Česká republika

Taxonomy

Code

Scope note(s)

Source note(s)

Display note(s)

Hierarchical terms

Česká republika

Equivalent terms

Česká republika

Associated terms

Česká republika

63 Archival description results for Česká republika

63 results directly related Exclude narrower terms

13. revír

Trilogie videí Po stopách krve, Spejbl a Hurvínek a 13. revír představuje autorskou revizi útržků televizního vysílání. Pro tyto účely si Mezihorák v roce 1998 zaznamenal jeden kompletní den programu ČT1 na kazetu Hi8. V záznamu později vyhledával krátké fragmenty, které často nesou stopy různých mediálních poškození, nebo zachycují zdánlivě prázdné, či neidentifikovatelné výjevy. Ty sestavoval do takzvaných re-editů, krátkých smyček, jež reflektují stejnou měrou mizanscénu původních filmů i charakter jejich mediálního povrchu. Ačkoliv práce vyvolává dojem digitálního díla, byla vytvořena za pomoci editoru The Fast Video Machine, který pouze digitálně kontroloval dva analogové Hi8 videorekordéry. Z toho také pramení rytmická nestabilita videí, je důsledkem technicky omezeného střihového zařízení. Svými názvy videa odkazují k původním filmovým dílům Po stopách krve (režie Petr Schulhoff, 1970), 13. revír (režie Martin Frič, 1946) a k seriálu Na návštěvě u Spejbla a Hurvínka (režie Libuše Koutná, 1972). Spíše než o jejich cílené revize je jejich výběr důsledkem náhodného objevení v nepřetržitém toku televizního programu. Práce byly vytvořeny během studia na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Snímek 13. revír byl prezentován například na výstavě Snížený rozpočet (Mánes, Praha 1997–1998) nebo na online výstavě Nová vlna (Národní filmový archiv, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 38 s.

Mezihorák, Zdeněk

360°

Diplomová práce umelkyně Evy Jiřičky s názvem 360° je spojením několika forem uměleckého projevu - videohappening zapojující členy hodnotící diplomové komise, který vrcholí vytvořením objektu (záhonu) reprezentujícím zrod i zničení. Umělkyně osazovala zpustlý záhonek na chodníku před Akademií výtvarných umění květinami souběžně s konáním obhajob diplomových prací. Když přišla řada na její obhajobu, pozvala komisi ven a požádala zúčastněné, aby nastoupili do pronajatého autobusu. Zatímco účastníci akce, kteří netušili, kam je autobus dopraví, mohli uvnitř sledovat na integrovaných monitorech záznam předchozí části akce, v níž umělkyně sázela macešky, řidič autobusu plnil své zadání a otáčel se s autobusem o 360 stupňů. Po otočení autobusu členové diplomní komise (Vladimír Kokolia, Anna Daučíková, Michael Bielický, Karel Císař, Jiří Příhoda) zástupkyně administrativy školy (Alena Krátká) i studenti a studentky (Anetta Mona Chisa, Tomáš Džadoň, Pavlína Míčová, Tereza Janečková, Daniel Pitín, Pavla Sceranková, Jakub Nepraš, Jan Vidlička, Radim Labuda, Mark Ther a stážistka z Norska) museli vstoupit do zničeného záhonu nebo se pokusit jej přeskočit. Dílo bylo prezentováno, podobně jako většina prací Evy Jiřičky, formou projekce v kině i ve výstavě, např. Čestná stráž: Nový český videoart (Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, sekce: Galerie, ročník: 2007), Začátek století. České umění prvního desetiletí 21. století (Výstavní síň Masné krámy Západočeské galerie, Plzeň 2012; Dům umění, Ostrava 2012) nebo na retrospektivní výstavě Ateliéru nových médií Akademie výtvarných umění s názvem Oxygen - 30 years of moving image - Old is the new new (POP-UP Galerie AVU, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 min 48 s.

