Video tvoří studiový záznam koncertu Ireny a Vojtěcha Havlových situovaných před jednou z Pilařových rozměrných asambláží. Do obrazu jsou pomocí klíčování vkládány fragmenty z Pilařova filmu V jablíčku bydlí panenka (1984), v úvodu se také objevuje efektově upravená sekvence z filmu Václava Bedřicha Písnička pro sklíčka (1967), jehož byl Pilař výtvarníkem. V závěrečné části je pak použita geometrická animace Martina Hřebačky. Video Flare up vychází z Pilařovy vize „totální malby“, v níž se spojuje scénický, výtvarný a elektronický prostor. Současně jde o jednu z řady prací, ve kterých usiloval o vizuální vyjádření hudby. Snímek byl veřejně prezentován na Festivalu TINA B. – Art & Happiness (Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 51 s.

Krátký rodinný film natočený v barokním areálu Skalka v Mníšku pod Brdy s rodinou básníka Václava Fišera. Film byl později doplněn o barevné malby na povrch pásu, které korespondují s kompozicí a pohybem postav. Muž maluje štětcem do vzduchu barevné objekty. Ty létají, dívka jeden z nich chytá do rukou, jedno z dětí se samo mění na barevné skvrny, opět se zhmotní a barvy nakonec končí uzavřeny v plechovce. Bezejmenný 16mm film z roku 1965 byl v roce 1984 reprodukován jako videoscreener na formátu Betamax a doplněn hudbou skupiny Supertramp (Child of Vision, 1979) a titulkem Filmová skica 1965. Pravděpodobně na přelomu 80. a 90. let tento materiál Pilař dále zpomaloval a trikově upravoval s využitím efektu obrazové mřížky. V této podobě byl film uveden po roce 1990, z této verze pochází i fotosky v Pilařově monografii (Josef Brukner a kol., Radek Pilař: obrazy, ilustrace, animovaný film, video. Praha: Slovart 2003). Mezi další nezveřejněné experimenty s materiálem patří pokusy s přetáčením z CRT monitoru a s efektem motion trail. Snímek byl veřejně prezentován například na výstavních prohlídkách Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), Experimental Cinema in Eastern Europe: Medium Experiments, Film & Video (Logan Center, Chicago 2016), Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2021), nebo na festivalech TINA B. – Art & Happiness (Praha 2012), BAM, Shorts IV – Medium Experiments: From Film to Video (New York 2015), či na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2016 a 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla jsou 2 min.

Černobílou animaci časopiseckých výstřižků natočil Pilař na formát 16 mm kolem roku 1963 (v některých zdrojích uvedeno 1961). Jde o experimentální animovanou koláž, v níž jsou postupně rozkládány obrázky dívek z módních časopisu (tzv. pin-up modely). Ve filmu je také využít princip Pilařem navržené techniky destrukční animace, postupu, během kterého destruoval animované materiály během natáčení. Zde jde o trhání papíru, polévání kapalinami, barvami, v několika místech je natočený filmový pás barevně přemalován. V roce 1984 Pilař z původního 16mm materiálu pořídil screener na formátu Betamax promítaný na krajku, list, kresbu oka a další povrchy (animační materiály typické pro jeho film The Time z roku 1983). Ten je doplněn titulkem Pinup 1961 a hudbou skupiny The Residents (The Evil Disposer, 1982). V této podobě byl film uváděn veřejně po roce 1984. K materiálu se Pilař vrátil kolem roku 1990, kdy jej používal v různých nezveřejněných experimentech s obrazovými triky. Například jej spojil technikou klíčování se záběry z filmu V jablíčku vidí panenka (1984), nebo přetočil znovu kamerou z CRT monitoru a doplnil o efekty obrazové mřížky. Snímek byl recentně prezentován například v rámci projekce v Galerii Restart (Praha 2013), na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2021), nebo na výstavě Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla jsou 4 min.

Krátké video Pavly Scerankové vzniklo pro výstavu Týmpádom nič, která se uskutečnila v Synagóge - centru súčasného umenia v Trnavě v roce 2010. Místo konání výstavy bylo podstatným námětem díla, neboť film zachycuje padající objekt, v kterém lze rozpoznat model trnavské synagogy. V prchavém momentu je ze statického modelu konstruován model budovy, jenž s dopadem mizí, aby byl záhy v časové smyčce znovu vystavěn. Videozáznam představuje autonomní manifestaci díla. Umělkyně na díle pracovala během své stáže ve Studiu Asociace mladých umělců v Budapešti. Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 s.

