku oněch pevných zákonů přírody, které jsou naší jedinou ochranou proti útokům chaosu a démonů neprozkoumaného vesmíru“. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2025). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 9 min.

Akce byla realizována v jižních Čechách v předhůří Šumavy v Červeném mlýně během pedagogicko-umělecké rezidence, na kterou byl Miloš Šejn pozván umělkyní Barbarou Benish. Autor zde pořídil množství audiovizuálního materiálu, který souvisel s prostředím mlýna, s moukou, s vodou, s původním mlýnským zařízením a tyto záběry propojil s performativním akcemi, které charakterizují reminiscence na autorovi rodiče. Součástí performance jsou apropriace tatínkova klobouku a matčina kombiné. Miloš Šejn zdědil zájem o historii mlynářského řemesla právě po své mamince, jejíž rod pocházel z mlynářské rodiny. Klíčovou roli ve snímku zaujímá kniha Velký český snář, který dodnes vychází. Šejn použil výtisk zakoupený v antikvariátu a během performance jej dle svých slov reinterpretoval moukou, kterou na ni v průběhu sypal. Dílo Somnia Molitori / Miller’s visions bylo prezentováno v kině Ponrepo (27. 5. 2024) jakou součást autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Jednalo se o doprovodný program k částečně retrospektivní výstavě (Depozit paměti, kurátor Petr Vaňous, galerií Jilská 14, 2024). Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 8 min a 20 sec.

Snímek Spánková paralýza vznikl jako studentská práce Vojtěcha Starého na oboru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Vojtěch Starý rozvíjí ve snímku téma stavu vědomí na pomezí bdělosti a snění, k čemuž využívá digitálních technologií. Muž, jehož zmutovaný, temně vibrující hlas prochází prostorem rozpadajících se, rozdělených či splývajících vizuálních fragmentů, popisuje vlastní zážitek nutkavého probouzení se a opětovného usínání a do sebe se vnořujících snů, aniž by opustil lůžko.
Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Ji.hlava (2023).
Přibližná délka filmu je 4 min.

Trilogie videí Po stopách krve, Spejbl a Hurvínek a 13. revír představuje autorskou revizi útržků televizního vysílání. Pro tyto účely si Mezihorák v roce 1998 zaznamenal jeden kompletní den programu ČT1 na kazetu Hi8. V záznamu později vyhledával krátké fragmenty, které často nesou stopy různých mediálních poškození, nebo zachycují zdánlivě prázdné, či neidentifikovatelné výjevy. Ty sestavoval do takzvaných re-editů, krátkých smyček, jež reflektují stejnou měrou mizanscénu původních filmů i charakter jejich mediálního povrchu. Ačkoliv práce vyvolává dojem digitálního díla, byla vytvořena za pomoci editoru The Fast Video Machine, který pouze digitálně kontroloval dva analogové Hi8 videorekordéry. Z toho také pramení rytmická nestabilita videí, je důsledkem technicky omezeného střihového zařízení. Svými názvy videa odkazují k původním filmovým dílům Po stopách krve (režie Petr Schulhoff, 1970), 13. revír (režie Martin Frič, 1946) a k seriálu Na návštěvě u Spejbla a Hurvínka (režie Libuše Koutná, 1972). Spíše než o jejich cílené revize je jejich výběr důsledkem náhodného objevení v nepřetržitém toku televizního programu. Práce byly vytvořeny během studia na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Snímek Spejbl a Hurvínek byl prezentován například na výstavě Snížený rozpočet (Mánes, Praha 1997–1998). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 34 s.

Bakalářský film Niké Papadopulosové s názvem Studna inspirovala stejnojmenná skladba hudební skupiny J.A.R a kultovní epizoda z normalizačního seriálu Třicet případů majora Zemana. Videoklip je tvořen prolínáním animovaných a hraných sekvencí, na kterých autorka úzce spolupracovala s členy kapely. Animované části filmu vznikly přetvořením záběrů z původního seriálu za použití technologie VIDOX, jež autorka ručně pomalovala a následně znovu nasnímala. Z původního hororového námětu tak vznikl humorný pastiš, jehož dynamiku podtrhuje rychlý střih a improvizovaná vystoupení členů kapely J.A.R. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 30 s.

