ARTS AND VISUAL CULTURE

58 Archival description results for ARTS AND VISUAL CULTURE

Pinup

  • nfa-va-183082
  • Subseries
  • 1963 - 1990
  • Part of Videoarchiv

Černobílou animaci časopiseckých výstřižků natočil Pilař na formát 16 mm kolem roku 1963 (v některých zdrojích uvedeno 1961). Jde o experimentální animovanou koláž, v níž jsou postupně rozkládány obrázky dívek z módních časopisu (tzv. pin-up modely). Ve filmu je také využít princip Pilařem navržené techniky destrukční animace, postupu, během kterého destruoval animované materiály během natáčení. Zde jde o trhání papíru, polévání kapalinami, barvami, v několika místech je natočený filmový pás barevně přemalován. V roce 1984 Pilař z původního 16mm materiálu pořídil screener na formátu Betamax promítaný na krajku, list, kresbu oka a další povrchy (animační materiály typické pro jeho film The Time z roku 1983). Ten je doplněn titulkem Pinup 1961 a hudbou skupiny The Residents (The Evil Disposer, 1982). V této podobě byl film uváděn veřejně po roce 1984. K materiálu se Pilař vrátil kolem roku 1990, kdy jej používal v různých nezveřejněných experimentech s obrazovými triky. Například jej spojil technikou klíčování se záběry z filmu V jablíčku vidí panenka (1984), nebo přetočil znovu kamerou z CRT monitoru a doplnil o efekty obrazové mřížky. Snímek byl recentně prezentován například v rámci projekce v Galerii Restart (Praha 2013), na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2021), nebo na výstavě Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla jsou 4 min.

Pilař, Radek

Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb

  • nfa-va-743197
  • Subseries
  • 1965 - 1984
  • Part of Videoarchiv

Jedna z Pilařových raných procesuálních animací v níž testuje možnosti míchání kapalin a barev před kamerou. Technika, která se objevuje i ve filmu Pinup (1965), je zde využita v ploškovém animovaném filmu o dvou hlemýždích inspirovaným básní Jacquese Préverta s názvem Píseň šneků jdoucích na pohřeb (sbírka Slova, 1945). Kromě ploškové a objektové animace zde Pilař využívá i stroboskopické efekty krátkých záběrů papírových výstřižků, postup využitý například ve filmu Písnička pro sklíčka (1967, režie Václav Bedřich, výtvarníkem Radek Pilař). Původní materiál 16mm filmu z roku 1965 využil Pilař pro další nezveřejněné experimenty v polovině 80. let, kdy z něj pořídil negativní kolorovaný screener na formátu Betamax. Snímek byl prezentován v rámci pásma ANIMACE / ANIMÁCIA: 100 let československého, českého a slovenského animovaného filmu (Österreichisches Filmmuseum, Vídeň 2020) a v Kině Ponrepo (Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 24 s.

Pilař, Radek

The Time

Animovaný film The Time natočil Pilař v roce 1983 ve pro IVOS Film & Video Stockholm. Jedná se o jeden z pěti filmů realizovaných ve Švédsku v letech 1983–1984. Základní techniky filmu korespondují s Pilařovým programem poetizující animace objektů. The Time je hrou oživlých loutek, předmětů, materiálů a přírodnin sestavujících se a pomocí stop-motion animace do zoomorfních a antropomorfních tvarů. Záběry ze snímku byly použity v televizním filmu Kouzlo úsměvu (režie Jana Michajlová, Československá televize, Praha 1980). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 21 s.