Dílo Krabicování se skládá z krátkých performativních akcí Pavly Scerankové, ve kterých autorka samu sebe zahaluje do rozkládacích krabic a obalů. Umělkyně upravuje filmové záznamy akcí prostřednictvím zpomalení či přetáčení záběrů, čímž proměňuje konvenční časovost zachycených pohybů a obalových forem. Práce vznikla během studia autorky na Akademii výtvarných umění v Praze. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 6 s.

Audiovizuální dílo Míchačka zachycuje performativní akci Pavly Scerankové, během které autorka rozhýbává kinetický objekt vytvořený pro výstavu Air de Berlin v Galerii AVU (Praha, 2007). Objekt svou konstrukcí připomíná stavební míchačku, avšak namísto bubnu je jeho rotující část tvořena pohyblivý materiály, které se při otáčení skládají a rozkládají. Se zvyšující se intenzitou otáčení se objekt stává hlučnějším, až nakonec hlasitě padá na zem. Audiovizuální dílo zachycuje interaktivní povahu původního kinetického objektu, jenž se nachází v soukromé sbírce, a je možné ho prezentovat samostatně. Přibližná délka audiovizuálního díla je 42 s.

Námětem díla Parkovací smyčka se stalo nadzemní parkoviště, jehož budovu Pavla Sceranková pravidelně pozorovala během své rezidence v kanadském uměleckém centru Méduse Coop. Autorka v díle čerpá ze svého zaujetí touto stavbou a znovu ji konstruuje za pomoci dřevěného modelu a pohyblivého obrazu. Na videu sledujeme nízký půdorys stavby vyznačený v překližkové desce, která postupně klesá dolů, čímž budova zdánlivě roste do výšky, až přesáhne i samotný obrazový záznam. Práce byla prezentována na výstavách Týmpádom nič (Synagóga - Centrum súčasného umenia, Trnava 2010) či Model (Galerie Rudolfinum, Praha 2015). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 51 s.

Krátké video s názvem Pohybovadlo zachycuje stejnojmenný kinetický objekt, jehož části se rozpohybováním skládají a rozkládají. Videozáznam není pouhou dokumentací objektu, ale také samostatnou manifestací díla, kterou Pavla Sceranková označuje pojmem „videosocha”. Původní interaktivní objekt, který byl poprvé vystaven na výstavě Forma následuje… risk (FUTURA a Karlin Studios, Praha 2007), se nedochoval. Přibližná délka audiovizuálního díla je 39 s.

Krátký film Sáčkování zachycuje performativní akci Pavly Scerankové, během které se autorka pohybovala v papírovém sáčku životní velikosti. Dílo vychází z autorčiny reflexe konzumního způsobu života, a to konkrétně fenoménu nadměrného množství. Sáčkování představuje jedno z prvních děl Pavly Scerankové, ve kterých umělkyně originálním způsobem propojuje práci s médiem sochy, performance a pohyblivého obrazu. Dílo vzniklo během autorčina studijního pobytu na skotské univerzitě Gray School of Art Aberdeen. Přibližná délka audiovizuálního díla je 36 s.

Audiovizuální dílo Úkryt se skládá z krátkých performativních akcí Pavly Scerankové, ve kterých autorka pracuje s představou zakrývání a originálním způsobem propojuje médium sochy, performance a pohyblivého obrazu. Zatímco v Sáčkování se autorka ukrývá v papírovém sáčku na louce, v díle Úkryt se zabaluje během intimních činností v soukromém prostoru studentského domu. Práce vznikla během autorčina studijního pobytu na skotské univerzitě Gray School of Art Aberdeen. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 1 s.

Dílo Up! #2 vzniklo pro výstavu Off Course (MeetFactory, Praha 2008), jejímž tématem byla umělecká reflexe mýtů provázejících sportovní hry a klání. Krátké video Pavly Scerankové zachycuje usilovnou snahu umělkyně o nafouknutí činky z umělé hmoty pomocí ruční pumpičky. Absurdní úsilí, jež umělkyně během performativní vynakládá, představuje humorný komentář autorky k principu soutěžení ve sportu i v umění. Dílo bylo později prezentováno také na výstavě Hlavo Lam (BKC, Brno 2009) a Začátek století (Západočeská galerie v Plzni, 2012; Galerie výtvarného umění, Ostrava 2013–2014). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 53 s.