Jiřička, Eva

6 snů z hrnečku

Animovaný snímek 6 snů z hrnečku vznikl jako součást diplomové práce na téma vzpomínka jako nová realita, kterou Pavla Sceranková obhájila v Ateliéru intermediální tvorby Milana Knížáka na Akademii výtvarných umění v Praze. Umělkyně v díle ruční animací oživuje postavičky z dětského hrnečku na základě snových představ a vzpomínek z dětství. Práce byla poprvé prezentována na výstavě Diplomanti AVU 2006 (Národní galerie, Praha) a později také na samostatné výstavě Zelené album (Galerie OFF FORMAT, Brno 2012), jež rozvíjela téma paměti a vzpomínek. Přibližná délka audiovizuálního díla je 38 s.

Sceranková, Pavla

Bez názvu

Video, v němž se dva muži – jeden z nich je v obleku, druhý je nahý – věnují každodenním raním úkonům ve společné koupelně, natočil Radim Labuda jako svou první videoperformance. Ranou tvorbu Radima Labudy charakterizuje zájem o dynamiku partnerských i širších společenských vztahů, o znázornění mocenských vazeb dominance, podřízení, ale i subverze. Znázornění tělesnosti, včetně nahoty, může podle kontextu implikovat sebepřijetí, upřímnost, rozhodnost, stejně jako jindy nedostatečnost či znejistění. Dílo vzniklo u příležitosti kolektivní výstavy Martinů Reloaded kurátorky Kateřiny Fojtíkové (Akademie múzických umění, Sál Bohuslava Martinů, Praha 2003), kde vystavující umělci a umělkyně (Adéla Babanová, Pavla Sceranková, Daniel Pitín, Kateřina Závodová) vytvořili videa na stejný hudební fragment z díla Bohuslava Martinů. Přibližná délka audiovizuálního díla Bez názvu, které autor čistě z praktických důvodů někdy nazýval podle zmíněné výstavy, je 2 minuty.

Labuda, Radim

Burger und Ther

Film realizoval Mark Ther během studií v New Yorku v roce 2004 s holandským spolužákem Gebrantem Burgerem. Společně jej natočili za jeden den bez předem připraveného scénáře. Zvuk byl dodělán v postprodukci. Tato improvizace doprovázená přejatými populárními písněmi, se připodobňuje hudebnímu klipu. Choreografie tanečních kroků dvou párů nohou obou umělců, zvuk otáčení židle, nebo inscenovaný operní zpěv Marka Thera byly vytvořeny jako experimentální průřez zvukovou a hudební složkou s improvizovanými scénami. Gebrant Burger film nikdy neprezentoval. První uvedení proběhlo za využití staré televize v chodbě soukromé vysoké umělecké školy Cooper Union v New Yorku spolu s dalšími filmy Marka Thera, které natočil v roce 2004 (Max, Chevrolet Caprise Classic Ch. D. a Malibu). O čtyři roky později byl snímek prezentován na umělcově výstavě nazvané Mark Ther – Videa/filmy připravené kurátorskou Olgou Malou (Galerie hlavního města Prahy – Staroměstská radnice, 10. 1. – 17. 2. 2008), která byla zaměřena na téma transgenderu a na mediální klišé reflektující některé jevy konzumní společnosti. Jako většina Therových filmů, také Burger und Ther byl uveden v kině (např. Fetišizace odmítaného, cyklus Paralelní kino, Ponrepo, Praha, 25. 3. 2019). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 21 s.