Snímek Jana Ságla zachycuje přípravy společného koncertu Plastic People a Aktual v Suché u Nejdku. Film postupně zaznamenává příjezdy účinkujících, stěhování aparatury a exteriéry kolem místa konání. Ne však samotný koncert. Ten se odehrával v naprosté tmě a ve filmu je z něj čitelný pouze několikaokénkový záběr plivání ohně, které bylo jedním z mnoha pyrotechnických efektů využívaných na koncertech Plastiků. V tomto případě jde o mžikavou vzpomínku na technika, plivače ohně a pozdějšího bubeníka Dg307 Vladimír Vyšína. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 50 s.

Film Talk & Twerk zachycuje vzájemnou výuku dvou profesionálních lektorek: specialistky na rétoriku Renaty Bulvové a tanečnice twerku Martiny Panochové. Obě ženy se před kamerou potkávají poprvé, aby během jednoho odpoledne nacházely spojitosti mezi zdánlivě odlišnými druhy performativního umění. Díky otevřenosti obou protagonistek se jim v průběhu lekce daří rozpouštět meze vlastních disciplín. Improvizované akce jsou založeny na rámcově připraveném scénáři, na jehož základě se odvíjejí improvizované výstupy obou protagonistek. Film vznikl jako diplomová práce Alžběty Bačíkové v ateliéru Ateliéru malířství 2 Luďka Rathouského a Jiřího Franty na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Práce byla prezentována na řadě výstav, včetně výstavy StartPoint: Prize for Emerging Artists (DOX, Praha 2014) či The Offense of Things (Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem 2016). Film uvozuje strategie, jimiž se vyznačují také pozdější díla Alžběty Bačíkové, jako je spolupráce s osobnostmi z různých vrstev společnosti, dokumentace performativní a inscenované akce či zobrazení neverbálního vyjádření prostřednictvím pohyblivého obrazu. Přibližná délka díla je 35 min 57 s.

Film Tanec na ruinách muzea vznikl pro výstavu Carpe Diem ve Fait Gallery (Brno 2015), na které Alžběta Bačíková úzce spolupracovala s umělkyní Martinou Smutnou. Ústředním motivem jejich společného projektu je váza Olgy Hudečkové, keramičky, jejíž práce byly v 70. a 80. letech 20. století široce dostupné. Originál vázy je ve filmu Bačíkové rozezníván turntablistou Petrem Ferencem, který objekt roztáčí na gramofonových deskách skladby Má vlast v interiéru Uměleckoprůmyslového muzea. Výsledná zvuková stopa představuje dekonstrukci ikonicky známé skladby a přesouvá pozornost k dílu autorky, jejíž tvorba byla vytěsněna institucionální pamětí dějin umění. Kromě výstavy Carpe Diem bylo dílo součástí výstavy Ripple Effect (Futura, Praha 2017). Přibližná délka díla je 26 min 25 s.

Film The Commodity Catalogue zamýšlel konceptuální umělec Zbyněk Baladrán jako druhou část trilogie o reprezentaci, umění a politice. V předchozím snímku, nazvaném Signatury některých věcí (2022), se autor zabýval společenskou rolí umění. V tomto filmovém eseji prezentuje obrazy (v obecném smyslu) jako zboží. Vizuální forma,, která nese znaky VHS analogového videa (např. zastaralou vzorkovací sekvencí frekvencí snímků, nízkým rozlišením či pokřivenou barevností), jako by měla dokládat, že obrazy je možné multiplikovat, a tudíž komodifikovat. Autor, jenž film ve skutečnosti natočil digitálně, tímto tvůrčím gestem upozorňuje na uzpůsobitelnost spotřební estetiky.
Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Jihlava (2023), kde byl film mezinárodní porotou oceněn jako Nejlepší český experimentální dokumentární film roku 2023.
Přibližná délka filmu je 14 min.

