Dílo vzniklo na základě osobní performance Miloše Šejna, která se uskutečnila 8.7.1996 v Krkonoších ve skalní rozsedlině zvané Bílá skála, odkud také dostalo svůj název. Snímek tvoří záznam interakce umělcova nahého těla ve skalní průrvě na ruční kameru Video8, již autor použil na principu cine-dance, při němž je kamera součástí těla performera. V tomto případě ji umělec držel v ruce. Akce navazuje na krajinné performance, jež už v průběhu 70. let Miloš Šejn realizoval v lokalitě krkonošského Javořího potoka. Dílo autor nejprve publikoval na internetu. V roce 2024 jej zahrnul v rámci autorské výstavy Depozit paměti (kurátor Petr Vaňous, galerie Jilská 14, 2024) do pásma filmů prezentovaných na malém monitoru v instalaci “šatníku”. Na výstavu navázal doprovodný program v kině Ponrepo (27. 5. 2024), který měl podobu autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 4 min 7 sec.

Film Talk & Twerk zachycuje vzájemnou výuku dvou profesionálních lektorek: specialistky na rétoriku Renaty Bulvové a tanečnice twerku Martiny Panochové. Obě ženy se před kamerou potkávají poprvé, aby během jednoho odpoledne nacházely spojitosti mezi zdánlivě odlišnými druhy performativního umění. Díky otevřenosti obou protagonistek se jim v průběhu lekce daří rozpouštět meze vlastních disciplín. Improvizované akce jsou založeny na rámcově připraveném scénáři, na jehož základě se odvíjejí improvizované výstupy obou protagonistek. Film vznikl jako diplomová práce Alžběty Bačíkové v ateliéru Ateliéru malířství 2 Luďka Rathouského a Jiřího Franty na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Práce byla prezentována na řadě výstav, včetně výstavy StartPoint: Prize for Emerging Artists (DOX, Praha 2014) či The Offense of Things (Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem 2016). Film uvozuje strategie, jimiž se vyznačují také pozdější díla Alžběty Bačíkové, jako je spolupráce s osobnostmi z různých vrstev společnosti, dokumentace performativní a inscenované akce či zobrazení neverbálního vyjádření prostřednictvím pohyblivého obrazu. Přibližná délka díla je 35 min 57 s.

Videoperformance Sběratel navazuje na stejnojmenný cyklus dvaceti šesti maleb (olej na plátně, 105 x 125 cm), který Michal Pěchouček připravil v roce 2003 pro svou samostatnou výstavu v Moravské galerii v Brně. Cyklus svou povahou připomínal obrazový storyboard, který odkrýval příběh postupující od detailních záběrů rostlin a nemocničního prostředí, přes policejní výslech mužského protagonisty, až po záběr na plovoucí plachetnici a portrét zdravotní sestry, evokující tvorbu Vincenta van Gogha, na jehož Slunečnice Pěchouček odkazoval v zadním obrazovém plánu. V navazující performance, již na kameru v umělcově garsonce zaznamenal konceptuální umělec Zbyněk Baladrán, pak Pěchouček vystupoval v pozici autora, který tyto obrazy předvádí fiktivnímu sběrateli, a tak postupně tento příběh skládá do narativního celku. Základní rytmus pohybu byl přitom dán hudebním podkladem z Hitchcockova filmu Psycho od Bernarda Herrmanna, který byl rovněž součástí výchozí brněnské instalace. V této podobě byla videoperformance prezentována např. na výstavách Ostrovy odporu, (Národní galerie, Praha 2012), FILM. Directed by artists (Nitrianska galéria 2012-2013), Začátek století (Západočeská galerie, Plzeň 2012; Galerie výtvarného umění, Ostrava 2014), nebo Iluze malby (Projektor - online galerie pohyblivého obrazu GHMP 2018). Kromě výstav bylo dílo zařazeno také do DVD kompilace Pater Noster Video Stories (Galerie Jiří Švestka, Praha 2009). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 26 s.

V sugestivní miniatuře pracuje autorka Zuzana Březinová s impulzy pro fyzické prožití filmu: Jehla, která důsledně proniká dlaní v detailním záběru, jenž se na plátně devětkrát opakuje ve formě split screenu, protahuje opakovaně nit skrze tkáň, aniž by dokončila jediný steh. Zuzana Březinová vytvořila tento snímek v rámci svého studia v ateliéru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Svým krátkým snímkem, intimním a expresivním zároveň, se přibližuje k odkazu české performance a body artu, zejména k dílu Petra Štembery. Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Ji.hlava (2023) v soutěži Fascinace: Exprmntl.cz. Přibližná délka filmu je 1 min.