Audiovizuální dílo Vystěhování. Nastěhování vzniklo během studia Pavly Scerankové u profesora Tonyho Cragga na Universität der Künste v Berlíně a v rozšířené verzi bylo prezentováno na Výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2007. Ve třech krátkých skečích umělkyně interaguje se zdánlivě obyčejným stolem a židlemi, jež nechává ožít prostřednictvím sochařské a filmové práce. Dílo bylo dále prezentováno na výstavách Začátek století (Západočeská galerie, Plzeň 2012; Galerie výtvarného umění v Ostravě, Ostrava 2013–2014) a Surface Tensions (Pump House Gallery, Londýn 2017). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 1 s.

V úvodu krátkého filmu Z lásky se v obraze objevuje jednolitá šedá deska. Křehký materiál nanesený na ploše se začne rychle drolit poté, co s deskou někdo opakovaně udeří o pevnou podložku. Po několika ohlušujících úderech zůstane v obraze nápis tvořený zbytky sádry: “Z LÁSKY”. Snímek byl prezentován na výstavě Hlavo Lam (Galerie TIC, Brno 2009). Přibližná délka audiovizuálního díla je 18 s.

V krátkém filmu Cesta umělkyně Lucie Svobodová propojuje svou znalost klasické malby a kresby s vizuálními možnostmi digitální animace, které se na počátku 90. let věnovala profesionálně. Autorka pro produkci díla využila ve své době progresivní technologii počítačů Silicon Graphics a grafického programu Wavefront, jehož znalost si osvojila během odborných stáží v Kanadě a Německu. Námětem díla je motiv poutníka, jenž se v autorčině díle pojí s tématizací konceptu času a životního koloběhu. Hudbu k filmu složil David Koller. Umělkyně dílo porpvé prezentovala na své samostatné výstavě Cesta v Galerii Radost FX (Praha, 1993–1994), kde byly kopie díla v limitované edici VHS nabízeny k prodeji. Dílo bylo na výstavě prezentováno v rámci prostorové instalace navržené Miro Dopitou, již tvořila soustava zrcadel odrážejících film přehrávaný na televizních obrazovkách. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 35 s.

V audiovizuálním díle Vteřina za vteřinou vytváří Lucie Svobodová fantaskní krajinu za pomoci digitální animace, která vychází z autorských kreseb a maleb. Autorka pro produkci díla využila ve své době progresivní technologii počítačů Silicon Graphics a grafického programu Wavefront, jehož znalost si osvojila během odborných stáží v Kanadě a Německu. Námětem díla je téma životní pouti symbolizované sedmi po sobě se opakujícími úseky, jež jsou tvořené z objektů a prostředí založených na vzpomínkách i volných asociacích umělkyně. Hudbu k dílu zkomponoval Hynek Schneider. Dílo bylo prezentována na výstavě Český obraz elektronický (Mánes, Praha 1994). Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 42 s.

V roce 2003 se Mark Ther setkal s příběhem o chlapci s červeným kufrem ve formě německé říkanky („Der kleine Blonde und sein roter Koffer“), který ho velice zaujal pro svou tajuplnost. Snímek tvoří retrospektivní vyprávění vzpomínek dvou žen (Američanky a Němky) na mladíka ve vlaku, jenž cestoval s velkým červeným kufrem, aniž by odhalil, co ukrývá. Enigmatičnost chlapce je umocněna jeho nehybným herectvím. Ženy, z nichž každá mluví jiným jazykem a přesto si výborně rozumějí, se navzájem jemně dotýkají a navozují dojem hlubokého propojení. Důležitou filmovou složku sehrála kamera, která střídá záběry mezi ženami a nehybným mladíkem. Kameramanem byl Darko Štulič z Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění. Jedná se o první snímek Marka Thera, při němž umělec mohl využít profesionální techniku a filmový štáb včetně produkce. První prezentace díla proběhla v roce 2005 na Akademii výtvarných umění formou projekce na plátně spolu s dalším filmem Marka Thera Miss Krimi 1 a Miss Krimi 2, jež realizoval s umělcem Ondřejem Brodym. O dva roky později příběh o blonďatém mladíkovi s červeným kufrem vybral pro samostatnou výstavu Marka Thera kurátor František Kowolowski (Dům umění města Brna, Dům pánů z Kunštátu, 11. 2007 – 27. 1. 2008). V roce 2008 byl snímek uveden na další Therově samostatné výstavě nazvané Mark Ther – Videa/filmy připravené kurátorskou Olgou Malou (Galerie hlavního města Prahy – Staroměstská radnice, 10. 1. – 17. 2. 2008). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min a 37 s.

