Michal Pěchouček vytvořil snímek Zrzavý film pro retrospektivu malíře Jana Zrzavého, která se konala v prostorách pražské Národní galerie v roce 2007. Autor vycházel z černobílých archivních záběrů, (dokumentární film Jan Zrzavý, 1963; režie Zdeněk Kubeček), na nichž se zestárlý malíř jde poklonit na Slavín k hrobu literáta Julia Zeyera, jehož tvorbu hluboce obdivoval. Dokumentární pasáže Pěchouček doplnil o poeticky laděnou hranou část, která zachycuje hřbitovem se procházejícího mladíka, představujícího vzpomínku na malířovo mládí. Snímek je tak možné považovat nejen za aktualizaci odkazu autora, který se po celý život vyrovnával s homosexualitou, ale také za Pěchoučkovo intimní vyznání a projev uznání tvůrčí i lidské stránce Zrzavého osoby. Kromě zmíněné retrospektivní výstavy bylo dílo zařazeno na DVD kompilace Pater Noster Video Stories (Galerie Jiří Švestka, Praha 2009) a Kdo se směje: Umění o světě umění (Edice VIDA 4, Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze, Praha 2013). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 43 s.

Adéla Babanová pracuje s různými mediálními postupy, konkrétně s rozhlasovými a televizními žánry, jako je inscenace, rozhovor, debata, jež využívá především k reflexi uměleckého provozu. Už její absolventskou práci nazvanou Rozhovor se Sylvií Plath charakterizoval zájem o reálné předobrazy, které umělkyně posouvá do absurdní roviny pomocí různých mediálních strategií. Fiktivní posmrtné rozhlasové interview se spisovatelkou a básnířkou Sylvií Plath, která ve svých třiceti jedna letech spáchala sebevraždu (1963) a teprve poté se stala světově známou, otevírá otázku sebevraždy jako jedné z možností, jak dosáhnout uměleckého uznání. Toto téma se objevuje i v jejích dalších pracech, v nichž jsou čitelné především dvě hlavní tematické a formální linie, které zpětně pojmenovala jako trilogii o umění (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009) a historická trilogie (Odkud spadla letuška, Návrat do Adriaportu, Neptun, 2013-2018). Jako zvukové dílo uvedla Adéla Babanová Rozhovor se Sylvií Plath poprvé v rozhlasové relaci na Radiu 1, která byla vysílána 24. května 2006. Relace se kromě autorky zúčastnil Josef Chuchma jako moderátor, a také Michal Pěchouček jako konzultant absolventské práce. Prvních několik minut fiktivního rozhovoru bylo prezentováno jako živý rozhovor, který pak vystřídala debata. Instalační řešení, kombinující video a fotografie z fiktivního bádání po stopách spisovatelky, bylo poprvé představeno na výstavě absolventských prací v Národní galerii v Praze. Přibližná délka díla je 10 min 31 s (video) a 9 min 24 s (zvukové dílo).

Ve filmu Erosynta I Martin Hřebačka využíval a ohledával možnosti počítačové animace. Na temném pozadí evokujícím nekonečnou hloubku pluje stříbřitá hmota, která pozvolně mění svůj tvar. Hudba Vladimíra Helebranta, který byl od roku 1988 členem české alternativní bigbeatové kapely MCH band jako klávesista a zpěvák, dotváří atmosféru umělého universa, jež je zdánlivě vzdálené naší realitě. Pomocí simulace optických a haptických vlastností povrchu stříbřitého morfujícího tvaru, vzniká prostor pro asociace od buněčných mikrosvětů, přes kapalná skupenství přírodních i chemických látek až po představy o vzdáleném vesmíru. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo René Slauka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min a 26 sec.