Dílo Up! #2 vzniklo pro výstavu Off Course (MeetFactory, Praha 2008), jejímž tématem byla umělecká reflexe mýtů provázejících sportovní hry a klání. Krátké video Pavly Scerankové zachycuje usilovnou snahu umělkyně o nafouknutí činky z umělé hmoty pomocí ruční pumpičky. Absurdní úsilí, jež umělkyně během performativní vynakládá, představuje humorný komentář autorky k principu soutěžení ve sportu i v umění. Dílo bylo později prezentováno také na výstavě Hlavo Lam (BKC, Brno 2009) a Začátek století (Západočeská galerie v Plzni, 2012; Galerie výtvarného umění, Ostrava 2013–2014). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 53 s.

Dílo, jehož latinský název znamená v překladu světlušky, vzniklo v roce 2002 za letní noci u Lhoteckého rybníka nedaleko Jičína. Během akce se umělec pohyboval po louce a přitom natáčel blízký horizont. Dílo vzniklo na principu cine-dance, při němž je kamera součástí těla performera. K záznamu použil kameru JVS VHS C, s níž experimentoval již v roce 1993 na Akademii výtvarných umění, kde ji měl k dispozici jako pedagog. Tehdy objevil zvukový vedlejší efekt – jakési technické bručení – který tato kamera vytvářela samovolně díky nedokonalému čipu. Tohoto “brumu”, které vzdáleně připomínalo lidskou řeč, využil v řadě dalších děl (poprvé v Grand G / Sol 9.9.1993 / 50°26'19.565"N, 15°17'8.555", 1993). Stejný přístroj měl také potíže vyrovnat se s přezářenými body – pokud se takový pohybující bod objevil, vytvořilo to v obraze čáru. Docházelo tam tedy samovolně ke zpoždění obrazu. Namísto zachycení letu světlušek vytváří výsledný pohyblivý obraz efekt “psaní po krajině”. To přimělo také o několik let později kurátorku Věru Jirousovou, aby dílo zahrnula do Šejnovy výstavy Psané krajiny (galerie Šternberk, 2009), kde byl film ve smyčce promítán na stěnu v samostatné místnosti. V roce 2024 instaloval Miloše Šejn dílo Lampyris jako prostorovou instalaci (projekce na kulovitý objekt) v podzemí galerie Jilská 14 v rámci své výstavy Depozit paměti. Během doprovodného programu byl snímek uveden v kině Ponrepo (27. 5. 2024) jako součást autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 5 min 12 sec.

Krátká videoperformance s názvem Turista vznikla během studia Tomáše Hrůzy v Ateliéru fotografie na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Film zachycuje jednoduchou akci umělce v krajině, během které autor zapíná kameru, poodchází o kus dál k lesu a zůstává nehnutě několik minut stát až do momentu, kdy se podívá na telefon a kameru znovu vypíná. Film byl koncipován jako součást fotografického cyklu Turisti, na kterém autor začal pracovat během svého studijního pobytu na University of Derby ve Spojeném Králoství, a jenž se stal součástí umělcovi magisterské práce. Pobyt ve Velké Británii byl pro vznik díla podstatný, neboť omezené možnosti volného pohybu v přírodě přivedly umělce k otázce časovosti, kterou moderní městský člověk prožívá ve vztahu ke krajině. Vedle tvorby vedoucího ateliéru Pavla Baňky byla inspiračním zdrojem pro Tomáše Hrůzu díla českých představitelů akčního umění 70. let, jako byl například Petr Štembera či Jan Mlčoch. Film byl společně s fotografiemi prezentován na výstavě Turisti v Galerii 35m2 (2008) a samostatně promítán v rámci programu Absence ve Videoarchivu 2 v Kině Ponrepo (2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 53 s.