Ther, Marek

Cesta

V krátkém filmu Cesta umělkyně Lucie Svobodová propojuje svou znalost klasické malby a kresby s vizuálními možnostmi digitální animace, které se na počátku 90. let věnovala profesionálně. Autorka pro produkci díla využila ve své době progresivní technologii počítačů Silicon Graphics a grafického programu Wavefront, jehož znalost si osvojila během odborných stáží v Kanadě a Německu. Námětem díla je motiv poutníka, jenž se v autorčině díle pojí s tématizací konceptu času a životního koloběhu. Hudbu k filmu složil David Koller. Umělkyně dílo porpvé prezentovala na své samostatné výstavě Cesta v Galerii Radost FX (Praha, 1993–1994), kde byly kopie díla v limitované edici VHS nabízeny k prodeji. Dílo bylo na výstavě prezentováno v rámci prostorové instalace navržené Miro Dopitou, již tvořila soustava zrcadel odrážejících film přehrávaný na televizních obrazovkách. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 35 s.

Svobodová, Lucie

Cesta do školy

Ve svém raném snímku Cesta do školy navazuje Michal Pěchouček na svou předešlou tvorbu a vytváří experimentální koláž převážně barevných fotografií (pohlednic), které v daném sledu představují ironický příběh ze školního prostředí. Pěchouček v něm vystupuje v roli nového vzorného žáka, který se snaží uchránit svou písemnou práci před opisováním spolužačky. Když spolužačka nepřestává, Pěchouček se na ní začne vrhat. V tuto chvíli sled fotografií střídá hraná pasáž zachycující kárající učitelku a následnou uraženou reakci žáka, která vede až k jeho odchodu z vyučování. Krátký snímek končí záběry rezignovaného Pěchoučka, jenž si v záchvěvu vzteku zapaluje cigaretu a propadá stinným stránkám života ve velkém městě. Snímek byl prezentován na výstavách Michal Pěchouček, Sláva Sobotovičová: Život jí sluší (Galerie Jelení, Praha 2000) a Začátek století (Západočeská galerie, Plzeň, 2012; Galerie výtvarného umění v Ostravě, Ostrava, 2014). Kromě výstav bylo dílo zařazeno také do DVD kompilace Pater Noster Video Stories (Galerie Jiří Švestka, Praha 2009). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 59 s.

Pěchouček, Michal

Chewing Gum

Rané práce Radima Labudy charakterizuje proces pozorování, které může být zaměřeno na okolní dění nebo, díky performativnímu přesahu, na autora samotného. Kamera je pro Labudu prostředkem ke zkoumání okolního světa i k vlastní introspekci. Chewing Gum, neboli trojice videozáznamů performativních sochařských akcí, které spočívaly v modelování žvýkačky v ústech, vytvořil Labuda během své umělecké stáže v San Franciscu v roce 2004, kde dílo také poprvé vystavil (DMS Gallery, SFAI, San Francisco 2004). O dva roky později je prezentoval formou site-specific instalace v pražské galerii Montanelli spolu s japonskou umělkyní působící v San Franciscu Chiko Sato, která dodala autorskou kresbu a balíček žvýkaček. Instalaci dále tvořily tři monitory, na nichž se ve smyčce odvíjela tři videa žvýkačkových skulptur (Torus, Helix, Spiral), kresba a polička určená mimo jiné k odkládání nápojů během vernisáže. Zatímco formální aspekty instalace dodržovaly zvyklosti instalací tohoto typu, její obsah byl zamýšlen především jako humorná parodie klasických forem body artu a performance s odkazem například k dílům Bruce Naumana nebo Mariny Abramovic. Dílo bylo rovněž prezentováno formou projekčního pásma v kině Světozor v rámci projektu Audiovisual (Praha 2006) a na přehlídce českého videoartu na korejském festivalu NEMAF (Soul 2020). Přibližná délka audiovizuálního díla 2–4 minuty.

