Barbora Holzknechtová se narodila v roce 2002, studuje v ateliéru Animace Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Jako herečka se objevila v divadelním představení i filmu Amerikánka (r. Viktor Tauš, 2024).
Narozena v roce 1996 v Praze. Absolvovala Střední průmyslovou školu sdělovací techniky Panská, poté vystudovala bakalářský a magisterský program na katedře Centra audiovizuálních studií na FAMU. Pracuje jako komerční fotografka a videografka, zaměřuje se na výrobu audiovizuálních děl pro módní a hudební průmysl. Ve své autorské tvorbě se dosud věnovala environmentálním tématům či estetizaci vztahu člověka a živé přírody.
Narozen 1957, vysokoškolské studium absolvoval na Českém vysokém učení technickém v Praze. Od roku 1991 je členem Asociace videa a intermediální tvorby. Kromě vlastní audiovizuální tvorby spolupracoval také na experimentálních filmových projektech Radka Pilaře, Petra Skaly, Lucie Svobodové a dalších. V roce 1995 Hřebačka založil animační a postprodukční studio Avion Film, v němž působí dodnes. V současné době pracuje také jako pedagog a vedoucí filmového oddělení na Umělecké škole Michael.
Narozen 1979 v Klatovech, magisterské studium absolvoval v Ateliéru fotografie Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (2000–2008, vedoucím Pavel Baňka). V průběhu let absolvoval několik zahraničních stáží, například na State University New York, Albany (2004) nebo na University of Derby (2006–2007). Tomáš Hrůza je rovněž spoluzakladatelem platformy Fotograf 07, která provozuje Fotograf Gallery, Fotograf Magazine a Fotograf Festival.
Narozena 14. 6. 2000. Studuje v ateliéru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara při Západočeské univerzitě v Plzni.
Narozen 1944 v Praze, zde v letech 1962–1968 rovněž studoval na Akademii výtvarných umění. V roce 1969 emigroval do Švýcarska, od té doby žije v Curychu a od 90. let také opět v Praze. Mimo toho pravidelně absolvuje různé stipendijní cesty nebo se zdržuje v jižním Toskánsku. Kromě audiovizuální oblasti se věnuje také malířské a fotografické tvorbě.
Narozen 1976 v Prostějově, v letech 1994–2001 studoval střihovou skladbu a produkci na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Ježek je experimentálním filmařem, který programově pracuje s materiálem analogového filmu. Značná část jeho filmografie interpretuje literární texty prostřednictvím strukturálních filmových postupů. K volnému zpracování si vybírá zejména představitele experimentální literatury 60. let, nebo autorky a autory, kteří ve svém přístupu k textu experimentu předcházely jako jsou Jakub Deml (Náš očistec, 2020), Stanislav Dvorský (Hra na ohradu, 2010), Věra Linhartová (Dům daleko, 2003), Milan Nápravník (Tanec, 2004) nebo Richard Weiner (Hlas v telefonu, 2000). Kromě literárních děl ve svých filmech experimentálním způsobem zpracovává portréty nebo příběhy lidí s hraniční životní zkušeností jako jsou Jan Palach (Spálenej fešák, 2011), Zdeněk Košek (Jak se dělá počasí, 2014), přeživší holokaustu (Heidegger in Auschwitz, 2016) nebo také svou osobní zkušenost z období první vlny pandemie, ve filmu, který natočil se svými dětmi v izolaci (Tichý zabiják, Z letošního konce světa, 2021). Třetím motivem, který je možné vysledovat z filmografie Martina Ježka, je fascinace různými kolektivními, zejména volnočasovými aktivitami lidí, díky kterým se stávají součástí specifické komunity. Záznam honu na divokou zvěř (m.s. energoprojekt, 2001), přehlídku souborů dechovek (Monstrkoncert, 2008), vesnickou soutěž dobrovolných hasičů (Požární sport II., 2013) nebo reenactment napoleonských válek (Mohyla války, 2019) sledujeme skrze Ježkovu režii s ironickým odstupem. To, co filmaře na těchto aktivitách zajímá a především vyrušuje však není úsměvná “hobby” vážnost, se kterou aktéři k činnostem přistupují, ale spíš nekritická kolektivní poslušnost a disciplína, ústící do absurdních situací. K formě je nutno dodat, že všechny filmy Martina Ježka využívají dokumentární postupy, situace před kamerou nejsou inscenované nebo režírované. Snad nejvýraznějším znakem jeho filmů je obrovské množství střihů. Montáž vzniká dle vymezeného systému už v kameře v průběhu natáčení, k ní se přidávají další střihy v postprodukci nezávazně na původních předělech záběrů. Také dvojexpozice vznikají především při natáčení. V případě projektů, které nevznikali jako společný projekt s hudebními dramaturgy (Hra na osadu, 2010, Jak se dělá počasí, 2014 – oba ve spolupráci s Lukášem Jiřičkou) nebo skladateli (Náš očistec, 2020 – ve spolupráci s Robertem Piotrowitzem) vzniká zvuková část nezávisle na obraze a má charakter koláže, složené z nalezených zvuků, rozhlasových her, dobových ruchových a hudebních desek pro filmové amatéry, atd. Na filmech spolupracuje nebo spolupracoval s řadou jiných filmařek/ů a umělkyň/ců jako jsou Jakub Halousek, Jan Daňhel, Martin Klapper, Robert Piotrowitz, Martin Blažíček, Lukáš Jiřička, Evženie Brabcová, Viola Ježková, Lenka Kerdová, Viera Čakányová nebo skupina Handa Gote. Kromě filmových uvedení jsou jeho filmy prezentovány i v kontextu současného umění.
