Narozen 1944 v Praze, zde v letech 1962–1968 rovněž studoval na Akademii výtvarných umění. V roce 1969 emigroval do Švýcarska, od té doby žije v Curychu a od 90. let také opět v Praze. Mimo toho pravidelně absolvuje různé stipendijní cesty nebo se zdržuje v jižním Toskánsku. Kromě audiovizuální oblasti se věnuje také malířské a fotografické tvorbě.
Narozen 1976 v Prostějově, v letech 1994–2001 studoval střihovou skladbu a produkci na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Ježek je experimentálním filmařem, který programově pracuje s materiálem analogového filmu. Značná část jeho filmografie interpretuje literární texty prostřednictvím strukturálních filmových postupů. K volnému zpracování si vybírá zejména představitele experimentální literatury 60. let, nebo autorky a autory, kteří ve svém přístupu k textu experimentu předcházely jako jsou Jakub Deml (Náš očistec, 2020), Stanislav Dvorský (Hra na ohradu, 2010), Věra Linhartová (Dům daleko, 2003), Milan Nápravník (Tanec, 2004) nebo Richard Weiner (Hlas v telefonu, 2000). Kromě literárních děl ve svých filmech experimentálním způsobem zpracovává portréty nebo příběhy lidí s hraniční životní zkušeností jako jsou Jan Palach (Spálenej fešák, 2011), Zdeněk Košek (Jak se dělá počasí, 2014), přeživší holokaustu (Heidegger in Auschwitz, 2016) nebo také svou osobní zkušenost z období první vlny pandemie, ve filmu, který natočil se svými dětmi v izolaci (Tichý zabiják, Z letošního konce světa, 2021). Třetím motivem, který je možné vysledovat z filmografie Martina Ježka, je fascinace různými kolektivními, zejména volnočasovými aktivitami lidí, díky kterým se stávají součástí specifické komunity. Záznam honu na divokou zvěř (m.s. energoprojekt, 2001), přehlídku souborů dechovek (Monstrkoncert, 2008), vesnickou soutěž dobrovolných hasičů (Požární sport II., 2013) nebo reenactment napoleonských válek (Mohyla války, 2019) sledujeme skrze Ježkovu režii s ironickým odstupem. To, co filmaře na těchto aktivitách zajímá a především vyrušuje však není úsměvná “hobby” vážnost, se kterou aktéři k činnostem přistupují, ale spíš nekritická kolektivní poslušnost a disciplína, ústící do absurdních situací. K formě je nutno dodat, že všechny filmy Martina Ježka využívají dokumentární postupy, situace před kamerou nejsou inscenované nebo režírované. Snad nejvýraznějším znakem jeho filmů je obrovské množství střihů. Montáž vzniká dle vymezeného systému už v kameře v průběhu natáčení, k ní se přidávají další střihy v postprodukci nezávazně na původních předělech záběrů. Také dvojexpozice vznikají především při natáčení. V případě projektů, které nevznikali jako společný projekt s hudebními dramaturgy (Hra na osadu, 2010, Jak se dělá počasí, 2014 – oba ve spolupráci s Lukášem Jiřičkou) nebo skladateli (Náš očistec, 2020 – ve spolupráci s Robertem Piotrowitzem) vzniká zvuková část nezávisle na obraze a má charakter koláže, složené z nalezených zvuků, rozhlasových her, dobových ruchových a hudebních desek pro filmové amatéry, atd. Na filmech spolupracuje nebo spolupracoval s řadou jiných filmařek/ů a umělkyň/ců jako jsou Jakub Halousek, Jan Daňhel, Martin Klapper, Robert Piotrowitz, Martin Blažíček, Lukáš Jiřička, Evženie Brabcová, Viola Ježková, Lenka Kerdová, Viera Čakányová nebo skupina Handa Gote. Kromě filmových uvedení jsou jeho filmy prezentovány i v kontextu současného umění.