Animovaný film The Time natočil Pilař v roce 1983 ve pro IVOS Film & Video Stockholm. Jedná se o jeden z pěti filmů realizovaných ve Švédsku v letech 1983–1984. Základní techniky filmu korespondují s Pilařovým programem poetizující animace objektů. The Time je hrou oživlých loutek, předmětů, materiálů a přírodnin sestavujících se a pomocí stop-motion animace do zoomorfních a antropomorfních tvarů. Záběry ze snímku byly použity v televizním filmu Kouzlo úsměvu (režie Jana Michajlová, Československá televize, Praha 1980). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 21 s.

Autorka dokumentárního filmu Ticho před bouří zamýšlela v díle odhalit propast mezi mediálním zobrazením izraelsko-palestinského konfliktu a složitou realitou života na Západním břehu. Dvě palestinské postavy ve filmu vyjadřují souhlas s izraelskou okupací palestinských územím. Ve snímku jsou zachyceny protestující v Praze vyjadřující solidaritu s Palestinou, kteří na kameru nedokáží odpovědět na autorčinu otázku, proč protestují. Film vyvolal polemiku kvůli jednostrannému pohledu na izraelsko-palestinský konflikt v průběhu války v Gaze.

Snímek Tihle – Sociální situace: pět svázaných mužů představuje část z komplexní instalace, kterou Radim Labuda vytvořil pro výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2008. V brněnském Domě pánů z Kunštátu vytvořil instalaci o dvou dílech (Tihle a Ten druhý), v níž se zaměřil na téma internetové komunikace a jejího možného zneužití ve prospěch moderního zotročování. Během vernisáže Labuda zosnoval situaci, v níž vystavil pět dobrovolníků svázaných odborníky na bondage. Situaci natočil a po zbytek výstavy nahradil skutečné muže televizními obrazovkami se setříhanými záznamy. Druhá část instalace spočívala v online komunikaci návštěvníků výstavy s filipínským mladíkem, jenž se živil jako internetový prostitut. Narozdíl od pětice svázaných mužů, mu však Labuda platil za jeho čas, během kterého mladík mohl sledovat samotnou událost na vernisáži nebo komunikovat s návštěvníky pomocí web kamery. Umělec záměrně pracoval s napětím mezi blízkým a vzdáleným, fyzickým a virtuálním, čímž zdůraznil odlišné motivace k účasti na tomto sociálním experimentu. Dílo Tihle – Sociální situace: pět svázaných mužů tvoří pět videí o délce 7 minut.

Mockument ze sportovního prostředí zavádějící nás na turnaj digitální karetní hry Beecarbonize, kde mladí hráči řeší klimatickou krizi. Sledujeme 11 letého hráče a jeho vztah s rodičem v tomto prostředí, přičemž kriticky zkoumáme svět vrcholového sportu v kontextu moderních technologií a jeho vlivu na sociální vztahy.

Krátká videoperformance s názvem Turista vznikla během studia Tomáše Hrůzy v Ateliéru fotografie na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Film zachycuje jednoduchou akci umělce v krajině, během které autor zapíná kameru, poodchází o kus dál k lesu a zůstává nehnutě několik minut stát až do momentu, kdy se podívá na telefon a kameru znovu vypíná. Film byl koncipován jako součást fotografického cyklu Turisti, na kterém autor začal pracovat během svého studijního pobytu na University of Derby ve Spojeném Králoství, a jenž se stal součástí umělcovi magisterské práce. Pobyt ve Velké Británii byl pro vznik díla podstatný, neboť omezené možnosti volného pohybu v přírodě přivedly umělce k otázce časovosti, kterou moderní městský člověk prožívá ve vztahu ke krajině. Vedle tvorby vedoucího ateliéru Pavla Baňky byla inspiračním zdrojem pro Tomáše Hrůzu díla českých představitelů akčního umění 70. let, jako byl například Petr Štembera či Jan Mlčoch. Film byl společně s fotografiemi prezentován na výstavě Turisti v Galerii 35m2 (2008) a samostatně promítán v rámci programu Absence ve Videoarchivu 2 v Kině Ponrepo (2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 53 s.