Pilař, Radek

Barvy

  • nfa-va-425693
  • Subseries
  • 1984 - 1990
  • Part of Videoarchiv

V roce 1984 využil Radek Pilař nově objevené médium videa k experimentování se starším filmovým materiálem ze 60. let. Jeho součástí byly i filmy, které kolem roku 1963 maloval barvou přímo na průhledný 16mm pás. Z nich pořídil screener na formát Betamax a přitom je přepracoval různými trikovými postupy. Vznikla tak řada studií, ve kterých filmy promítal na různé povrchy, nebo je upravoval kamerovými videoefekty. V roce 1984 vznikla první verze videa s názvem „Pink Floyd”, kde obraz doplnil hudbou z alba Meddle (1971). Není zřejmé, zda-li a kde byla tato verze veřejně prezentována. K materiálu se Pilař vrátil kolem roku 1990, když pracoval s obrazovým technikem Martinem Hřebačkou ve studiích Prograf a ACE. Tam podrobil materiál dalšímu efektovému zpracování s použitím novějších technologií, například jej rozdělil do obrazových mřížek, zpomalil a v některých případech doplnil počítačovou animací. Některé z pracovních verzí videa po roce 1990 jsou opatřeny zvukovým doprovodem záznamu projevu Miloše Jakeše v Červeném Hrádku u Plzně z roku 1989. Ze všech archivovaných verzí byla veřejně prezentována pouze autorizovaná reprezentace pod názvem „Barvy, 1965” - například na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), nebo na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (Jihlava 2021). Tato verze je také uvedena v Pilařově monografii (Josef Brukner a kol., Radek Pilař: obrazy, ilustrace, animovaný film, video. Praha: Slovart 2003). Přibližná délka této autorizované reprezentace audiovizuálního díla jsou 2 min.

Pilař, Radek

Zrcadlo času

  • nfa-va-630586
  • Subseries
  • 1985 - 1992
  • Part of Videoarchiv

Video Zrcadlo času je jedním z prvních Pilařových pokusů o syntetickou skladbu. V sérii videí, která později vyústila v supraphonský cyklus Musica Picta, usiloval o propojení hudby a obrazu jako nového multimediálního tvaru, který někdy nazýval „video integra art“. Analogii hudby hledal zejména v proměnách přírody a počasí. V okolí Jarkovického rybníka zachytil vodní hladiny, suché listí, své vlastní grafiky a krajinu v různých ročních obdobích. Svým charakterem video odpovídá Grafice podzimu (1985), je možné, že je pro něj využít identický obrazový materiál. Zrcadlo času bylo později plánováno jako součást VHS edice Musica Picta (konec 80. let). Původně šlo o obrazovou skladbu na motivy autorské hudby Miroslava Vitouše. Protože Vitoušova hudba nebyla v té době z politických důvodu publikovatelná, Pilař video upravil na autorskou hudbu Michala Pavlíčka a Michaela Kocába s nimiž se seznámil při práci na animovaných filmech v hudebním studiu Elektrovox. Dílo existuje ve dvou verzích. První vznikla v polovině 80. let na formátu Betamax a tvoří ji sestřih kamerových záznamů doplněný hudbou. Tato verze byla prezentována jako součást multimediální instalace Zpráva o stavu vod na českých tocích uvedené na výstavě Den videa (Praha 1989). V 90. letech Pilař video dále přepracoval a doplnil 3D animací, titulky a výrazným bílým rámečkem. Tato verze byla poté prezentována společně s cyklem Musica Picta. Přibližná délka audiovizuálního díla je 10 min.

Pilař, Radek

Musica Picta – Čas radování

  • nfa-va-530812
  • Subseries
  • 1985 - 1991
  • Part of Videoarchiv

Čas radování vznikl jako hudební video na motivy Čtvera ročních období Antonia Vivaldi. Video je složené z obrazů evokujících jaro, rozkvět, zrození a velikonoční tradice. Využity jsou zde různé výtvarné a mediální techniky: záznamy malby, herecké akce, kostýmy, stop-motion animace a další triky. Výrazným prvkem jsou herecké vstupy Borise Hybnera a dalších klaunů. Estetika videa vychází z předchozích studií Zrcadlo času (1985) a Grafika podzimu (ca. 1985). První verze videa vznikla krátce po roce 1985, uložená verze představuje finální variantu bez větších zásahů publikovanou v roce 1991. Kromě toho Pilař využíval první verzi videa pro experimenty s trikovými postupy. Z roku 1990 tak pochází nepublikovaná varianta označená jako Čas radosti (Time of Mirth), kde je na původní materiál aplikován efekt posterizace a děleného obrazu. Přibližná délka původní verze audiovizuálního díla je 4 min 13 s.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