Narozena 1979 v Praze, zde rovněž absolvovala studium na Akademii výtvarných umění (Ateliér nových médií Michaela Bielického, 2000–2006). Mezi lety 2005 a 2006 studovala také na Akademie der Bildenden Künste ve Vídni. Práce Evy Jiřičky se v současnosti pohybují mezi několika žánry, zejména mezi videoartem a performance. Její konceptuálně laděna tvorba (vyznačující se dokumentárními a experimentálním postupy) se dotýká zejména témat mezilidských vztahů, společenských norem a hodnot nebo otázky fungování veřejného prostoru.
Narozen 1989 v Praze, zde rovněž studoval v ateliéru Tomáše Vaňka na Akademii výtvarných umění (2012–2018), současně byl členem iniciativy Ateliér bez vedoucího. V roce 2016 absolvoval Mezinárodní letní uměleckou akademii v rakouském Salzburku, v roce 2015 získal VIG Special Invitation v rámci ceny Essl Art Award CEE a zúčastnil se rezidence v nizozemském Rotterdamu. Kajánek pracuje převážně s médiem fotografie, videa a performance. V roce 2018 byl finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého.
Tomáš Klein se narodil v roce 1987. Studoval film na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a následně filmovou režii na FAMU.
Nela Kollertová studuje v Ateliéru animované a interaktivní tvorby na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. V roce 2023 byl její klauzurní snímek Vrána a vejce zařazen do soutěže Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava.
Narozen 1976 v Bratislavě na Slovensku, studium absolvoval na Fakultě architektury Slovenské technické univerzity (1995–2000), na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě (Ateliér volné tvorby Daniela Fischera, 2000–2001) a na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér intermediální tvorby Miloše Šejna a Ateliér nových médií Michaela Bielického, 2001–2006). V průběhu studia absolvoval rovněž stipendijní pobyt v ateliéru Tonyho Labata na San Francisco Art Institute (2004), později získal několik příležitostí k zahraničním rezidenčním pobytům (2012 – Quinta das Pedras, Figueiras, Portugalsko; 2012 – 47 Sedgwick Rd., Londýn; 2011 – Litløy fyr, Vesterålen, Norsko; 2009 – ISCP, New York). Ve své tvorbě se Labuda soustředí především na práci s médiem instalace a videoartu, častými tematickými okruhy jeho konceptuálně založených prací jsou sexualita, otázka identity nebo komplexnější rámce sociálních interakcí. V roce 2005 byl Labuda nominován na Cenu Oskára Čepana, v roce 2008 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. V současnosti se profiluje jako „umělec v post-praxi“ a nadále působí jako člen kolektivu Punctum, který spoluzakládal.
Narozena v roce 1996. Je absolventkou bakalářského studia na UMPRUM v Ateliéru sochařství Edith Jeřábkové a Dominika Langa a současně studentkou magisterského Ateliéru volného umění III Dominika Gajarského a Michala Pěchoučka na UMPRUM. Koncepty jejích projektů vycházejí z ekofeministických teorií, environmentálních studií, mezidruhových a nebinárních základů. Zajímají ji průsečíky příběhů lidí a ostatních zvířat, koncept domestikace a jeho možná spojitost s láskou, osobní zkušenost lidství s životem v globální krizi a kapitalismu. Reflektuje osobní jako politické a naopak. Hledá prostory pro konkrétní utopie na sklonku apokalypsy.
Narozen v roce 1997 je absolventem Ateliéru video u Martina Mazance a Jana Šrámka na Vysokém učení technickém v Brně Fakulta výtvarných umění. Lukáš Prokop se zajímá o strojové vidění a automatizované počítačové procesy. Jeho abstraktní práce se blíží sci-fi, v němž se tematizuje vztah člověka a stroje, kteří jsou postupně sbližováni až na hranici úplné asimilace. Tento přístup umožňuje Lukáši Prokopovi nahlížet na strojové obrazy subjektivní perspektivou, jež technickým obrazům přisuzuje určitou autonomii. Ve své tvorbě zdůrazňuje také nestabilitu digitálních identit.
Pod pseudonym h5io6i54k vystupuje také na experimentální elektronické hudební scéně prostřednictvím tvorby videoklipů, grafiky a dalších audiovizuálních projektů. Spolupracuje s dalšími uskupeními, jako jsou např. BCAAsystem či labely Genot Centre, Gin&Platonic.
