Studie Slovo vznikla improvizovaně ve druhé polovině 80. let se zapojením návštěvy přátel v bytě Pilařových. Sestává z několika záběrů, v nichž různí mluvčí ilustrují vybraná slova jednoduchou akcí – pravda ukazováčkem na ústech, štěstí hrací kostkou v ústech, a podobně. Jde o soukromou studii, v níž Pilař neformálně testoval zcela nový způsob vyjadřování – svým charakterem spíše konceptuální. Ten byl odlišný od vyjadřování výtvarného, které mu bylo dlouhodobě vlastní. Video bylo natočeno původně na analogový videoformát, dochovaná verze je zdigitalizována z formátu Digital Betacam. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 49 s.

Jedna z Pilařových raných procesuálních animací v níž testuje možnosti míchání kapalin a barev před kamerou. Technika, která se objevuje i ve filmu Pinup (1965), je zde využita v ploškovém animovaném filmu o dvou hlemýždích inspirovaným básní Jacquese Préverta s názvem Píseň šneků jdoucích na pohřeb (sbírka Slova, 1945). Kromě ploškové a objektové animace zde Pilař využívá i stroboskopické efekty krátkých záběrů papírových výstřižků, postup využitý například ve filmu Písnička pro sklíčka (1967, režie Václav Bedřich, výtvarníkem Radek Pilař). Původní materiál 16mm filmu z roku 1965 využil Pilař pro další nezveřejněné experimenty v polovině 80. let, kdy z něj pořídil negativní kolorovaný screener na formátu Betamax. Snímek byl prezentován v rámci pásma ANIMACE / ANIMÁCIA: 100 let československého, českého a slovenského animovaného filmu (Österreichisches Filmmuseum, Vídeň 2020) a v Kině Ponrepo (Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 24 s.

Černobílou animaci časopiseckých výstřižků natočil Pilař na formát 16 mm kolem roku 1963 (v některých zdrojích uvedeno 1961). Jde o experimentální animovanou koláž, v níž jsou postupně rozkládány obrázky dívek z módních časopisu (tzv. pin-up modely). Ve filmu je také využít princip Pilařem navržené techniky destrukční animace, postupu, během kterého destruoval animované materiály během natáčení. Zde jde o trhání papíru, polévání kapalinami, barvami, v několika místech je natočený filmový pás barevně přemalován. V roce 1984 Pilař z původního 16mm materiálu pořídil screener na formátu Betamax promítaný na krajku, list, kresbu oka a další povrchy (animační materiály typické pro jeho film The Time z roku 1983). Ten je doplněn titulkem Pinup 1961 a hudbou skupiny The Residents (The Evil Disposer, 1982). V této podobě byl film uváděn veřejně po roce 1984. K materiálu se Pilař vrátil kolem roku 1990, kdy jej používal v různých nezveřejněných experimentech s obrazovými triky. Například jej spojil technikou klíčování se záběry z filmu V jablíčku vidí panenka (1984), nebo přetočil znovu kamerou z CRT monitoru a doplnil o efekty obrazové mřížky. Snímek byl recentně prezentován například v rámci projekce v Galerii Restart (Praha 2013), na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2021), nebo na výstavě Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla jsou 4 min.

Ve videu Painting Radek Pilař naplňuje koncepci videa jako rozšířeného malířského prostoru v němž dochází k výtvarnému propojení scénografie, tance a elektronického média. Záznam taneční improvizace Evy Černé a Karla Vaňka je situován ve studiovém prostoru, jehož pozadí tvoří asambláž Pilařových výtvarných děl doplněná tmavými igelitovými plachtami. Do obrazu jsou pomocí klíčování vloženy záběry ohně a animace geometrických obrazců. Video je upraveno řadou efektů, např. solarizací, motion trail, zpomalením a přebarvením. Jsou dochovány dvě verze díla. Veřejně promítaná podává scény ze studia v černobílé ve vysokém kontrastu, druhá (nezveřejněná) naopak v měkkých pastelových odstínech. Snímek byl prezentován na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), v Galerii Restart (Praha 2013), na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2021), v Kině Ponrepo (Praha 2021) a na výstavě Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2022). Přibližná délka audiovizuálního díla je 8 min 55 s.

Krátký rodinný film natočený v barokním areálu Skalka v Mníšku pod Brdy s rodinou básníka Václava Fišera. Film byl později doplněn o barevné malby na povrch pásu, které korespondují s kompozicí a pohybem postav. Muž maluje štětcem do vzduchu barevné objekty. Ty létají, dívka jeden z nich chytá do rukou, jedno z dětí se samo mění na barevné skvrny, opět se zhmotní a barvy nakonec končí uzavřeny v plechovce. Bezejmenný 16mm film z roku 1965 byl v roce 1984 reprodukován jako videoscreener na formátu Betamax a doplněn hudbou skupiny Supertramp (Child of Vision, 1979) a titulkem Filmová skica 1965. Pravděpodobně na přelomu 80. a 90. let tento materiál Pilař dále zpomaloval a trikově upravoval s využitím efektu obrazové mřížky. V této podobě byl film uveden po roce 1990, z této verze pochází i fotosky v Pilařově monografii (Josef Brukner a kol., Radek Pilař: obrazy, ilustrace, animovaný film, video. Praha: Slovart 2003). Mezi další nezveřejněné experimenty s materiálem patří pokusy s přetáčením z CRT monitoru a s efektem motion trail. Snímek byl veřejně prezentován například na výstavních prohlídkách Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), Experimental Cinema in Eastern Europe: Medium Experiments, Film & Video (Logan Center, Chicago 2016), Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2021), nebo na festivalech TINA B. – Art & Happiness (Praha 2012), BAM, Shorts IV – Medium Experiments: From Film to Video (New York 2015), či na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2016 a 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla jsou 2 min.