Pilař, Radek

Grafika podzimu

Video Grafika podzimu zachycuje Pilařovy litografie umístěné v podzimní přírodě. Jde mimo jiné o práce z cyklu Podzim (1982). Ty jsou doplněny o záběry listí a trávy, některé z grafik visí ve větvích nebo plující na hladině jezera. V závěrečném titulku Pilař tento formát označuje jako „integra art“, spojení grafiky, videa a hudby. Na několika profilových videokazetách práce tohoto typu Pilař označuje popiskem „Video music relax“. Grafika podzimu je natočena jen v domácích podmínkách, zřejmě na formát Betamax. Pravděpodobně nebyla nikdy veřejně uvedená. Snímek předznamenává cyklus Musica Picta, v němž autor realizoval svou představu hudebního videa v profesionálních podmínkách vydavatelství Supraphon. Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 8 s.

Pilař, Radek

Velká dětská symfonie

  • nfa-va-609203
  • Subseries
  • 1985 - 1990
  • Part of Videoarchiv

Na Velké dětské symfonii pracoval Pilař průběžně v letech 1985-1991. Obrazová skladba na motivy Rombergovy stejnojmenné kompozice je součástí cyklu Musica Picta realizovaného pro vydavatelství Supraphon. Video existuje v různých stopážích a v několika různě datovaných verzích. Je rámováno sekvencí v zámecké zahradě, kde několik hudebních nástrojů ožívá poté, co se u nich objeví hudebníci v historických kostýmech. Hudba uvádí do pohybu květiny, loutky, hračky, listy a hudební nástroje. Závěrem se děj vrací do zámecké zahrady, kde se vše opět zastavuje a hudebníci se objevují v civilním oblečení. Pilař zde využívá množství trikových postupů, stop-motion animace, pixilace, klíčování a barevné korekce. Nejstarší verze videa z roku 1985 (s názvem Bernhard Heinrich Romberg – Kindersymphonie op. 62, Rondo) neobsahuje hrané scény, je založena na animovaných kolážích a asamblážích a zpracovává pouze závěrečnou část skladby. Novější varianta datovaná 1990 obsahuje některé shodné obrazové části, doplněny jsou záběry s herci, loutky a hudební nástroje (toto video obrazově zpracovává celou skladbu). Z této verze byla později sestřižena krátká ukázka spojující úvodní scénu zámecké zahrady s obrazovou koláží podzimního listí. Pilař s finálním dílem dále experimentoval. V další, pravděpodobně nepublikované verzi, využil obrazové efekty posterizace, barevných rámečků a děleného obrazu. Přibližná délka původní verze díla jsou 4 min, přibližná délka alternativní verze díla je 15 min 50 s.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

Pilař, Radek

Musica Picta – Čas smutku

  • nfa-va-619809
  • Subseries
  • 1987 - 1991
  • Part of Videoarchiv

Smutek v hudebním videu komponovaném na Pohádku, op. 16 Josefa Suka evokují opuštěné loutky a kulisy malého divadla umístěné v lesní scenérii. Na několika místech se objevuje barokní skalní betlém Matyáše Brauna v Novém lese u Kuksu. Video obsahuje minimum postprodukčních zásahů, tvoří je především kamerové nájezdy na loutky a přírodní materiály, které jsou na několika místech rozpohybovány stop-motion animací. Práce vznikla kolem roku 1987, uložená verze s minimálními změnami pochází z roku 1991. Přibližná délka audiovizuálního díla je 8 min.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

Pilař, Radek

Musica Picta – Hodina slavnosti

  • nfa-va-598394
  • Subseries
  • 1987 - 1991
  • Part of Videoarchiv

Hudební video Hodina slavnosti na motivy Římských slavností Ottorina Respighi je podobně jako další části Musicy Picty založeno na kontrastu neživých věcí uváděných do chodu lidskými aktéry. Na začátku sledujeme opuštěný zábavní park. V něm se objevují děti a atrakce se dávají samočinně do pohybu stejně jako sladkosti, které děti v průběhu videa konzumují. Proběhne slavnost, děti mizí a park se opět zastavuje. K oživení věci je využito především klíčování herců na pozadí, pixilace a stop-motion animace. Ve videu jako jedno z dětí účinkuje i Pilařova dcera Marina. Video vzniklo kolem roku 1987, uchovaná verze byla s minimálními zásahy publikována v roce 1991. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 48 s.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

