MAH Genre

Taxonomy

Code

Scope note(s)

Display note(s)

Equivalent terms

MAH Genre

Associated terms

MAH Genre

48 Archival description results for MAH Genre

Možná

Dílo Možná bylo poprvé vystaveno v rámci instalace, kterou Pavla Sceranková vytvořila pro přehlídku finalistů Ceny Oskára Čepana v Galérii Médium (Bratislava 2010). Umělkyně ve videu dribluje s ikonickou skleničku značky Durit, jež proslula výrobou odolných skleněných výrobků. Prezentací záznamu ve smyčce autorka vytváří dojem, že sklenička nedopadá na zem, ale odráží se od dlaně a odolává tak zemské přitažlivosti. Podobně jako v dalších dílech vzniklých v tomto období, i v této práci si autorka prostřednictvím manipulace s audiovizuálním záznamem pohrává s kinetickými vlastnostmi statického objektu. Dílo je určeno k prezentaci na vertikálně otočené obrazovce. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 4 s.

Sceranková, Pavla

Moře v zrcadle

Hladíkova akce Moře v zrcadle byla na dlouhou dobu jediným známým autorovým dílem a to díky zmínce v knize Petra Rezka Tělo, věc a skutečnost v současném umění (Praha: Jazzová sekce, 1982). V akci Hladík reagoval na moře jako symbol svobody. Po dvou letech, co naposledy viděl moře, se rozhodl, že uplynula dostatečně dlouhá doba, aby se k němu vypravil za účelem ho „nevidět”. Spolu s přáteli se vydal k Baltskému moři, konkrétně do Warnemünde ve Východním Německu. Po příjezdu umístili jeho přátele zrcadlo tak, aby odráželo moře, a Hladíka s páskou na očích k němu dovedli. Po hodině pozorování moře v zrcadle se Hladík nechal opět se zavázanýma očima odvést k autu a odjel zpět do Prahy. Nedlouho po této akci Hladík emigroval do Kanady. Filmový záznam akce pořídil Hladíkův přítel Petr Soukup. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Umělec nechal filmy v Kanadě digitalizovat a opatřit vysvětlujícími mezititulky a hudbou. V této podobě bylo Moře v zrcadle prezentováno například v rámci online výstavního projektu Okno do videoarchivu VVP AVU (2013). Později se autor přiklonil k autentičtější dobové verzi bez hudby a bez textové explikace přes obraz, která byla zařazena na DVD kompilaci České akční umění. Filmy a Videa 1956–1989 (Edice VIDA, Praha: VVP AVU 2015). V roce 2020 bylo Moře v zrcadle uvedeno spolu s dalšími šesti akcemi v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 (MFDF Jihlava 2020, programová sekce Fascinace). Přibližná délka díla je 9 min 7 s.

Hladík, Lumír

Molo a vlak

Dílo Molo a vlak vzniklo během studia Alžběty Bačíkové na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně a ilustruje vývoj tvorby autorky v médiu pohyblivého obrazu. Práce dokládá generační zhodnocení odkazu modernismu prostřednictvím audiovizuálního umění. Dílo sestává ze dvou krátkých filmů Molo a Vlak. Ve filmu Molo předvádí mužský model na nahém těle reprodukce modernistických obrazů z 1. poloviny 20. století. Záznam performativní akce doplňuje animovaný film Vlak, který je založen na parafrázi futuristické malby a vytvořen prolnutím záběrů jedoucího vlaku. Zvukový doprovod filmu Molo tvoří zvuková stopa, jež původně vznikla k filmu Vlak, čímž jsou obě částí díla propojeny. Přibližná délka díla je 4 min 9 s (Molo) a 53 s (Vlak).

