Video, v němž se dva muži – jeden z nich je v obleku, druhý je nahý – věnují každodenním raním úkonům ve společné koupelně, natočil Radim Labuda jako svou první videoperformance. Ranou tvorbu Radima Labudy charakterizuje zájem o dynamiku partnerských i širších společenských vztahů, o znázornění mocenských vazeb dominance, podřízení, ale i subverze. Znázornění tělesnosti, včetně nahoty, může podle kontextu implikovat sebepřijetí, upřímnost, rozhodnost, stejně jako jindy nedostatečnost či znejistění. Dílo vzniklo u příležitosti kolektivní výstavy Martinů Reloaded kurátorky Kateřiny Fojtíkové (Akademie múzických umění, Sál Bohuslava Martinů, Praha 2003), kde vystavující umělci a umělkyně (Adéla Babanová, Pavla Sceranková, Daniel Pitín, Kateřina Závodová) vytvořili videa na stejný hudební fragment z díla Bohuslava Martinů. Přibližná délka audiovizuálního díla Bez názvu, které autor čistě z praktických důvodů někdy nazýval podle zmíněné výstavy, je 2 minuty.

Záznam akce Petra Váši a Mariana Pally vznikl v době jejich společného působení v Ateliéru intermediální tvorby. Poté, co vedení ateliéru po Radku Pilařovi převzal Tomáš Ruller, rozšířila se charakteristika oboru o multimediální performance, na jejíž výuce se podíleli právě Palla s Vášou. Akcí Větev oba pedagogové-umělci, s nepřehlédnutelnou dávkou ironie, popsali napětí mezi využíváním nových médií a živou akcí. Ve snímku vstávají od svých pracovních stolů, aby za použití vrtačky instalovali utrženou větev do zapnutého televizního přijímače. Na obrazovce je možné rozeznat původní televizní vysílání: záznam z koňských dostihů, animovaný film pro děti, koncert rockové kapely. Obraz i zvuk záznamu akce mají přiznaně nízkou kvalitu a doplňují je ještě titulky: “Prorážení televize větví” a “Litujeme zdroje electronického obrazu zraňované a trpící přírodou”. Záznam akce natočila jejich tehdejší ateliérová kolegyně a umělkyně Jennifer de Felice. Dílo bylo uvedeno na výstavě Český obraz elektronický – vnitřní zdroje (1994, Mánes). Přibližná délka audiovizuálního díla je 11 minut.

Film Talk & Twerk zachycuje vzájemnou výuku dvou profesionálních lektorek: specialistky na rétoriku Renaty Bulvové a tanečnice twerku Martiny Panochové. Obě ženy se před kamerou potkávají poprvé, aby během jednoho odpoledne nacházely spojitosti mezi zdánlivě odlišnými druhy performativního umění. Díky otevřenosti obou protagonistek se jim v průběhu lekce daří rozpouštět meze vlastních disciplín. Improvizované akce jsou založeny na rámcově připraveném scénáři, na jehož základě se odvíjejí improvizované výstupy obou protagonistek. Film vznikl jako diplomová práce Alžběty Bačíkové v ateliéru Ateliéru malířství 2 Luďka Rathouského a Jiřího Franty na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Práce byla prezentována na řadě výstav, včetně výstavy StartPoint: Prize for Emerging Artists (DOX, Praha 2014) či The Offense of Things (Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem 2016). Film uvozuje strategie, jimiž se vyznačují také pozdější díla Alžběty Bačíkové, jako je spolupráce s osobnostmi z různých vrstev společnosti, dokumentace performativní a inscenované akce či zobrazení neverbálního vyjádření prostřednictvím pohyblivého obrazu. Přibližná délka díla je 35 min 57 s.

V úvodu krátkého filmu Z lásky se v obraze objevuje jednolitá šedá deska. Křehký materiál nanesený na ploše se začne rychle drolit poté, co s deskou někdo opakovaně udeří o pevnou podložku. Po několika ohlušujících úderech zůstane v obraze nápis tvořený zbytky sádry: “Z LÁSKY”. Snímek byl prezentován na výstavě Hlavo Lam (Galerie TIC, Brno 2009). Přibližná délka audiovizuálního díla je 18 s.