Dílo Klatov vychází z filmového materiálu, který natočil dědeček Pavly Scerankové v druhé polovině 50. let. První verze filmu vznikla během studia umělkyně v Berlíně, kde autorka zdigitalizovaný materiál sestříhala a doplnila hudbou Luka Stylese. Spolupráce se Stylesem přispěla ke vzniku druhé verze filmu pro londýnské BFI, kterou autorka považuje za finální. Materiál byl zkrácen na stopáž pěti minut a hudební kompozici pro novou verzi vytvořila skladatelka Naomi Pinnock. Černobílý snímek zachycuje letmé obrazy z rodinného života na slovenském venkově, které se vynořují a ztrácejí jako obrazy vzpomínek z dětství. Dílo bylo prezentováno na výstavě Zelené album (Galerie OFF/FORMAT, Brno 2012). Přibližná délka první verze audiovizuálního díla je 8 min 43 s, přibližná délka druhé verze audiovizuálního díla je 5 min 6 s.

Námětem absolventského filmu Niké Papadopulosové Polednice je balada ze sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena. Autorka se vyhýbá ilustrativnímu zpracování klasického námětu a představuje jeho současnou interpretaci, k čemuž využívá progresivní digitální technologie. Herečka Monika Načeva se v roli matky nezbedného dítěte pohybuje ve virtuálním prostředí futuristické kuchyně, kde se vyrovnává s volbou mezi mateřskými povinnostmi a zábavou virtuálního světa. V kontrastu s fantaskní scénografií a hudbou Jana P. Muchova recituje tradiční znění balady herečka Jaroslava Adamová. Na výrobě filmu se podílel profesionální filmový štáb složený z kameramana Asena Šopova, zvukaře Ondřeje Ježka či producenta Martina Kořínka, postprodukce díla byla realizována v grafickém studiu televize Nova. Film byl uveden v České televizi v rámci pořadu Starty či na festivalu Entermultimediale (Praha, 2000). Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 min.

Dílo En plein air 2 svým názvem odkazuje k tradici tvorby v plenéru. Umělec David Přílučík přejímá záběry islandské krajiny, původně vytvořené za účelem propagace obrazovek společnosti Samsung, a jednotlivé obrazy zpomaluje na základě času, jenž byl podle autorova odhadu zapotřebí k jejich vzniku. Jednoduchá manipulace zbavuje původní záběry jejich uniformity a přesouvá diváckou pozornost k specifickým jevům v zobrazované krajině. Otázku reprezentace času tvůrčí práce autor reflektuje v návaznosti na teorii spisovatele Diedricha Diederichsena. Dílo bylo v Čechách uvedeno na výstavách En plein air (Galerie AVU, Praha 2016), Sny na prodej (Drdova Gallery, Praha 2016) a A co nám zbývá teď (Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem 2019). Přibližná délka díla je 3 h 57 min.

Krátký film Miss Krimi vznikl ve spolupráci Marka Thera a Ondřeje Brodyho jako dvoj film na téže téma: zneužití, znásilnění, podřízení, které je častým tématem kriminálních zápletek, ale zároveň je latentně přítomné i ve vztahu mezi umělcem a tím, koho zobrazuje ve svém díle. Oba umělci angažovali ve svých dvou krátkých filmech pracovně nazvaných Miss Krimi 1 a Miss Krimi 2 stejnou protagonistku, již poznali během předmětu figurální kresba na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a Akademii výtvarných umění v Praze, kde stála studentům a studentkám po léta modelem. Snímek se natáčel v Komořanech během dvou různých dnů. Oba umělci si byli vzájemně kameramany. Mark Ther, pro kterého je typická práce s detailně promyšleným kostýmem, který má zásadní vliv na sémantizaci příběhu, ve své verzi sledoval výrazně namalovanou ženu s fialovým svetrem, náušnicemi a broží při práci ve skleníku, jak okopává záhon. Žena z ničeho nic omdlí a padá na zkypřenou půdu. V záběru se objeví ruce anonymního pozorovatele, který ženu osahává. Příběh je ponechán bez jasného konce. V případě verze Ondřeje Brodyho se žena ocitá v malé zasněžené roklině, kde ji anonymní hlas ponižujícími příkazy nutí odhalit partie jejího těla a pozřít kousek sušenky. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 48 s.

