Surreální snímek And You Know What Comes Next... je satirickou reflexí společnosti, kterou ovlivňují internetové trendy a řetězité šíření dezinformací. Věra, Marie a Šárka jsou tři kamarádky ve středním věku, které spolu sdílí partnerská zklamání a rozptýlení hledají v kulečníkovém baru, kde společně hrají karty nebo podnikají výlety do přírody. Když však Věra uvěří, že amalgámové plomby negativně ovlivňují naše chování, ohrozí její paranoidnosti vzájemné přátelství. Úzkost z negativního vlivu komunikačních technologií se díky silné stylizaci mění v absurdní drama. Snímek byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2024), kde získal hlavní cenu. Dílo bylo dále prezentováno na Mezinárodním filmovém festivalu BRNO16 (2025), v rámci Kyiv International Short Film Festival (2025) či festivalu Zlatý voči (2025), kde rovněž získalo hlavní cenu. Přibližná délka filmu je 12 min 58 s.

Zdánlivě čistě observační fascinaci hmyzím tělem narušuje diegetická zvuková stopa složená z výrazných frekvencí, jimž jsou pozorovaní živočichové vystaveni. Jejich reakce jsou vizuálně ztvárněny abstraktní animací, která vychází z přepisu barevných stop zaznamenaných na reproduktoru. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Ji.hlava (2025). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 4 min 52 sec.

Konverzační satirický animovaný film se odehrává v minimalistickém podmořském prostředí, kde spolu hlavní protagonisté – medúza a mořská okurka – vedou absurdní dialog. Styl jejich konverzace zrcadlí vliv sociálních sítí na verbální komunikaci, pro kterou je “čeština příliš komplikovaná”, jak prohlásí jedna z postav. Touhu po porozumění a vzájemnosti střídá dětinské urážení a konverzace se postupně vyprazdňuje. Film vznikl jako pilotní díl animované série v rámci Nosálova bakalářského projektu v Ateliéru Video (FaVu). Snímek je kombinací 2D a 3D animace v programech Blender a TouchDesigner. Kromě estetiky internetových memů čerpal autor inspiraci například z animované série pro dospělé Adult swim nebo ze seriálů Salad Fingers od Davida Firtha. Spolu se scénáristou snímku Petrem Kamilem Poncem zkoumali, jak jsou klasické narativní struktury narušeny a propojeny s prostředím internetu.
Snímek byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2024). Přibližná délka
filmu je 4 min 55 s.

Meditativní krátký film Mājā vznikl jako osobní reakce na vnitřní neklid a nejistotu autorky, která tak reaguje na stále se zrychlující svět. Obrací se k východním naukám, v nichž hledá východisko. Sanskrtský výraz māyā je klíčovým duchovním termínem, jenž pochází z indické filosofie, zejména z hinduismu a buddhismu. Nejčastěji se překládá jako iluze či poetičtěji „závoj zapomnění“, který lidem brání vidět skutečnou podstatu reality. Označuje však také samotný materiální svět, který je ve své podstatě dočasný a proměnlivý. Hlavní postava filmu se vydává na introspektivní cestu skrze svět odrazů, kde realita ztrácí svou pevnost a význam. Mājā, vnímaná jako odraz či závoj, se ve snímku Barbory Pavelcové stává branou k pochopení a vnitřnímu klidu. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Ji.hlava (2025). Přibližná délka filmu je 8 min 50 sec.

V animované koláži s názvem malý film o znásilnění vypráví jeho autorka příběh o dospívání až po traumatickou zkušenost znásilnění. Pomocí stop-motion animace propojuje kresbu, fotografii i reálné objekty, aby sdělením osobního příběhu otevřela prostor pro sdílený podobných zkušeností i ostatním. Právě schopnost překonat trauma díky sdílení a opoře v přátelství je další rovinou tohoto krátkého filmu, jenž na festivalu MFDF Ji.hlava (2025) získal hlavní cenu za experimentální film i cenu publika. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 9 min 9 sec.

Na motivy básně L’amore è un lepidottero (1941) italského umělce a experimentálního filmaře Bruna Munariho natočil Franz Milec alegorii o technologických gigantech, kteří zneužívají historické dokumenty a další zdroje k trénování umělé inteligence. Milec využil postupů rapidní koláže, kreslené animace i dokumentárních záběrů zejména válečných scén, které propojuje počítačovou animací i obrazy generovanými umělou inteligencí. I když každý z těchto prvků mluví jiným vizuálním jazykem, společně vytvářejí bohatou texturu s paradoxní “hand-made” estetikou. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Ji.hlava (2025). Přibližná délka filmu je 7 min 5 sec.

Autorka přetváří klasický žánr detektivky do introspektivního nástroje, pomocí kterého zkoumá nejistotu, podezření i nedořečenost – nikoli ve zločinu, ale v citovém prostoru. Analytickými a zároveň empatickými strategiemi zkoumá, co se odehrává mezi lidmi, když spojení vyprchá a důležité otázky zůstávají nezodpovězené. Snímek charakterizují noirové prvky, zejména v podobě voiceoveru hlavní hrdinky, která příběh vypráví retrospektivně. Dospívající vyšetřovatelka se vydává na cestu za ztracenými kousky své minulosti. Navrací se do míst, kde to všechno začalo, aby odhalila pravdu o svém dávném příteli. Proč ji tehdy opustil? Ta otázka ji stále pronásleduje a ona je odhodlaná ji konečně zodpovědět i za cenu dalšího zklamání. Snímek byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2024). Snímek byl dále prezentován v Galerii Kontext v Brně (2025). Přibližná délka filmu je 11 min 13 s.

Film uměleckého dua Sugar Be My Caramel, které tvoří Karolína Matušková a Lucie Zelmanová, vznikl již v roce 2023 pro výstavní prostor Plato Ostrava. Cílem skupinové výstavy nazvané “Uprchlá, našel skrýš, stále uniká (Zvířecí zpravodajství)” (12. 10. 2023–17. 3. 2024, Plato, Ostrava, kurátorstvo: Eva Koťátková, Jakub Adamec, Edith Jeřábková, Zuzana Šrámková) bylo vytvoření jakési umělecké redakce, v níž měly dostat prostor různé živočišné druhy žijící v Ostravě či jejím okolí. Matušková a Zelmanová, které jsou původně fotografky, ale věnují se rovněž pohyblivému obrazu, natočily symbolický snímek o záchraně sladkovodních škeblí. Snímek však není zdaleka dokumentární reportáží, nýbrž stylizovaným vyprávěním, které se blíží intimní katastrofické sci-fi. Autorky v něm zkoumají vztah člověka k přírodě a překonávání genderových stereotypů na pozadí klimatické krize. Hrdinka se snaží zachránit vzácné měkkýše, a tím i sama sebe. Škeble, jako zranitelné a často přehlížené organismy, se stávají symbolem všech ohrožených druhů a zároveň metaforou ženské sexuality a zranitelnosti. Snímek byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2024). Přibližná délka filmu je 11 min 13 s.