Labuda, Radim

Der kleine Blonde und sein roter Koffer

V roce 2003 se Mark Ther setkal s příběhem o chlapci s červeným kufrem ve formě německé říkanky („Der kleine Blonde und sein roter Koffer“), který ho velice zaujal pro svou tajuplnost. Snímek tvoří retrospektivní vyprávění vzpomínek dvou žen (Američanky a Němky) na mladíka ve vlaku, jenž cestoval s velkým červeným kufrem, aniž by odhalil, co ukrývá. Enigmatičnost chlapce je umocněna jeho nehybným herectvím. Ženy, z nichž každá mluví jiným jazykem a přesto si výborně rozumějí, se navzájem jemně dotýkají a navozují dojem hlubokého propojení. Důležitou filmovou složku sehrála kamera, která střídá záběry mezi ženami a nehybným mladíkem. Kameramanem byl Darko Štulič z Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění. Jedná se o první snímek Marka Thera, při němž umělec mohl využít profesionální techniku a filmový štáb včetně produkce. První prezentace díla proběhla v roce 2005 na Akademii výtvarných umění formou projekce na plátně spolu s dalším filmem Marka Thera Miss Krimi 1 a Miss Krimi 2, jež realizoval s umělcem Ondřejem Brodym. O dva roky později příběh o blonďatém mladíkovi s červeným kufrem vybral pro samostatnou výstavu Marka Thera kurátor František Kowolowski (Dům umění města Brna, Dům pánů z Kunštátu, 11. 2007 – 27. 1. 2008). V roce 2008 byl snímek uveden na další Therově samostatné výstavě nazvané Mark Ther – Videa/filmy připravené kurátorskou Olgou Malou (Galerie hlavního města Prahy – Staroměstská radnice, 10. 1. – 17. 2. 2008). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min a 37 s.

Ther, Marek

Dům daleko

Dům daleko je filmovou interpretací stejnojmenné experimentální prózy Věry Linhartové, kterou vytvořil experimentální filmař Martin Ježek spolu s kameraman Jakubem Halouskem. Obraz se nesnaží text ilustrovat, spíš aplikuje obdobné tvůrčí principy, i proto by bylo nepřesné mluvit o filmové adaptaci. Filmový jazyk a experimentální forma výchozího textu vedle sebe stojí v autonomních pozicích. Jako lokaci pro natáčení si filmaři určili město Most symbolicky pro jeho těžařskou historii. Určujícími kritérii byla délka filmu a metráž materiálu: film se točil na formát Super8 a trasa pohybu kamery ve tvaru spirály, která se vinula kolem města. Výchozím bodem byl povrchový lom, dnes umělé jezero. Tak jako i v následujících Ježkových filmech, bylo nedílnou součástí procesu natáčení performativního čtení literární předlohy přímo na místě. Struktura textu tak přímo ovlivňuje i strukturu pořízeného obrazového materiálu. V případě Domu daleko tak odpovídalo každých sto kroků jednomu odstavci textu. V další fázi autoři bez kvalitativní selekce záběrů nebo dodatečném dramaturgickém zásahu přistoupili k přetočení materiálu na formát 16mm. Záznam pohybu kamery je roztříštěn, multiplikován a po celou dobu trvání filmu se motivy opakují stejnou intenzitou. Literární předloha se ve filmu znovu objevuje ve formě titulků, které film zdánlivě rozdělují na čtyři kapitoly. Ty citují vždy první věty čtyř částí textu Dům daleko a svým způsobem slouží i jako komentář nebo nástroj pro interpretaci obrazů. Gradace filmu je způsobena napětím mezi slovem a obrazem a jejich imaginativností. Princip vrstvení vzorců a systémů, do kterých se volně nalévá obsah bez řízené dramaturgie se opakuje i ve zvuku filmu. Pro něj bylo použito devět zdrojů: výuka logopedie pro předškoláky s názvem Kdo mi, děti, poví., motiv piana ze skladby Evryali Iannisa Xenakisa, mesh-up deska V tanečním rytmu Karla Vlacha, skladba Get ready od Temptation v různých rychlostech, motivy skladeb Vietnamského národního symfonického orchestru, nebo kapely Hansson & Karlsson, útržky noise core a jazzu a zvuků z ruchových desek pro filmové amatéry. Zvuková stopa filmu vznikla nezávisle na filmovém obraze jako výsledek grafické partitury. Snímek Dům daleko byl veřejně prezentován například v rámci akce Videogram 67 (Fórum pro architekturu a média, Praha 10. 5. 2017). Přibližná délka audiovizuálního díla je 25 min 43 s.