Dílo Viděno vzduchem bylo vytvořeno pro skupinovou výstavu Martinu Reloaded (Akademie múzických umění, Praha 2003), jež vznikla jako pocta hudebnímu skladateli Bohuslava Martinů. K předem vybranému hudebnímu fragmentu skladby Martinů vytvořila Pavla Sceranková krátké video, ve kterém rotací kamery převrací pohyb větrného mlýnu, čímž proměňuje běžnou perspektivu lidského pozorování. Jedná se o jedno z prvních audiovizuálních děl Pavly Scerankové, jež bylo veřejně prezentováno. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 44 s.

Rané práce Radima Labudy charakterizuje proces pozorování, které může být zaměřeno na okolní dění nebo, díky performativnímu přesahu, na autora samotného. Kamera je pro Labudu prostředkem ke zkoumání okolního světa i k vlastní introspekci. Chewing Gum, neboli trojice videozáznamů performativních sochařských akcí, které spočívaly v modelování žvýkačky v ústech, vytvořil Labuda během své umělecké stáže v San Franciscu v roce 2004, kde dílo také poprvé vystavil (DMS Gallery, SFAI, San Francisco 2004). O dva roky později je prezentoval formou site-specific instalace v pražské galerii Montanelli spolu s japonskou umělkyní působící v San Franciscu Chiko Sato, která dodala autorskou kresbu a balíček žvýkaček. Instalaci dále tvořily tři monitory, na nichž se ve smyčce odvíjela tři videa žvýkačkových skulptur (Torus, Helix, Spiral), kresba a polička určená mimo jiné k odkládání nápojů během vernisáže. Zatímco formální aspekty instalace dodržovaly zvyklosti instalací tohoto typu, její obsah byl zamýšlen především jako humorná parodie klasických forem body artu a performance s odkazem například k dílům Bruce Naumana nebo Mariny Abramovic. Dílo bylo rovněž prezentováno formou projekčního pásma v kině Světozor v rámci projektu Audiovisual (Praha 2006) a na přehlídce českého videoartu na korejském festivalu NEMAF (Soul 2020). Přibližná délka audiovizuálního díla 2–4 minuty.

Audiovizuální dílo It’s Buildable vzniklo jako diplomová práce Oskara Helcela na Katedře fotografie Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Hlavní protagonistkou Helcelova filmu je světoznámá architektka Zaha Hadid, kterou umělec za pomoci technologie deep-fake nechává bloumat zarostlým prostranstvím v místě jejího připravovaného architektonického projektu v centru Prahy. Název díla odkazuje k prohlášení Hadid ve vztahu k jedné z jejích problematických staveb a vybízí k reflexi chystané realizace kontroverzního developerského projektu prostřednictvím digitální apropriace identity zesnulé architekty. Dílo bylo prezentováno na mezinárodní přehlídce diplomových prací Startpoint 2020 (Praha; Amsterdam 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 59 s.

Bakalářský film Niké Papadopulosové s názvem Studna inspirovala stejnojmenná skladba hudební skupiny J.A.R a kultovní epizoda z normalizačního seriálu Třicet případů majora Zemana. Videoklip je tvořen prolínáním animovaných a hraných sekvencí, na kterých autorka úzce spolupracovala s členy kapely. Animované části filmu vznikly přetvořením záběrů z původního seriálu za použití technologie VIDOX, jež autorka ručně pomalovala a následně znovu nasnímala. Z původního hororového námětu tak vznikl humorný pastiš, jehož dynamiku podtrhuje rychlý střih a improvizovaná vystoupení členů kapely J.A.R. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 30 s.

Film Tanec na ruinách muzea vznikl pro výstavu Carpe Diem ve Fait Gallery (Brno 2015), na které Alžběta Bačíková úzce spolupracovala s umělkyní Martinou Smutnou. Ústředním motivem jejich společného projektu je váza Olgy Hudečkové, keramičky, jejíž práce byly v 70. a 80. letech 20. století široce dostupné. Originál vázy je ve filmu Bačíkové rozezníván turntablistou Petrem Ferencem, který objekt roztáčí na gramofonových deskách skladby Má vlast v interiéru Uměleckoprůmyslového muzea. Výsledná zvuková stopa představuje dekonstrukci ikonicky známé skladby a přesouvá pozornost k dílu autorky, jejíž tvorba byla vytěsněna institucionální pamětí dějin umění. Kromě výstavy Carpe Diem bylo dílo součástí výstavy Ripple Effect (Futura, Praha 2017). Přibližná délka díla je 26 min 25 s.

