Stop-motion animace Barbory Holzknechtové s názvem Acedia ukazuje zlomky každodenní rutiny – sledujeme probouzení, kávu, ohřívání hotových jídel, prášky a usychající pokojovou rostlinu. Všechny činnosti propojuje lenost a slovníkové heslo, které vysvětluje termín acedia jako duchovní apatii projevující se paralyzující lhostejností k sobě i okolí. Krátký snímek také upozorňuje na to, že lenost byla zařazena mezi sedm smrtelných hříchů. Film vznikl v ateliéru Animace Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni pod vedením Vojtěcha Domlátila a Vojtěcha Kočího.
Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024).
Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 3 min.

Kosmický horor zkoumá prvky a hmotu takzvané neživé přírody, které se stávají aktéry a utváří nový ekosystém. Proud do sebe zakleštěných zobrazení fluidních materiálů doprovází zneklidňující zvuková stopa, která zesiluje nejistotu, zda sledujeme kosmogonickou, či eschatologickou vizi. Autor filmu Franz Milec (1993) je slovenský experimentální filmař, esejista a mediální umělec žijící v Římě. Absolvoval studium v Centru audiovizuálních studií na FAMU. Publikuje v časopise Kino-Ikon.
Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024).
Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 5 min.

Experimentální animovaný film se opírá o taoistický příběh stvoření a krále chaosu Hun Tun. Režisérka Magdalena Hejzlarová v něm zpracovává téma nespavosti a zařazuje do filmu autobiograficky laděné popisy vlastních prožitků. Ve snímku kombinuje stop-motion s dalšími animačními technikami. Film vznikl s podporou Fondu kinematografie a Filmtalent Zlín. Na výrobě spolupracoval Ateliér animace a filmu UMPRUM.
Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024). Dílo bylo dále uvedeno na festivalech Dokufest, DOK Leipzig, Banjaluka IAFF, Izmir ISFF, Beijing ISFF, Beirut Shorts International Film Festival, Animatek, Pragueshorts, GoShort, 2ANNAS ISFF, AFCA - Festival National du Film d’Animation, Anifilm, Neisse FF, Lago Film Fest, Zvěřinec, Roztocký festival, promítalo se také ve Skautském Institutu Rybárna a v kině Ponrepo.
Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 15 min.

Inspirován sci-fi literaturou, vytvořil Lukáš Prokop snímek Konkomitantní růstový jev, který je jakousi abstraktní kosmogonií. V prostoru digitálního labyrintu vzniklém za použití počítačové animace autor snímku ohledává tenkou hranici (pokud ještě nějaká zůstává) mezi člověkem a strojem. Autor tak na jednu stranu vystupuje jako demiurg, který testuje tvárnost digitální hmoty, na druhou stranu se vyjevuje jako neosobní funkce celého systému. Celý proces je současně imerzivní i zcizující. Film vznikl jako diplomová práce Lukáše Prokopa a byl vystavena na diplomové výstavě FaVU v Brně (2023). Snímek byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023), kde získal Zvláštní uznání poroty. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 25 min 5 sec.

V roce 2010 vznikla za účelem prezentace na světové výstavě EXPO v Šanghaji interaktivní animace vycházející z ilustrací Zdeňka Sklenáře ke knize Opičí král (česky 1961). Jedním ze spoluautorů animace byl i Martin Búřil. Základem videa Monoskop no. 3 jsou podklady ploškové animace příběhů Opičího krále, z nichž jsou však odstraněna veškerá grafická data původních ilustrací. Jeho souboje s Nefritovým císařem jsou převedeny na kolize barevných obdélníků generického monoskopu, kalibračního obrazce, jímž jsou automaticky nahrazena chybějící data v software After Effects. Búřilův Monoskop je technickým ready-madem i animovaným filmem čisté formy zbavené obsahu. Pokud by původní Opičí král rozšířením Sklenářových kreseb o mediální nadstavbu, Monoskop je čistou manifestací této nadstavby, všeho, co bylo k původnímu výtvarnému obsahu přidáno. V roce 2011 byl snímek uveden na 10. přehlídce animovaného filmu – PAF Olomouc, rovněž byl prezentován na autorské výstavě Martina Búřila v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně (2014) a v rámci online výstavy Argumentovaná realita (Národní filmový archiv, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 min 52 s.

