Na motivy básně L’amore è un lepidottero (1941) italského umělce a experimentálního filmaře Bruna Munariho natočil Franz Milec alegorii o technologických gigantech, kteří zneužívají historické dokumenty a další zdroje k trénování umělé inteligence. Milec využil postupů rapidní koláže, kreslené animace i dokumentárních záběrů zejména válečných scén, které propojuje počítačovou animací i obrazy generovanými umělou inteligencí. I když každý z těchto prvků mluví jiným vizuálním jazykem, společně vytvářejí bohatou texturu s paradoxní “hand-made” estetikou. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Ji.hlava (2025). Přibližná délka filmu je 7 min 5 sec.

Film The Totalitarian Society of the Image je třetí částí trilogie o reprezentaci, umění a politice. V předchozích dvou filmech, The Signature of Certain Things' (2022) a The Commodity Catalogue (2023), si autor kladl otázku “komu je umění vlastně určeno?” a zamýšlel se nad zbožním charakterem umělecké tvorby. Trilogii pak měl uzavřít snímek o rozporuplném potenciálu umělecké analýzy. Záběr na islandskou krajinu v okolí jednoho z největších datových center v Keflavíku střídají převzaté obrazy a scény z kultovních fikčních filmů i reklamních a vědeckých snímků. Koláž spojuje dystopický komentář o nemožnosti vymanit se z kapitalistické kontroly obrazů, která ovládá celou společnost. Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Ji.hlava (2025), kde film získal zvláštní uznání poroty. Přibližná délka filmu je 13 min a 49 sec.