V průběhu zapomenuté cesty kamsi s Ivanem Jirousem narazil Jan Ságl na krajinu s desítkami volně visících reprodukčních kovolistů. V okruhu samizdatu zásadně nedostatkové zboží plnilo roli plašičky ptáků. Film zaznamenává prosluněnou krajinu posetou stříbřitými body v různých prostorových konstelacích jako formu nalezeného land artu. Práce volně navazuje na sérii krajinných intervencí Zorky Ságlové, které Ságl pravidelně spoluvytvářel a dokumentoval, a ve kterých hraje klíčovou roli právě konfrontace krajinných prvků s objekty geometrické povahy. Ságlovo pojetí zachycuje situaci civilně, avšak s téměř fotogenickým zaujetím, sleduje kontrasty a světlotonální hry mezi stříbřitými objekty, šedou škálou krajiny a oblohy. Film je možné číst i v duchu tradic „landscape filmmaking”, spontánního natáčení, v němž hlavní úlohu hraje hledání vztahů mezi krajinou, věcmi a pozorovatelem. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 10 min 40 s.
Složka obsahuje kompletní akviziční dokumentaci audiovizuálního díla Samizdat (1972, autorem Jan Ságl), konzervátorskou zprávu, MediaInfo reporty autorizované reprezentace díla a skenu filmu.
Film Jana Ságla zaznamenává společné vystoupení hudebních skupin The Plastic People a Aktual v Music F Clubu 26. února 1971, které bývá označováno za jednu z klíčových událostí českého undergroundu. Film autenticky zachycuje přípravu a samotný koncert, včetně industriálních prvků hudby Knížákova Aktualu, využití vrtaček, kovových perkusí, objektů a házení rýže do publika. V druhé části filmu jsou na několika místech rozeznatelné kostýmy a scénografické intervence, které pro koncerty Plastic People realizovali v 70. letech manželé Ságlovi. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka díla je 7 min 45 s.
Složka obsahuje kompletní akviziční dokumentaci audiovizuálního díla Music F Club (1971, autorem Jan Ságl), konzervátorskou zprávu, MediaInfo reporty autorizované reprezentace díla a skenu filmu.
Můj osobní „nekonečný“ vektor patří mezi filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka, které byly natočeny na 8 mm barevný film, jenž byl umělcem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. „Rozhodl jsem se, že se stanu vlastníkem kosmického vektoru“. Na základě tohoto rozhodnutí vykonal v roce 1977 Lumír Hladík akci, v níž do krajiny vsadil patník a ceduli se symboly nekonečna, která na místě vydržela následujících pětadvacet let. K tomuto symbolickému uměleckému „přisvojení“ si zvolil místo na úpatí kopce Klepec u Úval. V druhé polovině osmdesátých let (přesněji není známo), kdy už Hladík žil v Kanadě, natočil místo jeho přítel Petr Soukup, který pořídil filmové záznamy i všech předchozích umělcových akcí. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Dílo bylo prezentováno v rámci společné výstavy s Jiřím Kovandou 35 let 7000 kilometrů: Lumír Hladík a Jiří Kovanda, Svit, Praha, 8. 9. – 27. 10. 2011. V roce 2020 byl film Můj osobní „nekonečný“ vektor uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 18 s.
Složka obsahuje autorizovanou reprezentaci audiovizuálního díla Můj osobní „nekonečný" vektor (druhá polovina 80. let, autorem Lumír Hladík), sken filmu a alternativní verzi díla se souvisejícím archivním mastrem. Původní 8mm filmový materiál uložil Lumír Hladík v roce 2019 do depozitu Národního filmového archivu, kde byl následně nově digitalizován. Toto pásmo, uvedené pod umělým názvem Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981, obsahovalo záznamy sedmi akcí: Rituální vražda pitomého úsměvu, Neznámý zůstal neznámý, Můj osobní nekonečný vektor, Hranice - otázka bez odpovědi, Zmenšil jsem průměr Země, Už nikdy tenhle balvan, Moře v zrcadle. Na základě konzultace si Lumír Hladík vyžádal vytvoření nového, světlejšího digitalizátu. Jako autorizovanou verzi záznamu akce Můj osobní „nekonečný" vektor pak označil tento nový digitalizát uskutečněný v dubnu 2021. Alternativní verze díla byla získaná přímo z Akademie výtvarných umění v Praze (kolekce Videoarchiv). Je opatřena hudbou (blíže neidentifikováno) a anglickou explikací akce formou vloženého titulku přes obraz pomocí prolínačky. Související archivní master alternativní verze vznikl transkódováním originálního born-digital videa, jež proběhlo v Národním filmovém archivu v roce 2021.