Jedna z Pilařových raných procesuálních animací v níž testuje možnosti míchání kapalin a barev před kamerou. Technika, která se objevuje i ve filmu Pinup (1965), je zde využita v ploškovém animovaném filmu o dvou hlemýždích inspirovaným básní Jacquese Préverta s názvem Píseň šneků jdoucích na pohřeb (sbírka Slova, 1945). Kromě ploškové a objektové animace zde Pilař využívá i stroboskopické efekty krátkých záběrů papírových výstřižků, postup využitý například ve filmu Písnička pro sklíčka (1967, režie Václav Bedřich, výtvarníkem Radek Pilař). Původní materiál 16mm filmu z roku 1965 využil Pilař pro další nezveřejněné experimenty v polovině 80. let, kdy z něj pořídil negativní kolorovaný screener na formátu Betamax. Snímek byl prezentován v rámci pásma ANIMACE / ANIMÁCIA: 100 let československého, českého a slovenského animovaného filmu (Österreichisches Filmmuseum, Vídeň 2020) a v Kině Ponrepo (Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 24 s.

Snímek Spánková paralýza vznikl jako studentská práce Vojtěcha Starého na oboru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Vojtěch Starý rozvíjí ve snímku téma stavu vědomí na pomezí bdělosti a snění, k čemuž využívá digitálních technologií. Muž, jehož zmutovaný, temně vibrující hlas prochází prostorem rozpadajících se, rozdělených či splývajících vizuálních fragmentů, popisuje vlastní zážitek nutkavého probouzení se a opětovného usínání a do sebe se vnořujících snů, aniž by opustil lůžko.
Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Ji.hlava (2023).
Přibližná délka filmu je 4 min.

Bakalářský film Niké Papadopulosové s názvem Studna inspirovala stejnojmenná skladba hudební skupiny J.A.R a kultovní epizoda z normalizačního seriálu Třicet případů majora Zemana. Videoklip je tvořen prolínáním animovaných a hraných sekvencí, na kterých autorka úzce spolupracovala s členy kapely. Animované části filmu vznikly přetvořením záběrů z původního seriálu za použití technologie VIDOX, jež autorka ručně pomalovala a následně znovu nasnímala. Z původního hororového námětu tak vznikl humorný pastiš, jehož dynamiku podtrhuje rychlý střih a improvizovaná vystoupení členů kapely J.A.R. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 30 s.

Animovaný film The Time natočil Pilař v roce 1983 ve pro IVOS Film & Video Stockholm. Jedná se o jeden z pěti filmů realizovaných ve Švédsku v letech 1983–1984. Základní techniky filmu korespondují s Pilařovým programem poetizující animace objektů. The Time je hrou oživlých loutek, předmětů, materiálů a přírodnin sestavujících se a pomocí stop-motion animace do zoomorfních a antropomorfních tvarů. Záběry ze snímku byly použity v televizním filmu Kouzlo úsměvu (režie Jana Michajlová, Československá televize, Praha 1980). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 21 s.

Se stupňujícím se zájmem o ne-lidské entity sílí i nejistota, zda jako příslušníci lidského druhu dokážeme překročit svoji situovanost. Kudy vede hranice mezi potřebnou citlivostí k bytostné jinakosti a mezi vlastní antropomorfní projekcí? Martin Fischer podél této hranice sbírá předměty i náměty, aby z nich posléze smontoval trojici krátkých filmů. Neotřele si půjčuje prověřené formáty bajek (coby žánru tradičně vyhrazeného ne-lidským protagonistům) i různé animační techniky (jako zavedené způsoby oživování něčeho neživého). Hledá tak způsob, jak mluvit o klimatické krizi, který nevede k paralýze, ale k nezbytné animaci stávajících poměrů. Filmová premiéra se odehrála na festivalu Přehlídka filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 11 min.

Autorka název snímku uvádí v anglickém jazyce, volně by ho bylo možné přeložit jako “Vlhké video”. Erotický náboj názvu podtrhuje jeho vizuální zpracování v úvodu filmu, který autorka převzala z filmů pro dospělé v reakci na jejich širokou porevoluční dostupnost v 90. letech. Namísto očekávaných sexuálních obrazů však snímek zachycuje animované námluvy dvou zelených jablek na růžovém pozadí. Snímek vznikl jako studentské cvičení během autorčiny stáže na Nottingham Trent University, kde měla k dispozici technické zázemí s animovanou kamerou. Inspirací pro vznik díla byly pixelované surrealistické snímky Jana Švankmajera. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 24 s.