Dílo Tvář vychází ze záznamu privátní performance Miloše Šejna, v níž se ponořil pod hladinu Javořího potoka v Krkonoších. Kamera na stativu zaznamenávala, jak přes umělcovu tvář přechází proud vody a s ubývajícím vzduchem se mění její mimika. Vybranou část materiálu poté autor zpomalil. Výsledné dílo tvoří, bez čitelného předělu, nejprve lineární a poté zpětný chod záznamu, jakoby pobyt pod hladinou mohl být nekonečný. Zvuková složka pochází rovněž z autentického záznamu, ale halucinogenní efekt ji dodává ono zpomalení. Umělce zajímala situace, v níž by se po nějakou dobu cítil jako součást potoka. Dílo, které vzniklo v roce 1999, bylo prezentováno o více jak dekádu později na výstavě kurátora Ladislava Kesnera Tváře. Fenomén tváře ve videoartu (Rudolfinum, Praha, 2012). Dílo bylo dále uvedeno v kině Ponrepo (27. 5. 2024) jako součást autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Jednalo se o doprovodný program k částečně retrospektivní výstavě (Depozit paměti, kurátor Petr Vaňous, galerií Jilská 14, 2024). Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 11 min 56 sec.

Audiovizuální dílo Úkryt se skládá z krátkých performativních akcí Pavly Scerankové, ve kterých autorka pracuje s představou zakrývání a originálním způsobem propojuje médium sochy, performance a pohyblivého obrazu. Zatímco v Sáčkování se autorka ukrývá v papírovém sáčku na louce, v díle Úkryt se zabaluje během intimních činností v soukromém prostoru studentského domu. Práce vznikla během autorčina studijního pobytu na skotské univerzitě Gray School of Art Aberdeen. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 1 s.

Parametrická architektura neblahého developmentu se jako materializovaná kletba uvržená na obyvatele města prodlužuje v digitálně manipulovaném panoramatu města. Oskar Helcel ze záhrobí vyvolává vygenerovaný hlas Zahy Hadid. Její poselství se narcistně zmítá mezi stížnostmi a omluvami. Starchitektonický přízrak bloumá stárnoucí novostavbou v marné snaze dosáhnout smíření. V odraženém světle spalujícího slunce se bude navždy ozývat skuhrání, že zlatá není dost zlatá. Přehlídka filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 12 min.

Underground je jedním z mála filmů Jana Ságla mimo dokumentární souvislosti podzemní scény. Snímek zachycuje v jediném statickém záběru nekončící výstup cestujících z prvního pojízdného schodiště ve stanici metra Můstek. Do zřejmého kontextu strukturálního filmu – fixní kompozice v několika rovinách pohybu však Ságl exponuje i téma společenské. Dav cestujících je unášen zdánlivě nezastavitelnou silou vpřed bez možnosti vybočení z proudu, jakožto obraz počínající normalizace 70. let. Film byl opakovaně promítán také jako vizuální doprovod koncertů hudební skupiny The Plastic People. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny), v roce 2017 pak v rámci online výstavního projektu Okno do videoarchivu VVP AVU. Dílo bylo rovněž představeno na výstavě Jan Ságl – Obrazy z podzemí. Filmy 1971–74 (Praha: Galerie AMU 2016–2017, kurátorem Martin Blažíček). Přibližná délka díla je 21 min 30 s.

Dílo Up! bylo součástí instalace vytvořené Pavlou Scerankovou pro výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2007. Video zachycuje krátkou performativní akci, během které umělkyně stoupá po dřevěných stupních vítězů. Objekt je však navržen tak, že se s každým krokem stupně snižují, až nakonec zůstanou v jedné rovině. Pavla Scerankové se v díle vztahuje k procesu soutěžení, a to zejména k otázce oceňování v kontextu umělecké produkce. Práce je určena pro přehrávání ve smyčce a byla v minulosti prezentována společně s dílem Vystěhování. Nastěhování. Dřevěný objekt je součástí díla a nachází se ve sbírce Galerie hlavního města Prahy. Přibližná délka audiovizuální složky díla je 8 s.