Ježek, Martin

En plein air 2

Dílo En plein air 2 svým názvem odkazuje k tradici tvorby v plenéru. Umělec David Přílučík přejímá záběry islandské krajiny, původně vytvořené za účelem propagace obrazovek společnosti Samsung, a jednotlivé obrazy zpomaluje na základě času, jenž byl podle autorova odhadu zapotřebí k jejich vzniku. Jednoduchá manipulace zbavuje původní záběry jejich uniformity a přesouvá diváckou pozornost k specifickým jevům v zobrazované krajině. Otázku reprezentace času tvůrčí práce autor reflektuje v návaznosti na teorii spisovatele Diedricha Diederichsena. Dílo bylo v Čechách uvedeno na výstavách En plein air (Galerie AVU, Praha 2016), Sny na prodej (Drdova Gallery, Praha 2016) a A co nám zbývá teď (Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem 2019). Přibližná délka díla je 3 h 57 min.

Přílučík, David

Erosynta I

Ve filmu Erosynta I Martin Hřebačka využíval a ohledával možnosti počítačové animace. Na temném pozadí evokujícím nekonečnou hloubku pluje stříbřitá hmota, která pozvolně mění svůj tvar. Hudba Vladimíra Helebranta, který byl od roku 1988 členem české alternativní bigbeatové kapely MCH band jako klávesista a zpěvák, dotváří atmosféru umělého universa, jež je zdánlivě vzdálené naší realitě. Pomocí simulace optických a haptických vlastností povrchu stříbřitého morfujícího tvaru, vzniká prostor pro asociace od buněčných mikrosvětů, přes kapalná skupenství přírodních i chemických látek až po představy o vzdáleném vesmíru. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo René Slauka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min a 26 sec.

Hřebačka, Martin

Grátis punč

Akce Grátis punč proběhla 18. prosince 2005 na adventních trzích ve Vídni. Umělkyně Eva Jiřička a Katharina Cibulka, s níž se Jiřička seznámila během studií na Akademii výtvarných umění ve Vídni, se rozhodly na vánočních trzích nabízet tradiční teplý nápoj zdarma. Chtěly tak podrobit zkoušce limity adventního naladění společnosti. Jiřička a Cibulka přišly oblečeny záměrně ve světlých ušankách a kabátech a se záměrem komunikovat co možná nejvlídněji. Ostatní trhovci jejich počínání však agresivně odmítli, protože jim tak umělkyně snižovaly tržbu. Eva Jiřička se také v dalších svých akcích zabývala stereotypy městského chování a komunikace (např. Merkmale, 2007; Projížďka po Bahnhofstrasse, 2008; Zasedací pořádek, 2008 aj.), ale Grátis punč zůstává z hlediska reakcí náhodných účastníků nejvyhrocenější. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 45 s.

Jiřička, Eva

Hlavolam

Ve snímku Hlavolam z roku 1994 René Slauka ohledává možnosti počítačové animace včetně simulace 3D prostoru a to na základě variování moderních uměleckých směrů 20. století. Tvarové kompozice odkazují k estetickým východiskům konstruktivismu či minimalismu. Snímek Hlavolam vznikl v první polovině devadesátých let spolu s dalšími počítačovými animacemi, které Slauka vytvářel samostatně nebo ve spolupráci s Věrou Geislerovou. Oba byli členy Oboru video, který založil Radek Pilař. Zúčastnili se prvních prezentací těchto videistů, jak se sami označovali. Slauka, podobně jako Věra Geislerová nebo další členka Oboru videa, Lucie Svobodová, spatřovali v počítačové animaci nové možnosti obrazového vyjádření. Slauka, který se ve své fotografické tvorbě zaměřuje na záznamy každodenních až intimních situací, se v počítačové animaci věnoval simulování prostoru a znázornění všedních věcí jako atributů hmotného světa. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo Martin Hřebačka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min.