Krátký film Miss Krimi vznikl ve spolupráci Marka Thera a Ondřeje Brodyho jako dvoj film na téže téma: zneužití, znásilnění, podřízení, které je častým tématem kriminálních zápletek, ale zároveň je latentně přítomné i ve vztahu mezi umělcem a tím, koho zobrazuje ve svém díle. Oba umělci angažovali ve svých dvou krátkých filmech pracovně nazvaných Miss Krimi 1 a Miss Krimi 2 stejnou protagonistku, již poznali během předmětu figurální kresba na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a Akademii výtvarných umění v Praze, kde stála studentům a studentkám po léta modelem. Snímek se natáčel v Komořanech během dvou různých dnů. Oba umělci si byli vzájemně kameramany. Mark Ther, pro kterého je typická práce s detailně promyšleným kostýmem, který má zásadní vliv na sémantizaci příběhu, ve své verzi sledoval výrazně namalovanou ženu s fialovým svetrem, náušnicemi a broží při práci ve skleníku, jak okopává záhon. Žena z ničeho nic omdlí a padá na zkypřenou půdu. V záběru se objeví ruce anonymního pozorovatele, který ženu osahává. Příběh je ponechán bez jasného konce. V případě verze Ondřeje Brodyho se žena ocitá v malé zasněžené roklině, kde ji anonymní hlas ponižujícími příkazy nutí odhalit partie jejího těla a pozřít kousek sušenky. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 48 s.

Krátký snímek Jana Zajíčka vznikl jako studentská práce během jeho studia v Kabinetu multimediální tvorby Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Námětem filmu je reflexe úmrtí člověka ve vztahu k síti společenských vztahů, jejichž je součástí. Zajíček zachycuje strukturu této sítě, od čehož se odvíjí nelineární forma jeho filmového vyprávění. Souběžnost dějů vyjadřuje pomocí prolínání hraných sekvencí s 3D digitální animací, která ilustruje strukturu sítě znázorněných společenských vazeb. Pomíjívost těchto vazeb režisér zdůraňuje zasazením děje do efemérního prostředí graffity scény, jejíž byl sám součástí. Film získal ocenění za nejlepší zvuk v rámci studentského festivalu FAMUFEST a byl uveden na Mezinárodním festivalu krátkých filmů Oberhausen, Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary či v Anthology Film Archives v New Yorku. Přibližná délka audiovizuálního díla je 20 min 10 s.

Dílo Image Maker vzniklo pro samostatnou výstavu Pavly Scerankové s názvem Veritas, která se uskutečnila v pražské Drdova Gallery (2015). Filmová dokumentace výstavní instalace ukazuje vertikální projekci snímku, kterou ve výstavním prostoru doplňuje stejnojmenný objekt tvořený sochou a šicím strojem. Pracovní verze filmu ilustruje provázanost instalace s projekcí, neboť za pomoci dokumentovaného šicího stroje je roztáčen figurální objekt, jehož pohyb zachycuje finální verze snímku. Inspirací pro vznik díla byl zájem umělkyně o fyziognomii lidského vnímání, a to konkrétně o sakadické pohyby oka. Videoinstalace vychází z reflexe trajektorie pozorujícího oka, které svým pohybem buduje vizuální objem. Umělkyně tak v díle pracuje s principy konstrukce lidského vizuálního pole a utvářením obrazu jako časoprostorového prožitku. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 33 s.

V roce 1984 využil Radek Pilař nově objevené médium videa k experimentování se starším filmovým materiálem ze 60. let. Jeho součástí byly i filmy, které kolem roku 1963 maloval barvou přímo na průhledný 16mm pás. Z nich pořídil screener na formát Betamax a přitom je přepracoval různými trikovými postupy. Vznikla tak řada studií, ve kterých filmy promítal na různé povrchy, nebo je upravoval kamerovými videoefekty. V roce 1984 vznikla první verze videa s názvem „Pink Floyd”, kde obraz doplnil hudbou z alba Meddle (1971). Není zřejmé, zda-li a kde byla tato verze veřejně prezentována. K materiálu se Pilař vrátil kolem roku 1990, když pracoval s obrazovým technikem Martinem Hřebačkou ve studiích Prograf a ACE. Tam podrobil materiál dalšímu efektovému zpracování s použitím novějších technologií, například jej rozdělil do obrazových mřížek, zpomalil a v některých případech doplnil počítačovou animací. Některé z pracovních verzí videa po roce 1990 jsou opatřeny zvukovým doprovodem záznamu projevu Miloše Jakeše v Červeném Hrádku u Plzně z roku 1989. Ze všech archivovaných verzí byla veřejně prezentována pouze autorizovaná reprezentace pod názvem „Barvy, 1965” - například na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), nebo na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (Jihlava 2021). Tato verze je také uvedena v Pilařově monografii (Josef Brukner a kol., Radek Pilař: obrazy, ilustrace, animovaný film, video. Praha: Slovart 2003). Přibližná délka této autorizované reprezentace audiovizuálního díla jsou 2 min.