V díle Miloš Šejn zkombinoval veřejnou performance a privátní akci v bývalém uhelném dolu Mayrav, v něm Dagmar Šubrtová pořádala umělecká sympozia. Během tohoto uměleckého pobytu Šejn realizoval privátní akci ve výsypkách s vytěženou hlušinou, kterou opětovně začínají prorůstat invazní rostliny. V hlubinném dolu se zachovaly stroje i vybavení pro horníky, včetně tzv. řetízkovny a příslušného oblečení, jež pro účely performance umělec aproprioval během veřejné performance. Zvukovou složku tvoří umělcova neartikulovaná abstraktní řeč spolu s autentickými ruchy z dolu i jeho blízkého okolí, kde se nachází věznice Vinařice, a tak je v pozadí slyšet i štěkot psů vězeňské stráže. Záznam těchto akcí v podobě audiovizuálního díla nazvaného Hortvs Winariencis Mayrav byl prezentován návštěvníkům dolu v jeho vstupní hale na běžném televizním monitoru (2008). Dílo bylo dále uvedeno v kině Ponrepo (27. 5. 2024) jako součást autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Jednalo se o doprovodný program k částečně retrospektivní výstavě (Depozit paměti, kurátor Petr Vaňous, galerií Jilská 14, 2024). Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 7 min 11 sec.

Jednozáběrová filmová vizualizace představy naléhavé myšlenky. Enigmatický objekt vejcovitého tvaru na bílém pozadí díky světelnému designu téměř ztrácí třetí dimenzi. Ruchy ve zvukové stopě připomínají zvuky, jaké vydává hlodavec. Autorka Anna Hušková studuje v ateliéru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara při Západočeské univerzitě v Plzni. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Dílo bylo v dubnu 2024 součástí výstavy Natěsno v galerii GAFA. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 3 min.

Snímek Prolog Terezy Vinklárkové vychází ze scénické situace, v níž se setkávají dvě amorfní lidské figury. Jejich interakce je vyjádřena choreografií a rozhovorem, jenž se odehrává mimo obraz. Tyto bytosti, stylizované pomocí silikonových masek a kostýmu, reprezentují genderově nevyhraněné bytosti. Během této jakési autoterapeutické performance se nastolují otázky o průběhu biomechanických procesů v těle, témat odhalujících příběhy systematického potlačování emočního prožívání, psychosomatických problémů, ale především otázek, jak se člověk vztahuje k vlastnímu tělu pod tíhou patriarchální společnosti.
Dílo bylo prezentováno v rámci cyklu Eternal Maze na společné výstavě s Magdalenou Lazar nazvané Bodies On the Edge Of The Echo Chamber (JednaDvaTři gallery, Praha, 2023). V roce 2023 bylo vybráno do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Snímek byl rovněž uveden v kurátorském komponovaném programu Absence ve Videoarchivu 5: Hodné holky nezlobí. Intimita jako nástroj subverze (11. 11. 2024, kino Ponrepo). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 8 min 26 sec.

Adéla Mitová vystupuje ve svém snímku jako performerka, které ve své akci demonstruje pocit napětí, který souvisí se sebepřijetím i vnějším tlakem a v druhém plánu rovněž s produkcí a percepcí umělecké akce jako takové. Statický záznam performativní akce, v níž autorka trpělivě a odhodlaně polyká zašmodrchanou pásku, vytváří tenzi mezi čistou, minimalistickou vizuální formou snímku a neodbytnou evokací fyzického diskomfortu aktérky. Dílo vzniklo jako klauzurní práce v ateliéru Nových médií na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Filmová premiéra se uskutečnila na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka snímku je 5 min.

Název krátkého videa Michala Pěchoučka vychází z anglického slova „playtime”, které označuje malou školní přestávku. V této návaznosti snímek představuje krátký příběh ze školního prostředí, který je v určité rovině zároveň volnou parafrází Balthusova obrazu Děti. I když bez jednoznačně uchopitelné pointy, video Přestávka je typickým příkladem jedné z vrstev Pěchoučkovy audiovizuální tvorby, která se vyznačuje důrazem na formální skladbu a stylizaci pracující s geometrickým členěním či fragmentací obrazu (dalšími z této řady jsou např. videa Pater noster a Fairy tale). Video bylo uvedeno na výstavách Michal Pěchouček: Osobní vlak (Galerie Jiří Švestka, Praha 2006) a Michal Pěchouček: Playtime (Galerie Brno, Brno 2006). Dílo bylo zařazeno také do DVD kompilace Pater Noster Video Stories (Galerie Jiří Švestka, Praha 2009). Přibližná délka audiovizuálního díla je 13 min 10 s.