Slauka, René

Hřiště

  • nfa-va-360287
  • Subseries
  • 2007 - 2012
  • Part of Videoarchiv

Snímek Hřiště vznikl již v roce 2007, poprvé ho však autorka prezentovala v upravené verzi na výstavě Zelené album (Galerie OFF/FORMAT, Brno 2012). Práce se svým formátem odlišuje od ostatních audiovizuálních děl Pavly Scerankové, pro které je příznačný performativní a dokumentární přístup. V díle Hřiště umělkyně čerpá obrazový materiál z internetu, a to na základě klíčových slov vycházejících z popisu intimních vzpomínek. Osobní vyprávění zprostředkované ubíhajícími titulky tak doplňují obrazy vygenerované na základě algoritmů internetových vyhledávačů. Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 30 s.

Sceranková, Pavla

It's Buildable

Audiovizuální dílo It’s Buildable vzniklo jako diplomová práce Oskara Helcela na Katedře fotografie Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Hlavní protagonistkou Helcelova filmu je světoznámá architektka Zaha Hadid, kterou umělec za pomoci technologie deep-fake nechává bloumat zarostlým prostranstvím v místě jejího připravovaného architektonického projektu v centru Prahy. Název díla odkazuje k prohlášení Hadid ve vztahu k jedné z jejích problematických staveb a vybízí k reflexi chystané realizace kontroverzního developerského projektu prostřednictvím digitální apropriace identity zesnulé architekty. Dílo bylo prezentováno na mezinárodní přehlídce diplomových prací Startpoint 2020 (Praha; Amsterdam 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 59 s.

Helcel, Oskar

Jako z filmu

Experiment konceptuálního umělce Tomáše Svobody a jeho spolupracovníků Jako z filmu se zaobírá filmem v podobě audiovizuálního média a kulturního fenoménu. Hlavní osou je „esej“ (natočený subjektivní kamerou), v níž režisérovo alter ego v podobě filmové vědkyně Gabriely Steinerové čte citáty z Godardovy knihy Příběh(y) filmu a z filozofické publikace Mluvil tu někdo o totalitarismu? Slavoje Žižeka a na počítači píše postřehy o filmu, citáty, názvy nebo jména. Především si prohlíží různá amatérská videa (zejméná z portálu YouTube), ukázky z filmů (Bezstarostná jízda, Záhada Blair Witch, bondovka Zlaté oko, Kinoautomat a další), z TV seriálů (např. 30 případů majora Zemana, Rozpaky kuchaře Svatopluka) či z různých pořadů a reklam. Kromě toho se „dějem“ proplétají čtyři epizody. V první přijíždí k psychologovi na chatu známý. Živí se jako scenárista, ale má pocit, že se film prolíná do jeho života a stává se i jeho součástí. Nakonec k chatě přiletí vrtulník a vojenské komando oba muže zastřelí, prohledá chatu a po nalezení Svatého grálu opět odlétne. Ve druhé umělec v opuštěné tovární hale připravuje konceptuální instalaci. Neustále mu volá galeristka, že dílo musí být do zítřejší tiskové konference hotové. Ve třetí epizodě herec Miroslav Krobot ve studiu před modrým klíčovacím plátnem po dlouhé přípravě dokola opakuje jednu hereckou akci (otočí se a zamává). V poslední režisér Jiří Menzel v pražském kinu Lucerna vypráví děj filmu Ostře sledované vlaky. Slavnostní veřejná premiéra snímku se uskutečnila 26. května 2016 v pražském kině Oko. O téměř rok později (premiérou na Febiofestu 28. března 2017) vstoupil film do kinodistribuce. Projekt, vytvářející slepenec různých epizod, videí a textů, nedávající moc smysl, je určen spíše malému okruhu náročných diváků při klubových a alternativních projekcích. Podobnému tématu se Tomáš Svoboda věnoval již výstavou Jako film v pražské galerii tranzitdisplay (prosinec 2015 – únor 2016). Přibližná délka díla (filmová verze) je 1 h 22 min.