Dílo Up! #2 vzniklo pro výstavu Off Course (MeetFactory, Praha 2008), jejímž tématem byla umělecká reflexe mýtů provázejících sportovní hry a klání. Krátké video Pavly Scerankové zachycuje usilovnou snahu umělkyně o nafouknutí činky z umělé hmoty pomocí ruční pumpičky. Absurdní úsilí, jež umělkyně během performativní vynakládá, představuje humorný komentář autorky k principu soutěžení ve sportu i v umění. Dílo bylo později prezentováno také na výstavě Hlavo Lam (BKC, Brno 2009) a Začátek století (Západočeská galerie v Plzni, 2012; Galerie výtvarného umění, Ostrava 2013–2014). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 53 s.

Už nikdy tenhle balvan patří mezi filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka, které byly natočeny na 8mm barevný film, jenž byl umělcem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. Lumír Hladík v druhé polovině sedmdesátých let realizoval několik akcí ve středočeském kraji, kde vyrostl. O výběru krajiny však zpětně říká, že byla pouhým nástrojem, jako když si při kreslení vezmeme papír. V Hladíkových filmových záznamech akcí tak krajina zůstává do jisté míry anonymní a teprve performerovy trajektorie na ni vykreslují nějaké téma. V tomto případě se Hladík pokusil „skoncovat“ s balvanem, jenž ho provokoval od dětství. Po tři dny se přibližoval ke kameni na vrchu Klepec u Úval, aby se k němu dostal co nejblíže, aniž by se ho jakkoliv dotkl. Chronologie této třídenní akce, která proběhla ve dnech 12., 22. a 25. listopadu roku 1978 je ve snímku vyznačena pomocí titulek, které do záznamu při editaci snímku vložil Hladíkův přítel Petr Soukup, jenž, stejně jako šest dalších Hladíkových akcí z téže doby, natočil na vlastní 8mm kameru. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Dílo bylo prezentováno v rámci společné výstavy s Jiřím Kovandou 35 let 7000 kilometrů: Lumír Hladík a Jiří Kovanda, Svit, Praha, 8. 9. – 27. 10. 2011. V roce 2020 byl film Už nikdy tenhle balvan uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 2 min 1 s.

Intimní videozpověď o tělesně prožívaných záchvatech úzkosti, paniky a ztrátě sebedůvěry, které dovedou autorku až na samý okraj existence. Právě toto místo, kde vše pozbývá význam i naléhavost, umožňuje nejen pustit se a padat, ale také se znovu chytnout a držet. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2025). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 5 min.

Videoinstalace Už šedesát let je mi třicet je filmovou kompozicí, která vypráví příběh umělkyně Evy Weber, která se ve třiceti letech rozhodla, že nikdy nezestárne. V komorně laděném fiktivnm dokumentu natočeném se skutečnými protagonisty v jejich vlastním domě, se autorka pohybuje na hraně mezi realitou a fikcí. Tři filmové smyčky tónované do barev starých černobílých fotografií zachycují život Evy Weber z minulé, přítomné i budoucí perspektivy. Z fotografické slideshow můžeme vytušit, z jaké rodiny Eva pocházela, jak vypadal její svatební den nebo období jejího společenského vrcholu. Ústřední část tvoří rozhovor s ženou a jejím stárnoucím manželem v jejich vile, která se navzdory své výstavnosti postupně sesouvá na svém nestabilním podloží. Poslední video triptychu dovoluje nahlédnout do budoucnosti dvojice a jejich domu, v níž se pomocí počítačové animace dům bude nadále propadat až zmizí docela. Už šedesát let je mi třicet navazuje úzce na předchozí trilogii o umění Adély Babanové (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009), v níž s nadsázkou nahlížela na marnost a zároveň fatálnost sociálních mechanismů panujících v uměleckém provozu, a zároveň předjímá zájem o rozvíjení žánru dokufikce, kterému věnovala svou pozdější historickou trilogii (Odkud spadla letuška, Návrat do Adriaportu, Neptun, 2013–2018). Přibližná délka jednotlivých videí je 5 min 37 s (kanál 1), 6 min 8 s (kanál 2) a 3 min 15 s (kanál 3).