Pilař, Radek

Musica Picta – Chvíle něhy

  • nfa-va-165307
  • Subseries
  • 1988 - 1991
  • Part of Videoarchiv

Vizualizace Chopinovy Fantasie cis moll situovaná do prostředí zasněžených Vánoc. Výtvarné hry romantizujících prvků (sněhové vločky, zasněžená krajina, ledové krystaly) jsou rámovány perspektivou dítěte, které na stole zapisuje do školního sešitu a fantazijní hru předmětů sleduje z okna chalupy. Kromě asambláží a stop-motion animací se ve videu uplatňují i animace skleněných objektů, postup převzatý z filmu Písnička pro sklíčka (1967). Chvíle něhy byla dokončena kolem roku 1988. Uchovaná verze byla s minimálními zásahy publikována v roce 1991. Alternativní verze bez uvedení datace obsahuje navíc v několika místech klíčováním doplněný motiv barevné hvězdice. Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 min 38 s.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

Pilař, Radek

Musica Picta – Čas veselosti

  • nfa-va-447563
  • Subseries
  • 1989 - 1991
  • Part of Videoarchiv

V hudebním videu Čas veselosti (na Simple symphony Benjamina Brittena) Pilař navazuje na dřívější díl Musicy Picty Čas radování. Opět se zde zjevují klauni (Boris Hybner a Markéta Šebesťáková), tentokrát v roli komických hudebníků. Na začátku videa přichází chlapec na koncert, nejprve se nudí, ale vzápětí je zaujatý nešikovnou hrou klaunů a prstovými loutkami s miniaturními nástroji. Koncert končí komickými pády a aplausem. Video bylo dokončeno na konci 80. let, uložená verze je s minimálními úpravami publikována v roce 1991 v katalogu Bohemia Video Art. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 20 s.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

Pilař, Radek

Obrázky

Krátký film Obrázky představuje jedno z prvních uměleckých audiovizuálních děl vzniklých v Československu, k jehož výrobě byla využita počítačová animace. V průběhu svého studia v ateliéru Filmové a televizní grafiky na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové se Lucie Svobodová věnovala především klasickému animovanému vyprávění prostřednictvím figurální kresby, v jednom ze svých prvních filmů Obrázky však ústřední děj i postavu abstrahuje a rozvíjí možnosti nového barevného tvarosloví prostřednictvím grafického systému počítače Amiga. Motiv poutníka se v díle Lucie Svobodové pojí s tématizací konceptu času a životního koloběhu, na které měla vliv autorčina obeznámenost s buddhistickým učením. Práce byla prezentována na první souhrnné přehlídce videoartu v Československu s názvem Den videa (Průmyslový palác, Bubeneč, Praha 1989). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 58 s.

Svobodová, Lucie

Musica Picta – Čas tance

Animovaný film na hudbu Smyčcového kvartetu F Dur Antonína Dvořáka. Malá dívka si v dětském pokoji vystřihuje papírové loutky. Začne si s nimi hrát, loutky ožijí a tanči. V závěru usínají a stejně tak i dítě v pokoji. Pilař tímto způsobem zarámoval vybrané materiály z ploškové animace Ako sa kreslí pieseň (1985), jednoho z dílů seriálu Pozrite sa, který v letech 1983-1985 režíroval pro Československou televizi v Bratislavě. Ve videu Čas tance do materiálu původního filmu zasáhl jen minimálně, na několika místech je obraz ve dvou vrstvách přes sebe, nebo se prolíná s identickými papírovými loutkami v dětském pokoji. Kromě delší verze v trvání celé Dvořákovy skladby je dochována i zkrácená verze videa pod názvem A time to dance. Přibližná délka původní verze audiovizuálního díla 3 min 19 s.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

Pilař, Radek

Čas zkoušky

Výtvarně zpracovaný záznam zkoušky před koncertem Ireny a Vojtěcha Havlových. Záběry hudebníků a klášterního interiéru jsou na několika místech doplněny fotografiemi z demonstrací v roce 1989. Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 40 s.