Svoboda, Tomáš

Jízda

Performance Jízda, v níž se Eva Jiřička v roli dívky projížděla nahá po pražských ulicích ve sportovním kabrioletu, provokujícím způsobem rozostřuje hranice mezi veřejným a soukromým a tematizuje problém dívání se. Snímek začíná v garáži vylepené plakáty nahých modelek, kterým umělkyně věnuje jemný úsměv stejně jako nablýskanému zaparkovanému autu. Při pozornějším shlédnutí vychází najevo, že se pavidelně střídají záběry udivených kolemjdoucích a záběry do kabiny auta na nahou umělkyni. Umělkyně však nikdy není nahá v jednom záběru s reagujícími lidmi. Do dialogu s exhibováním, vstupuje voyerství kolemjdoucích, ale také divácká imaginace, v níž hrají podstatnou roli zažité stereotypní genderové mechanismy. Ve skutečnosti není jisté, zda se náhodní kolemjdoucí podivovali nad odhalenou umělkyní nebo nad extravagantním kabrioletem řízeným mladou ženou. Eva Jiřička, podobně jako i v dalších akcích, které nemohly být natočeny statickou kamerou, spolupracovala na realizaci s další umělkyní, v tomto případě se Sylvou Málovou jako kameramankou. Dílo bylo prezentováno opakovaně v projekčních pásmech i v galerijním prostředí, např. KINO PAF. Kapitola I. (Galerie Caesar, Olomouc 24. 6. – 22. 10. 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 54 s.

Jiřička, Eva

Karamel je cukr, co už se neuzdraví

Videoklip Karamel je cukr, co už se neuzdraví vznikl jako studentské cvičení Jana Zajíčka na Katedře animované tvorby Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze, kde se umělec věnoval multimediálně tvorbě. Film pro umělce představoval příležitost pro experimentování s natáčením na filmový materiál a digitální postprodukcí za užití 3D animačních programů. Videoklip ztvárňuje stejnojmennou skladbu hudební skupiny WWW, jejímž byl Jan Zajíček v té době členem. Obrazová složka metaforicky rozvíjí text skladatele Lubomíra Typlta, která se dotýká tématu pomíjivosti a nenaplněné lásky. Videoklip získal ocenění na španělském festivalu Eurovideo konaném v roce 1999. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 56 s.

Zajíček, Jan

Klatov

  • nfa-va-924437
  • Subseries
  • 2007 - 2011
  • Part of Videoarchiv

Dílo Klatov vychází z filmového materiálu, který natočil dědeček Pavly Scerankové v druhé polovině 50. let. První verze filmu vznikla během studia umělkyně v Berlíně, kde autorka zdigitalizovaný materiál sestříhala a doplnila hudbou Luka Stylese. Spolupráce se Stylesem přispěla ke vzniku druhé verze filmu pro londýnské BFI, kterou autorka považuje za finální. Materiál byl zkrácen na stopáž pěti minut a hudební kompozici pro novou verzi vytvořila skladatelka Naomi Pinnock. Černobílý snímek zachycuje letmé obrazy z rodinného života na slovenském venkově, které se vynořují a ztrácejí jako obrazy vzpomínek z dětství. Dílo bylo prezentováno na výstavě Zelené album (Galerie OFF/FORMAT, Brno 2012). Přibližná délka první verze audiovizuálního díla je 8 min 43 s, přibližná délka druhé verze audiovizuálního díla je 5 min 6 s.