Adéla Babanová se zaměřuje na hraniční oblast reality a fikce. Spekulování a rozvíjení fragmentů skutečných příběhů modeluje pomocí manipulované, a ve většině případů přejaté fotografie či pohyblivého obrazu. K této umělecké strategii patří také její snímek Prut. V nekonečné smyčce levituje rybářský prut nad hladinou řeky – provokativně a podezřele, svobodně a uvolněně. V tomto obraze, tak těžko zodpověditelném, se soustředí Babanové schopnost dráždivě vyjádřit, s nadsázkou a s vyloučením patosu, bezmála existenciální roviny toho, jak se věci/lidé jeví sobě samým a druhým, a jaké/jací jsou. Snímek byl prezentován například v rámci samostatné výstavy Adély Babanové nazvané Potížistky v Galerii Jiří Švestka v roce 2011. Projekce tohoto krátkého snímku vytvářela symbolický předěl mezi dvěma narativními okruhy samostatných děl (Už šedesát let je mi třicet a Tringalka). Přibližná délka díla je 2 min 15 s.

Ve videu Našla v lese zkoumá Eva Jiřička kmen pokáceného stromu, který se zasekl ve větvoví okolních borovic. Jaké postavení by bylo najvhodnejší k němu zaujmout? Umělkyně zkouší různé pozice, aby adekvátně vyjádřila svůj postoj k této přírodní instalaci. Jako performerka se objevuje přímo v záběru, ale zároveň vnímáme její přítomnost i za kamerou. Splývání autorské a divácké perspektivy se tak posiluje podobně jako u romantických krajinářů, ale nálada, která je tímto „obrazem“ tlumočena, má blíž k žertu než k romantickému vzedmutí. Nepochopitelnost mnohým přírodních jevů, v souvislosti s jejich individuální interpretací tvoří jádro videa, ve kterém na první pohled nenucená hra může odhalit více otázek týkajících se například limitů modernistického instrumentálního pojetí přírody. Snímek byl prezentován na výstavě Začátek století. České umění prvního desetiletí 21. století (Výstavní síň Masné krámy Západočeské galerie v Plzni; Dům umění, Ostrava 2012). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 34 s.

Dílo Krabicování se skládá z krátkých performativních akcí Pavly Scerankové, ve kterých autorka samu sebe zahaluje do rozkládacích krabic a obalů. Umělkyně upravuje filmové záznamy akcí prostřednictvím zpomalení či přetáčení záběrů, čímž proměňuje konvenční časovost zachycených pohybů a obalových forem. Práce vznikla během studia autorky na Akademii výtvarných umění v Praze. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 6 s.

Audiovizuální dílo Míchačka zachycuje performativní akci Pavly Scerankové, během které autorka rozhýbává kinetický objekt vytvořený pro výstavu Air de Berlin v Galerii AVU (Praha, 2007). Objekt svou konstrukcí připomíná stavební míchačku, avšak namísto bubnu je jeho rotující část tvořena pohyblivý materiály, které se při otáčení skládají a rozkládají. Se zvyšující se intenzitou otáčení se objekt stává hlučnějším, až nakonec hlasitě padá na zem. Audiovizuální dílo zachycuje interaktivní povahu původního kinetického objektu, jenž se nachází v soukromé sbírce, a je možné ho prezentovat samostatně. Přibližná délka audiovizuálního díla je 42 s.

Krátké video Krása vzniklo jako klauzurní práce během studia Pavly Scerankové na Akademii výtvarných umění v Praze. Detailní záběry kapek oleje rotujících ve vodě nechávají vyniknout jejich struktuře a rytmickému pohybu, což podtrhuje hudební složka díla. Video bylo v původní verzi doprovázeno fragmentem skladby Beauty hudební skupiny Einstürzende Neubauten, z důvodu ochrany autorských práv k původní skladbě však umělkyně vytvořila druhou verzi díla s původním hudebním doprovodem, kterou lze prezentovat v případě nemožnosti zajištění autorských práv k původní verzi. Práce představuje jedno z prvních audiovizuálních děl Pavly Scerankové. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 16 s.