Pilař, Radek

Painting

Ve videu Painting Radek Pilař naplňuje koncepci videa jako rozšířeného malířského prostoru v němž dochází k výtvarnému propojení scénografie, tance a elektronického média. Záznam taneční improvizace Evy Černé a Karla Vaňka je situován ve studiovém prostoru, jehož pozadí tvoří asambláž Pilařových výtvarných děl doplněná tmavými igelitovými plachtami. Do obrazu jsou pomocí klíčování vloženy záběry ohně a animace geometrických obrazců. Video je upraveno řadou efektů, např. solarizací, motion trail, zpomalením a přebarvením. Jsou dochovány dvě verze díla. Veřejně promítaná podává scény ze studia v černobílé ve vysokém kontrastu, druhá (nezveřejněná) naopak v měkkých pastelových odstínech. Snímek byl prezentován na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), v Galerii Restart (Praha 2013), na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2021), v Kině Ponrepo (Praha 2021) a na výstavě Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2022). Přibližná délka audiovizuálního díla je 8 min 55 s.

Pilař, Radek

Flare up

Video tvoří studiový záznam koncertu Ireny a Vojtěcha Havlových situovaných před jednou z Pilařových rozměrných asambláží. Do obrazu jsou pomocí klíčování vkládány fragmenty z Pilařova filmu V jablíčku bydlí panenka (1984), v úvodu se také objevuje efektově upravená sekvence z filmu Václava Bedřicha Písnička pro sklíčka (1967), jehož byl Pilař výtvarníkem. V závěrečné části je pak použita geometrická animace Martina Hřebačky. Video Flare up vychází z Pilařovy vize „totální malby“, v níž se spojuje scénický, výtvarný a elektronický prostor. Současně jde o jednu z řady prací, ve kterých usiloval o vizuální vyjádření hudby. Snímek byl veřejně prezentován na Festivalu TINA B. – Art & Happiness (Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 51 s.

Pilař, Radek

Cesta

V krátkém filmu Cesta umělkyně Lucie Svobodová propojuje svou znalost klasické malby a kresby s vizuálními možnostmi digitální animace, které se na počátku 90. let věnovala profesionálně. Autorka pro produkci díla využila ve své době progresivní technologii počítačů Silicon Graphics a grafického programu Wavefront, jehož znalost si osvojila během odborných stáží v Kanadě a Německu. Námětem díla je motiv poutníka, jenž se v autorčině díle pojí s tématizací konceptu času a životního koloběhu. Hudbu k filmu složil David Koller. Umělkyně dílo porpvé prezentovala na své samostatné výstavě Cesta v Galerii Radost FX (Praha, 1993–1994), kde byly kopie díla v limitované edici VHS nabízeny k prodeji. Dílo bylo na výstavě prezentováno v rámci prostorové instalace navržené Miro Dopitou, již tvořila soustava zrcadel odrážejících film přehrávaný na televizních obrazovkách. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 35 s.

Svobodová, Lucie

Wet Video

Autorka název snímku uvádí v anglickém jazyce, volně by ho bylo možné přeložit jako “Vlhké video”. Erotický náboj názvu podtrhuje jeho vizuální zpracování v úvodu filmu, který autorka převzala z filmů pro dospělé v reakci na jejich širokou porevoluční dostupnost v 90. letech. Namísto očekávaných sexuálních obrazů však snímek zachycuje animované námluvy dvou zelených jablek na růžovém pozadí. Snímek vznikl jako studentské cvičení během autorčiny stáže na Nottingham Trent University, kde měla k dispozici technické zázemí s animovanou kamerou. Inspirací pro vznik díla byly pixelované surrealistické snímky Jana Švankmajera. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 24 s.

Řádová, Elen

Jednou ráno

Hudební videoklip ke skladbě Jednou ráno vznikl na základě spolupráce Elen Řádové s kapelou Buty. Obrazová část videoklipu vychází z humorného textu písně o dláždiči, který dláždí chodník navzdory silnému větru v ulicích. Koláž z fotografií hudebníků doplňují kresby kulis města na pozadí ubíhající oblohy. Videoklip vznikl nasnímáním fotografií za pomoci animační kamery v improvizovaných kulisách na pražské Akademii výtvarných umění. Jako oficiální videoklip k písni byl uveden v televizním vysílání i online na sociálních sítích. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 7 s.