Narozena 29. 1. 2003. Studuje na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara při Západočeské univerzitě v Plzni. Specializuje se na novomediální tvorbu.
Narozen 1969 v Kyjově, mezi lety 1992–1999 absolvoval studium na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (Ateliér VMP, vedoucí Tomáš Ruller). Pro práci Zdeňka Mezihoráka je příznačný zájem o nalezený materiál. Často využíval záznamy televizního vysílání, z nichž vyvtářel alternativní sestřihy, či jinak upravené autorské verze. V řadě případů jde o rapidmontáže několika opakujících se políček videa. Tyto postupy využíval pro dekonstrukci původní dramatické struktury, ale i jako mechanismus aktivace povrchu média a zdůraznění jeho fyzických kvalit a poškození, jako jsou nečistoty a poškození filmu, nebo chyby a výpadky videozáznamu. Tím, co je rozkládáno, je původní jazyk média (odkazující na předchozí Mezihorákovo setkání s lingvistikou během studia češtiny) i konkrétního komunikačního kanálu (televizního vysílání). V dalších videích pak Mezihorák autorsky přetvářel i další aspekty filmových předloh, například zvukovou stopu a podtitulky. Společně s Filipem Cenkem patřil k prvním tvůrcům, kteří v 90. letech začali využívat digitální systémy pro střih videa. Nejprve to byl tehdy trh uvedený hybridní editor The Fast Video Machine, který počítačově kontroloval střihové funkce Hi8 rekordérů, později první verze software After Effects. Jeho práce v době vzniku nebyly zamýšleny pro vystavování v galeriích, na výstavách byly ve své době prezentovány z podnětu kurátorů. Od roku 2000 se zabývá vývojem počítačových her, mj. spolupracuje s Amanita Design (např. Creaks, 2020).
Narozen v roce 1993 v Žilině. Ve své umělecké praxi vypráví příběhy pomocí dat a zkoumá halucinace umělé inteligence. V minulosti se tematicky věnoval městským periferiím, budoucnosti práce, podstatě lidskosti a technologickým zásahům do ní. Absolvoval bakalářské a magisterské studium na CAS FAMU (2014–2019), své filmy uvedl na festivalech a vystavil v galeriích v České republice, na Slovensku, v Německu, Rakousku, Polsku, Kanadě, Spojených státech a mnoha dalších zemích. Jeho díla patří do katalogu Canadian Filmmakers Distribution Centre.
Narozena 21.6 2001 v Ústí nad Labem. Studuje v ateliéru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Věnuje se fotografii, videoartu a performance. V roce 2023 byl její klauzurní snímek Napětí zařazen do soutěže Fascinace: Exprmntl.CZ na MFDF Ji.hlava.
Národní filmový archiv byl založen roku 1943, v roce 1946 se stal členem Mezinárodní federace filmových archivů (FIAF). V roce 1997 se stal zakládajícím členem Asociace evropských cinematék ACE (Association des Cinémathèques Européenes). V České republice se řadí k nejvýznamnějším paměťovým institucím; vedle plnění archivní role se podílí na zpřístupňování audiovizuálního kulturního dědictví veřejnosti, zabývá se vědeckou a publikační činností, prezentací filmového dědictví a rozvojem současné české kinematografie a pohyblivého obrazu.
Narozena v severovietnamském městě Thái Bình v roce 1998. Vyrostla v Tanvaldu. Studuje v bakalářském program v ateliéru Digitálních médií na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
Narozen 1953 v Košicích na Slovensku, v letech 1970–1975 studoval na Státní konzervatoři v Brně. Později absolvoval rovněž Ateliér multimédia, koncept, environment na Fakultě výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně, kde od roku 1994 působí jako asistent a docent. Kromě výtvarné a audiovizuální oblasti se věnuje také literární tvorbě a publicistice.
Narozena 1972, v 90. létech absolvovala studium animace, režie a multimediální tvorby na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (vedoucí: Stanislav Miler, Věra Geislerová, Lucie Svobodová). Její film Panenky a muži získal hlavní cenu na Festivalu FAMU (kategorie multimediální tvorba). V průběhu let působila na různých pozicích v oblasti televizní tvorby a produkce.