Krátký film s názvem Jdi pryč. Vrať se zachycuje performativní akci Pavly Scerankové, kterou umělkyně uskutečnila během své rezidence v kanadském uměleckém centru Méduse Coop. Během cestování v okolí Quebecu autorku zaujal most s výraznou konstrukcí, jenž umělkyni přivedl k představě překlenutí jako formy přitahování. Tato představa byla podnětem ke vzniku rozměrného mobilní objektu, který umělkyně rozpohybovává. Objekt se posouvá po lineární dráze a jeho pohyb je založen na přiblížení a oddálení protilehlých konců. Film představuje autorizovanou reprezentaci díla, neboť původní objekt se nedochoval. Práce byla v této podobě vystavena například na Bienále mladého umění Zvon (Galerie hlavního města Prahy, 2010). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 52 s.

Videoinstalace Měření vznikla pro výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2015 (Moravská galerie, Brno) ve spolupráci s kameramanem Janem Vidličkou a astrofyzikem Brunem Jungwirthem. Umělkyně se inspirovala fyzikální teorií, podle které došlo ke vzniku světla osamostatněním fotonů, čímž se stal vesmír transparentním. Tyto původní světelné částice nás stále obklopují a jsou měřitelné. Počet míčku, jenž v díle Měření dopadá na desky umístěné na těle umělkyně, tak přibližně odpovídá koncentraci prehistorických fotonů na malém prostoru. Práce byla prezentována na výstavě Médium: figura (Galerie hlavního města Prahy, 2017) a je podstatná pro ilustraci vývoje tvorby autorky v médiu pohyblivého obrazu, instalace a performance. Přibližná délka filmového záznamu performativní akce je 3 min 57 s.

Videoperformance Milada vznila pro výstavu Práce na budoucnosti, kterou Pavla Sceranková realizovala společně s Dušanem Zahoranským ve Fait Gallery (Brno, 2019). Během performance se autorka pohybovala v prostorách galerie oblečená ve zvláštním elastickém obleku, jehož součástí byly silné magnety. Trajektorii pohybu tak určovala nejen umělkyně svou vůlí, ale i přitažlivá síla mezi magnety a kovovými plochami v prostorách galerie. Symbolické napětí mezi vlastními záměry a přizpůsobování se tlaku okolí lze interpretovat jako metaforu současných pracovních procesů, jež obepínají jedince stejně intimně a flexibilně jako elastický oblek. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 49 s.

Dílo Možná bylo poprvé vystaveno v rámci instalace, kterou Pavla Sceranková vytvořila pro přehlídku finalistů Ceny Oskára Čepana v Galérii Médium (Bratislava 2010). Umělkyně ve videu dribluje s ikonickou skleničku značky Durit, jež proslula výrobou odolných skleněných výrobků. Prezentací záznamu ve smyčce autorka vytváří dojem, že sklenička nedopadá na zem, ale odráží se od dlaně a odolává tak zemské přitažlivosti. Podobně jako v dalších dílech vzniklých v tomto období, i v této práci si autorka prostřednictvím manipulace s audiovizuálním záznamem pohrává s kinetickými vlastnostmi statického objektu. Dílo je určeno k prezentaci na vertikálně otočené obrazovce. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 4 s.

Námětem absolventského filmu Niké Papadopulosové Polednice je balada ze sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena. Autorka se vyhýbá ilustrativnímu zpracování klasického námětu a představuje jeho současnou interpretaci, k čemuž využívá progresivní digitální technologie. Herečka Monika Načeva se v roli matky nezbedného dítěte pohybuje ve virtuálním prostředí futuristické kuchyně, kde se vyrovnává s volbou mezi mateřskými povinnostmi a zábavou virtuálního světa. V kontrastu s fantaskní scénografií a hudbou Jana P. Muchova recituje tradiční znění balady herečka Jaroslava Adamová. Na výrobě filmu se podílel profesionální filmový štáb složený z kameramana Asena Šopova, zvukaře Ondřeje Ježka či producenta Martina Kořínka, postprodukce díla byla realizována v grafickém studiu televize Nova. Film byl uveden v České televizi v rámci pořadu Starty či na festivalu Entermultimediale (Praha, 2000). Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 min.