Řádová, Elen

Vteřina za vteřinou

V audiovizuálním díle Vteřina za vteřinou vytváří Lucie Svobodová fantaskní krajinu za pomoci digitální animace, která vychází z autorských kreseb a maleb. Autorka pro produkci díla využila ve své době progresivní technologii počítačů Silicon Graphics a grafického programu Wavefront, jehož znalost si osvojila během odborných stáží v Kanadě a Německu. Námětem díla je téma životní pouti symbolizované sedmi po sobě se opakujícími úseky, jež jsou tvořené z objektů a prostředí založených na vzpomínkách i volných asociacích umělkyně. Hudbu k dílu zkomponoval Hynek Schneider. Dílo bylo prezentována na výstavě Český obraz elektronický (Mánes, Praha 1994). Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 42 s.

Svobodová, Lucie

Hlavolam

Ve snímku Hlavolam z roku 1994 René Slauka ohledává možnosti počítačové animace včetně simulace 3D prostoru a to na základě variování moderních uměleckých směrů 20. století. Tvarové kompozice odkazují k estetickým východiskům konstruktivismu či minimalismu. Snímek Hlavolam vznikl v první polovině devadesátých let spolu s dalšími počítačovými animacemi, které Slauka vytvářel samostatně nebo ve spolupráci s Věrou Geislerovou. Oba byli členy Oboru video, který založil Radek Pilař. Zúčastnili se prvních prezentací těchto videistů, jak se sami označovali. Slauka, podobně jako Věra Geislerová nebo další členka Oboru videa, Lucie Svobodová, spatřovali v počítačové animaci nové možnosti obrazového vyjádření. Slauka, který se ve své fotografické tvorbě zaměřuje na záznamy každodenních až intimních situací, se v počítačové animaci věnoval simulování prostoru a znázornění všedních věcí jako atributů hmotného světa. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo Martin Hřebačka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min.

Slauka, René

Kytka

Snímek Kytka realizoval René Slauka v první polovině devadesátých let spolu s dalšími počítačovými animacemi, které vytvářel samostatně nebo ve spolupráci s Věrou Geislerovou. Oba byli členy Oboru video, který založil Radek Pilař. Zúčastnili se prvních prezentací těchto videistů, jak se sami označovali. Slauka, podobně jako Věra Geislerová nebo další členka Oboru videa, Lucie Svobodová, spatřovali v počítačové animaci nové možnosti obrazového vyjádření. Slauka, který se ve své fotografické tvorbě zaměřuje na záznamy každodenních až intimních situací, se v počítačové animaci věnoval simulování prostoru a znázornění všedních věcí jako atributů hmotného světa. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo Martin Hřebačka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min.

Slauka, René

Erosynta I

Ve filmu Erosynta I Martin Hřebačka využíval a ohledával možnosti počítačové animace. Na temném pozadí evokujícím nekonečnou hloubku pluje stříbřitá hmota, která pozvolně mění svůj tvar. Hudba Vladimíra Helebranta, který byl od roku 1988 členem české alternativní bigbeatové kapely MCH band jako klávesista a zpěvák, dotváří atmosféru umělého universa, jež je zdánlivě vzdálené naší realitě. Pomocí simulace optických a haptických vlastností povrchu stříbřitého morfujícího tvaru, vzniká prostor pro asociace od buněčných mikrosvětů, přes kapalná skupenství přírodních i chemických látek až po představy o vzdáleném vesmíru. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo René Slauka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min a 26 sec.

Hřebačka, Martin

Studna

Bakalářský film Niké Papadopulosové s názvem Studna inspirovala stejnojmenná skladba hudební skupiny J.A.R a kultovní epizoda z normalizačního seriálu Třicet případů majora Zemana. Videoklip je tvořen prolínáním animovaných a hraných sekvencí, na kterých autorka úzce spolupracovala s členy kapely. Animované části filmu vznikly přetvořením záběrů z původního seriálu za použití technologie VIDOX, jež autorka ručně pomalovala a následně znovu nasnímala. Z původního hororového námětu tak vznikl humorný pastiš, jehož dynamiku podtrhuje rychlý střih a improvizovaná vystoupení členů kapely J.A.R. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 30 s.

Papadopulosová, Niké

Results 1 to 25 of 58