Narozena 1979 v Praze, zde rovněž absolvovala studium na Akademii výtvarných umění (Ateliér nových médií Michaela Bielického, 2000–2006). Mezi lety 2005 a 2006 studovala také na Akademie der Bildenden Künste ve Vídni. Práce Evy Jiřičky se v současnosti pohybují mezi několika žánry, zejména mezi videoartem a performance. Její konceptuálně laděna tvorba (vyznačující se dokumentárními a experimentálním postupy) se dotýká zejména témat mezilidských vztahů, společenských norem a hodnot nebo otázky fungování veřejného prostoru.
Narozen 1989 v Praze, zde rovněž studoval v ateliéru Tomáše Vaňka na Akademii výtvarných umění (2012–2018), současně byl členem iniciativy Ateliér bez vedoucího. V roce 2016 absolvoval Mezinárodní letní uměleckou akademii v rakouském Salzburku, v roce 2015 získal VIG Special Invitation v rámci ceny Essl Art Award CEE a zúčastnil se rezidence v nizozemském Rotterdamu. Kajánek pracuje převážně s médiem fotografie, videa a performance. V roce 2018 byl finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého.
Narozena 1998 v Českých Budějovicích. Tereza Kalousová vystudovala Ateliér architektury II na UMPRUM v Praze pod vedením Ivana Kroupy a Evy Franch i Gilabert, následně volné umění na Gerrit Rietveld Academie. V současnosti působí na Dirty Art Department na Sandberg Instituutu v Amsterdamu. Ve své tvorbě se věnuje tématům identity, tělesnosti, prostoru a lidské zkušenosti ve fragmentované realitě dnešního světa. Pracuje s médii videa, instalace, architektury a sochy. Její projekty často zahrnují imerzivní prostředí (fyzické, filmové či virtuální) a architektonické zásahy, v nichž zkoumá emocionální a sociální roviny interpretace daného prostoru. Své práce vystavovala v řadě institucí v Česku i v zahraničí, například v P////AKT Amsterdam, na Dutch Design Week, v Garage Gallery či Galerii TIC.
Tomáš Klein se narodil v roce 1987. Studoval film na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a následně filmovou režii na FAMU.
Nela Kollertová studuje v Ateliéru animované a interaktivní tvorby na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. V roce 2023 byl její klauzurní snímek Vrána a vejce zařazen do soutěže Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava.
Narozen 1976 v Bratislavě na Slovensku, studium absolvoval na Fakultě architektury Slovenské technické univerzity (1995–2000), na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě (Ateliér volné tvorby Daniela Fischera, 2000–2001) a na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér intermediální tvorby Miloše Šejna a Ateliér nových médií Michaela Bielického, 2001–2006). V průběhu studia absolvoval rovněž stipendijní pobyt v ateliéru Tonyho Labata na San Francisco Art Institute (2004), později získal několik příležitostí k zahraničním rezidenčním pobytům (2012 – Quinta das Pedras, Figueiras, Portugalsko; 2012 – 47 Sedgwick Rd., Londýn; 2011 – Litløy fyr, Vesterålen, Norsko; 2009 – ISCP, New York). Ve své tvorbě se Labuda soustředí především na práci s médiem instalace a videoartu, častými tematickými okruhy jeho konceptuálně založených prací jsou sexualita, otázka identity nebo komplexnější rámce sociálních interakcí. V roce 2005 byl Labuda nominován na Cenu Oskára Čepana, v roce 2008 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. V současnosti se profiluje jako „umělec v post-praxi“ a nadále působí jako člen kolektivu Punctum, který spoluzakládal.
Narozena v roce 1996. Je absolventkou bakalářského studia na UMPRUM v Ateliéru sochařství Edith Jeřábkové a Dominika Langa a současně studentkou magisterského Ateliéru volného umění III Dominika Gajarského a Michala Pěchoučka na UMPRUM. Koncepty jejích projektů vycházejí z ekofeministických teorií, environmentálních studií, mezidruhových a nebinárních základů. Zajímají ji průsečíky příběhů lidí a ostatních zvířat, koncept domestikace a jeho možná spojitost s láskou, osobní zkušenost lidství s životem v globální krizi a kapitalismu. Reflektuje osobní jako politické a naopak. Hledá prostory pro konkrétní utopie na sklonku apokalypsy.