Dílo Možná bylo poprvé vystaveno v rámci instalace, kterou Pavla Sceranková vytvořila pro přehlídku finalistů Ceny Oskára Čepana v Galérii Médium (Bratislava 2010). Umělkyně ve videu dribluje s ikonickou skleničku značky Durit, jež proslula výrobou odolných skleněných výrobků. Prezentací záznamu ve smyčce autorka vytváří dojem, že sklenička nedopadá na zem, ale odráží se od dlaně a odolává tak zemské přitažlivosti. Podobně jako v dalších dílech vzniklých v tomto období, i v této práci si autorka prostřednictvím manipulace s audiovizuálním záznamem pohrává s kinetickými vlastnostmi statického objektu. Dílo je určeno k prezentaci na vertikálně otočené obrazovce. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 4 s.

Ve svém raném snímku Cesta do školy navazuje Michal Pěchouček na svou předešlou tvorbu a vytváří experimentální koláž převážně barevných fotografií (pohlednic), které v daném sledu představují ironický příběh ze školního prostředí. Pěchouček v něm vystupuje v roli nového vzorného žáka, který se snaží uchránit svou písemnou práci před opisováním spolužačky. Když spolužačka nepřestává, Pěchouček se na ní začne vrhat. V tuto chvíli sled fotografií střídá hraná pasáž zachycující kárající učitelku a následnou uraženou reakci žáka, která vede až k jeho odchodu z vyučování. Krátký snímek končí záběry rezignovaného Pěchoučka, jenž si v záchvěvu vzteku zapaluje cigaretu a propadá stinným stránkám života ve velkém městě. Snímek byl prezentován na výstavách Michal Pěchouček, Sláva Sobotovičová: Život jí sluší (Galerie Jelení, Praha 2000) a Začátek století (Západočeská galerie, Plzeň, 2012; Galerie výtvarného umění v Ostravě, Ostrava, 2014). Kromě výstav bylo dílo zařazeno také do DVD kompilace Pater Noster Video Stories (Galerie Jiří Švestka, Praha 2009). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 59 s.

Audiovizuální dílo Úkryt se skládá z krátkých performativních akcí Pavly Scerankové, ve kterých autorka pracuje s představou zakrývání a originálním způsobem propojuje médium sochy, performance a pohyblivého obrazu. Zatímco v Sáčkování se autorka ukrývá v papírovém sáčku na louce, v díle Úkryt se zabaluje během intimních činností v soukromém prostoru studentského domu. Práce vznikla během autorčina studijního pobytu na skotské univerzitě Gray School of Art Aberdeen. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 1 s.

Dílo Image Maker vzniklo pro samostatnou výstavu Pavly Scerankové s názvem Veritas, která se uskutečnila v pražské Drdova Gallery (2015). Filmová dokumentace výstavní instalace ukazuje vertikální projekci snímku, kterou ve výstavním prostoru doplňuje stejnojmenný objekt tvořený sochou a šicím strojem. Pracovní verze filmu ilustruje provázanost instalace s projekcí, neboť za pomoci dokumentovaného šicího stroje je roztáčen figurální objekt, jehož pohyb zachycuje finální verze snímku. Inspirací pro vznik díla byl zájem umělkyně o fyziognomii lidského vnímání, a to konkrétně o sakadické pohyby oka. Videoinstalace vychází z reflexe trajektorie pozorujícího oka, které svým pohybem buduje vizuální objem. Umělkyně tak v díle pracuje s principy konstrukce lidského vizuálního pole a utvářením obrazu jako časoprostorového prožitku. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 33 s.

Můj osobní „nekonečný“ vektor patří mezi filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka, které byly natočeny na 8 mm barevný film, jenž byl umělcem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. „Rozhodl jsem se, že se stanu vlastníkem kosmického vektoru“. Na základě tohoto rozhodnutí vykonal v roce 1977 Lumír Hladík akci, v níž do krajiny vsadil patník a ceduli se symboly nekonečna, která na místě vydržela následujících pětadvacet let. K tomuto symbolickému uměleckému „přisvojení“ si zvolil místo na úpatí kopce Klepec u Úval. V druhé polovině osmdesátých let (přesněji není známo), kdy už Hladík žil v Kanadě, natočil místo jeho přítel Petr Soukup, který pořídil filmové záznamy i všech předchozích umělcových akcí. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Dílo bylo prezentováno v rámci společné výstavy s Jiřím Kovandou 35 let 7000 kilometrů: Lumír Hladík a Jiří Kovanda, Svit, Praha, 8. 9. – 27. 10. 2011. V roce 2020 byl film Můj osobní „nekonečný“ vektor uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 18 s.