Video Za umělce roku jsem zvolila sebe navazuje na inscenovanou televizní debatu Zurich. Stejní protagonisté se opět setkávají, tentokrát mimo televizní studio, aby si rádoby přátelsky popovídali o tom, jak se jim vede. Falešné vychloubání autorka podrývá vkládáním hororových prvků, které se postupně zintenzivňují. Smyčka, s níž tentokrát Babanová záměrně pracuje, symbolizuje neodlučitelnost touhy po uznání a utrpení. Snímek je součástí trilogie o umění Adély Babanové (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009), v níž autorka s nadsázkou nahlížela na marnost a zároveň fatálnost sociálních mechanismů panujících v uměleckém provozu. Přibližná délka díla je 6 min 30 s.

Ve snímku Hlavolam z roku 1994 René Slauka ohledává možnosti počítačové animace včetně simulace 3D prostoru a to na základě variování moderních uměleckých směrů 20. století. Tvarové kompozice odkazují k estetickým východiskům konstruktivismu či minimalismu. Snímek Hlavolam vznikl v první polovině devadesátých let spolu s dalšími počítačovými animacemi, které Slauka vytvářel samostatně nebo ve spolupráci s Věrou Geislerovou. Oba byli členy Oboru video, který založil Radek Pilař. Zúčastnili se prvních prezentací těchto videistů, jak se sami označovali. Slauka, podobně jako Věra Geislerová nebo další členka Oboru videa, Lucie Svobodová, spatřovali v počítačové animaci nové možnosti obrazového vyjádření. Slauka, který se ve své fotografické tvorbě zaměřuje na záznamy každodenních až intimních situací, se v počítačové animaci věnoval simulování prostoru a znázornění všedních věcí jako atributů hmotného světa. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo Martin Hřebačka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min.

Videoinstalace Měření vznikla pro výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2015 (Moravská galerie, Brno) ve spolupráci s kameramanem Janem Vidličkou a astrofyzikem Brunem Jungwirthem. Umělkyně se inspirovala fyzikální teorií, podle které došlo ke vzniku světla osamostatněním fotonů, čímž se stal vesmír transparentním. Tyto původní světelné částice nás stále obklopují a jsou měřitelné. Počet míčku, jenž v díle Měření dopadá na desky umístěné na těle umělkyně, tak přibližně odpovídá koncentraci prehistorických fotonů na malém prostoru. Práce byla prezentována na výstavě Médium: figura (Galerie hlavního města Prahy, 2017) a je podstatná pro ilustraci vývoje tvorby autorky v médiu pohyblivého obrazu, instalace a performance. Přibližná délka filmového záznamu performativní akce je 3 min 57 s.

Krátká videoperformance s názvem Turista vznikla během studia Tomáše Hrůzy v Ateliéru fotografie na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Film zachycuje jednoduchou akci umělce v krajině, během které autor zapíná kameru, poodchází o kus dál k lesu a zůstává nehnutě několik minut stát až do momentu, kdy se podívá na telefon a kameru znovu vypíná. Film byl koncipován jako součást fotografického cyklu Turisti, na kterém autor začal pracovat během svého studijního pobytu na University of Derby ve Spojeném Králoství, a jenž se stal součástí umělcovi magisterské práce. Pobyt ve Velké Británii byl pro vznik díla podstatný, neboť omezené možnosti volného pohybu v přírodě přivedly umělce k otázce časovosti, kterou moderní městský člověk prožívá ve vztahu ke krajině. Vedle tvorby vedoucího ateliéru Pavla Baňky byla inspiračním zdrojem pro Tomáše Hrůzu díla českých představitelů akčního umění 70. let, jako byl například Petr Štembera či Jan Mlčoch. Film byl společně s fotografiemi prezentován na výstavě Turisti v Galerii 35m2 (2008) a samostatně promítán v rámci programu Absence ve Videoarchivu 2 v Kině Ponrepo (2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 53 s.