Narozena v roce 2001 v Ostravě, vystudovala Střední uměleckou školu v Ostravě, obor aplikovaná fotografie a média (2016–2020). Následně pokračovala ve studiu na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze, v Centru audiovizuálních studií (2020–2023). V rámci programu Erasmus absolvovala také studium na VIA University College v Dánsku (2022) a na École des Arts Décoratifs v Paříži. Ve své tvorbě se zaměřuje na prolínání umění a klasického filmu, přičemž často čerpá z témat paměti, identity, mytologie a snových či pohádkových prostředí. V roce 2023 byla vybrána k účasti na FIDCampus, mezinárodním rezidenčním programu pro mladé filmaře organizovaném Festivalem International de Cinéma (FID) v Marseile. Její krátkometrážní filmy "Zagovory" (2021), "Lilith a tělo" (2023) a "Krajina opuštění I.: Dívka s bičem" (2024) byly uvedeny na
několika výstavách, festivalech či projekcích, například v rámci soutěže Jiné vize na Festivalu filmové animace a současného umění (PAF), na FAMUFESTu v Praze, Diagnostika vol. 1 v Brně či na Prague Quadrennial.
Narozena 29. 1. 2003. Studuje na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara při Západočeské univerzitě v Plzni. Specializuje se na novomediální tvorbu.
Narozen 1969 v Kyjově, mezi lety 1992–1999 absolvoval studium na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (Ateliér VMP, vedoucí Tomáš Ruller). Pro práci Zdeňka Mezihoráka je příznačný zájem o nalezený materiál. Často využíval záznamy televizního vysílání, z nichž vyvtářel alternativní sestřihy, či jinak upravené autorské verze. V řadě případů jde o rapidmontáže několika opakujících se políček videa. Tyto postupy využíval pro dekonstrukci původní dramatické struktury, ale i jako mechanismus aktivace povrchu média a zdůraznění jeho fyzických kvalit a poškození, jako jsou nečistoty a poškození filmu, nebo chyby a výpadky videozáznamu. Tím, co je rozkládáno, je původní jazyk média (odkazující na předchozí Mezihorákovo setkání s lingvistikou během studia češtiny) i konkrétního komunikačního kanálu (televizního vysílání). V dalších videích pak Mezihorák autorsky přetvářel i další aspekty filmových předloh, například zvukovou stopu a podtitulky. Společně s Filipem Cenkem patřil k prvním tvůrcům, kteří v 90. letech začali využívat digitální systémy pro střih videa. Nejprve to byl tehdy trh uvedený hybridní editor The Fast Video Machine, který počítačově kontroloval střihové funkce Hi8 rekordérů, později první verze software After Effects. Jeho práce v době vzniku nebyly zamýšleny pro vystavování v galeriích, na výstavách byly ve své době prezentovány z podnětu kurátorů. Od roku 2000 se zabývá vývojem počítačových her, mj. spolupracuje s Amanita Design (např. Creaks, 2020).
Narozen v roce 1993 v Žilině. Ve své umělecké praxi vypráví příběhy pomocí dat a zkoumá halucinace umělé inteligence. V minulosti se tematicky věnoval městským periferiím, budoucnosti práce, podstatě lidskosti a technologickým zásahům do ní. Absolvoval bakalářské a magisterské studium na CAS FAMU (2014–2019), své filmy uvedl na festivalech a vystavil v galeriích v České republice, na Slovensku, v Německu, Rakousku, Polsku, Kanadě, Spojených státech a mnoha dalších zemích. Jeho díla patří do katalogu Canadian Filmmakers Distribution Centre.
Narozena 21.6 2001 v Ústí nad Labem. Studuje v ateliéru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Věnuje se fotografii, videoartu a performance. V roce 2023 byl její klauzurní snímek Napětí zařazen do soutěže Fascinace: Exprmntl.CZ na MFDF Ji.hlava.
Narozena v roce 1994, je polsko-česká herečka a studuje Dokumentární tvorbu na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (FAMU). Jako režisérka se věnuje experimentálnímu dokumentárnímu filmu, ve kterém usiluje o spojení fyzického divadla a pohyblivého obrazu. K jejím dosavadním snímkům patří Animot (2021) o záchranných stanicích pro zvířata v Praze, krátký film Letopis Jarka Kamińského (2022) a Říká se, že nejdelší sen trvá 45 minut (2024), jenž natočila spolu se Zdeňkou Petrovou. Všechny tyto filmy byly uvedeny na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava
Barbora Mrázková, narozena 1978 v Praze, je fotografka, která se dlouhodobě zabývá také pohyblivým obrazem a video-instalacemi. Studovala fotografii na FAMU. Do roku 2008 působila v umělecké dvojici s Filipem Lábem, který byl teoretikem fotografie a také fotografem. Barbora Mrázková se i nadále věnuje algoritmické povaze fotografie, a navazuje tak na spolupráci s Filipem Lábem. Umělkyně často vystavuje v pražských galeriích zaměřujících se na fotografii (např. Ateliér Josefa Sudka, Fotograf Gallery) a multimediální instalace (např. Galerie 35m², etc. galerie, Entrance Gallery). Působí jako odborná asistentka v ateliéru Fotografie na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské Univerzity v Plzni.