Video Grafika podzimu zachycuje Pilařovy litografie umístěné v podzimní přírodě. Jde mimo jiné o práce z cyklu Podzim (1982). Ty jsou doplněny o záběry listí a trávy, některé z grafik visí ve větvích nebo plující na hladině jezera. V závěrečném titulku Pilař tento formát označuje jako „integra art“, spojení grafiky, videa a hudby. Na několika profilových videokazetách práce tohoto typu Pilař označuje popiskem „Video music relax“. Grafika podzimu je natočena jen v domácích podmínkách, zřejmě na formát Betamax. Pravděpodobně nebyla nikdy veřejně uvedená. Snímek předznamenává cyklus Musica Picta, v němž autor realizoval svou představu hudebního videa v profesionálních podmínkách vydavatelství Supraphon. Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 8 s.

Video tvoří studiový záznam koncertu Ireny a Vojtěcha Havlových situovaných před jednou z Pilařových rozměrných asambláží. Do obrazu jsou pomocí klíčování vkládány fragmenty z Pilařova filmu V jablíčku bydlí panenka (1984), v úvodu se také objevuje efektově upravená sekvence z filmu Václava Bedřicha Písnička pro sklíčka (1967), jehož byl Pilař výtvarníkem. V závěrečné části je pak použita geometrická animace Martina Hřebačky. Video Flare up vychází z Pilařovy vize „totální malby“, v níž se spojuje scénický, výtvarný a elektronický prostor. Současně jde o jednu z řady prací, ve kterých usiloval o vizuální vyjádření hudby. Snímek byl veřejně prezentován na Festivalu TINA B. – Art & Happiness (Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 51 s.

Výtvarně zpracovaný záznam zkoušky před koncertem Ireny a Vojtěcha Havlových. Záběry hudebníků a klášterního interiéru jsou na několika místech doplněny fotografiemi z demonstrací v roce 1989. Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 40 s.

Dvě cívky 16mm materiálu malované štětcem přes průhledný, částečně seškrábaný obraz (dětský loutkový televizní pořad), vytvořil Radek Pilař kolem roku 1963 inspirován filmy Normana McLarena. Částečně jde o volnou gestickou malbu napříč okénky filmu, jinde je zřejmá animace barevných skvrn a čar. Film byl vytvořen na hudbu skupiny Modern Jazz Quartet (konkrétní skladba neznámá), avšak bez přímé synchronizace zvuku a obrazu. Třetí cívka obsahuje jednoduché animace vyškrabované do podložky nevyvolaného černobílého negativu. Filmy byly v 60. letech prezentovány pouze úzkému okruhu návštěvníků Pilařova ateliéru. Neměly název, nejsou opatřeny zaváděcím pásem a titulky, v pozdějších letech byly využívány v jiných dílech i v různé orientaci a směru promítání cívky. Kolem roku 1984 Pilař materiály využil pro videoexperimenty na formátu Betamax, z nichž později vznikla videopráce uváděná jako „Barvy”, nebo „Barvy, 1965”. Pod tímto názvem byl kolem roku 2020 několikrát uveden i první díl barevného 16mm materiálu. Kromě toho existuje z poloviny 80. let řada videozáznamů, v nichž Pilař experimentuje s další animací ručně vyškrábanou na film (především základní geometrické obrazce), která se však na filmovém materiálu nedochovala. Datace těchto materiálu nelze přesvědčivě potvrdit a je i možné, že jde o filmy vytvořené na animačních dílnách, které Pilař vedl.

Pohádka pro šílence začíná jako bajka. Vlk, hlavní hrdina, nejprve uniká z imaginární zvířecí republiky v pražské ZOO. Po městě se pohybuje v lidské podobě, převlečený za klauna, ve zvířecí masce a později jako dekadentní dívka. Konfrontuje se přitom s reáliemi pozdního socialismu, navštěvuje Spartakiádu, zábavný park a tančírnu na Výstavišti. V závěru filmu se proměňuje do podoby ptáka a pod tlakem bezvýchodnosti okolí dobrovolně umírá v zasněžené krajině. Film autenticky reflektuje bezvýchodnou atmosféru bezčasí konce 80. let, kombinuje ryze dokumentární přístupy a reenactment s výrazněji stylizovanými scénami. Touto metodou zachycuje pasivní konflikt mezi svobodnou individualitou a rezignovanou společností. Konflikt má romantizující, až fatální polohu, podpořenou sebedestruktivním chováním protagonistky, kostýmy a výrazným líčením. Film byl natáčen pro Pigi obvyklou metodou – zasazením fiktivní postavy (ztělesněné sestrou režisérky Erikou) do autentických dobových reálií. Jde také o jeden z mála undergroundových filmů se zcela autorskou hudbou, jejím autorem je Čaroděj OZ. Přibližná délka audiovizuálního díla je 23 min 17 s.