Snímek Tihle – Sociální situace: pět svázaných mužů představuje část z komplexní instalace, kterou Radim Labuda vytvořil pro výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2008. V brněnském Domě pánů z Kunštátu vytvořil instalaci o dvou dílech (Tihle a Ten druhý), v níž se zaměřil na téma internetové komunikace a jejího možného zneužití ve prospěch moderního zotročování. Během vernisáže Labuda zosnoval situaci, v níž vystavil pět dobrovolníků svázaných odborníky na bondage. Situaci natočil a po zbytek výstavy nahradil skutečné muže televizními obrazovkami se setříhanými záznamy. Druhá část instalace spočívala v online komunikaci návštěvníků výstavy s filipínským mladíkem, jenž se živil jako internetový prostitut. Narozdíl od pětice svázaných mužů, mu však Labuda platil za jeho čas, během kterého mladík mohl sledovat samotnou událost na vernisáži nebo komunikovat s návštěvníky pomocí web kamery. Umělec záměrně pracoval s napětím mezi blízkým a vzdáleným, fyzickým a virtuálním, čímž zdůraznil odlišné motivace k účasti na tomto sociálním experimentu. Dílo Tihle – Sociální situace: pět svázaných mužů tvoří pět videí o délce 7 minut.

Performance Jízda, v níž se Eva Jiřička v roli dívky projížděla nahá po pražských ulicích ve sportovním kabrioletu, provokujícím způsobem rozostřuje hranice mezi veřejným a soukromým a tematizuje problém dívání se. Snímek začíná v garáži vylepené plakáty nahých modelek, kterým umělkyně věnuje jemný úsměv stejně jako nablýskanému zaparkovanému autu. Při pozornějším shlédnutí vychází najevo, že se pavidelně střídají záběry udivených kolemjdoucích a záběry do kabiny auta na nahou umělkyni. Umělkyně však nikdy není nahá v jednom záběru s reagujícími lidmi. Do dialogu s exhibováním vstupuje voyerství kolemjdoucích, ale také divácká imaginace, v níž hrají podstatnou roli zažité stereotypní genderové mechanismy. Ve skutečnosti není jisté, zda se náhodní kolemjdoucí podivovali nad odhalenou umělkyní nebo nad extravagantním kabrioletem řízeným mladou ženou. Eva Jiřička, podobně jako i v dalších akcích, které nemohly být natočeny statickou kamerou, spolupracovala na realizaci s další umělkyní, v tomto případě se Sylvou Málovou jako kameramankou. Dílo bylo prezentováno opakovaně v projekčních pásmech i v galerijním prostředí, např. KINO PAF. Kapitola I. (Galerie Caesar, Olomouc 24. 6. – 22. 10. 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 54 s.

Polobozi jsou závěrečným dílem trilogie o mechanismech uměleckého prostředí, o pozici žen umělkyň, a o tom, co dělá umělecké dílo a jeho autora/autorku nesmrtelnými. Charaktery postav předchozích videí postupně dospěly v abstrahované kategorie: nejslavnější umělkyně, nejslavnější galerista na světě a Smrt, která za nemalou cenu nabízí nesmrtelnou slávu. Snímek je součástí trilogie o umění Adély Babanové (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009), v níž autorka s nadsázkou nahlížela na marnost a zároveň fatálnost sociálních mechanismů panujících v uměleckém provozu. Přibližná délka díla je 9 min 32 s.

Audiovizuální dílo Sběratel - Detail se skládá z původní videoperformance Michala Pěchoučka s názvem Sběratel a z její varianty, která v detailu zachycuje skládající se obrazový příběh z frontálního pohledu. I když snímek následuje stejný rytmus jako předcházející performance (vycházející z hudebního podkladu Hitchcockova filmu Psycho), postava prezentujícího umělce v něm přítomna není. Video bylo zřejmě natočeno přímo v době konání Pěchoučkovy výstavy v Moravské galerii v Brně, pro kterou byl výchozí obrazový cyklus původně sestaven. Kromě této výstavy není známa žádná další veřejná prezentace tohoto snímku. Přibližná délka audiovizuálního díla je 14 min 43 s.