Sceranková, Pavla

Konec jedince

Krátký snímek Jana Zajíčka vznikl jako studentská práce během jeho studia v Kabinetu multimediální tvorby Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Námětem filmu je reflexe úmrtí člověka ve vztahu k síti společenských vztahů, jejichž je součástí. Zajíček zachycuje strukturu této sítě, od čehož se odvíjí nelineární forma jeho filmového vyprávění. Souběžnost dějů vyjadřuje pomocí prolínání hraných sekvencí s 3D digitální animací, která ilustruje strukturu sítě znázorněných společenských vazeb. Pomíjívost těchto vazeb režisér zdůraňuje zasazením děje do efemérního prostředí graffity scény, jejíž byl sám součástí. Film získal ocenění za nejlepší zvuk v rámci studentského festivalu FAMUFEST a byl uveden na Mezinárodním festivalu krátkých filmů Oberhausen, Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary či v Anthology Film Archives v New Yorku. Přibližná délka audiovizuálního díla je 20 min 10 s.

Zajíček, Jan

Krabicování

Dílo Krabicování se skládá z krátkých performativních akcí Pavly Scerankové, ve kterých autorka samu sebe zahaluje do rozkládacích krabic a obalů. Umělkyně upravuje filmové záznamy akcí prostřednictvím zpomalení či přetáčení záběrů, čímž proměňuje konvenční časovost zachycených pohybů a obalových forem. Práce vznikla během studia autorky na Akademii výtvarných umění v Praze. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 6 s.

Sceranková, Pavla

Krása

Krátké video Krása vzniklo jako klauzurní práce během studia Pavly Scerankové na Akademii výtvarných umění v Praze. Detailní záběry kapek oleje rotujících ve vodě nechávají vyniknout jejich struktuře a rytmickému pohybu, což podtrhuje hudební složka díla. Video bylo v původní verzi doprovázeno fragmentem skladby Beauty hudební skupiny Einstürzende Neubauten, z důvodu ochrany autorských práv k původní skladbě však umělkyně vytvořila druhou verzi díla s původním hudebním doprovodem, kterou lze prezentovat v případě nemožnosti zajištění autorských práv k původní verzi. Práce představuje jedno z prvních audiovizuálních děl Pavly Scerankové. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 16 s.

Sceranková, Pavla

Květomluva

Film Alžběty Bačíkové s názvem Květomluva zachycuje němou konverzaci ženy a muže, kteří se střídavě objevují ve statickém záběru a pokládají na stůl různé druhy květin. Dialog obou postav se odvíjí formou titulků, které reprodukují symbolické významy rostlin z lidové knihy o květomluvě. Téma možností navázání komunikace mezi různými subjekty rezonuje i v dalších pracích autorky, jako je například Talk & Twerk (2014) či Setkání (2018). Dílo bylo poprvé vystaveno společně s objektovou instalací Hráz, která odkazovala k otázce komunikační bariéry v mezilidských vztazích (Galerie Tvar, Brno 2013). Film byl později prezentován také samostatně bez původní objektové instalace (Výběr ze sbírky Fait Gallery, Fait Gallery, Brno 2019). Přibližná délka díla je 4 min 13 s.

Bačíková, Alžběta

Kytka

Snímek Kytka realizoval René Slauka v první polovině devadesátých let spolu s dalšími počítačovými animacemi, které vytvářel samostatně nebo ve spolupráci s Věrou Geislerovou. Oba byli členy Oboru video, který založil Radek Pilař. Zúčastnili se prvních prezentací těchto videistů, jak se sami označovali. Slauka, podobně jako Věra Geislerová nebo další členka Oboru videa, Lucie Svobodová, spatřovali v počítačové animaci nové možnosti obrazového vyjádření. Slauka, který se ve své fotografické tvorbě zaměřuje na záznamy každodenních až intimních situací, se v počítačové animaci věnoval simulování prostoru a znázornění všedních věcí jako atributů hmotného světa. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo Martin Hřebačka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min.

Slauka, René

Results 1 to 25 of 63