Bačíková, Alžběta

Milada

Videoperformance Milada vznila pro výstavu Práce na budoucnosti, kterou Pavla Sceranková realizovala společně s Dušanem Zahoranským ve Fait Gallery (Brno, 2019). Během performance se autorka pohybovala v prostorách galerie oblečená ve zvláštním elastickém obleku, jehož součástí byly silné magnety. Trajektorii pohybu tak určovala nejen umělkyně svou vůlí, ale i přitažlivá síla mezi magnety a kovovými plochami v prostorách galerie. Symbolické napětí mezi vlastními záměry a přizpůsobování se tlaku okolí lze interpretovat jako metaforu současných pracovních procesů, jež obepínají jedince stejně intimně a flexibilně jako elastický oblek. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 49 s.

Sceranková, Pavla

Míchačka

Audiovizuální dílo Míchačka zachycuje performativní akci Pavly Scerankové, během které autorka rozhýbává kinetický objekt vytvořený pro výstavu Air de Berlin v Galerii AVU (Praha, 2007). Objekt svou konstrukcí připomíná stavební míchačku, avšak namísto bubnu je jeho rotující část tvořena pohyblivý materiály, které se při otáčení skládají a rozkládají. Se zvyšující se intenzitou otáčení se objekt stává hlučnějším, až nakonec hlasitě padá na zem. Audiovizuální dílo zachycuje interaktivní povahu původního kinetického objektu, jenž se nachází v soukromé sbírce, a je možné ho prezentovat samostatně. Přibližná délka audiovizuálního díla je 42 s.

Sceranková, Pavla

MHD – Bus

Dílo patří do trilogie snímků MHD – Bus, MHD – Tramvaj, MHD – Metro. Poslední dva jmenované snímky se nedochovaly. Všechny tři filmy realizoval Mark Ther společně s Ondřejem Brody. Prvním impulsem pro realizaci akcí byl podle obou umělců pach ve vozech městské hromadné dopravy, a tak se rozhodli na situaci provokativně reagovat v sérii performancí spočívajících ve zpracování silně čpících potravin. Spojujícím motivem filmů je performativní akce obou umělců, během níž konzumují zapáchající potraviny v městské hromadně dopravě plné cestujících. V metru pojídali uzenou makrelu, v tramvaji krájeli cibuli. V jediném dochovaném snímku si v autobuse mažou syrečky na chleba. Akce proběhly v roce 2002 v Praze a měly pobouřit cestující, kteří si až na pár výjimek celé situace vůbec nevšímali. Dílo bylo realizováno jako školní práce během studia obou umělců na Akademii výtvarných umění v Praze, kde bylo rovněž prezentováno během klauzur. Snímek byl pak veřejně uveden například v rámci cyklu Paralelní kino – Programové pásmo Fetišizace odmítaného (Kino Ponrepo, Praha, 25. 3. 2019). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 46 s.

Ther, Marek

Měření

Videoinstalace Měření vznikla pro výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2015 (Moravská galerie, Brno) ve spolupráci s kameramanem Janem Vidličkou a astrofyzikem Brunem Jungwirthem. Umělkyně se inspirovala fyzikální teorií, podle které došlo ke vzniku světla osamostatněním fotonů, čímž se stal vesmír transparentním. Tyto původní světelné částice nás stále obklopují a jsou měřitelné. Počet míčku, jenž v díle Měření dopadá na desky umístěné na těle umělkyně, tak přibližně odpovídá koncentraci prehistorických fotonů na malém prostoru. Práce byla prezentována na výstavě Médium: figura (Galerie hlavního města Prahy, 2017) a je podstatná pro ilustraci vývoje tvorby autorky v médiu pohyblivého obrazu, instalace a performance. Přibližná délka filmového záznamu performativní akce je 3 min 57 s.

Sceranková, Pavla

Malinko nakouknout

Tomáš Kajánek si v díle Malinko nakouknout osvojil podobu známého zpěváka Lila Peepa, jehož náhlá smrt v roce 2017 podnítila veřejnou diskusi ohledně užívání farmaceutik při léčbě psychických poruch. Dílo zachycuje posmrtnou promluvu hudebníka, ve které Peep reflektuje svoji roli v procesu komodifikace duševního zdraví. Pro zpodobnění rappera autor využil technologie deepfake, jež umožňuje digitální vizualizaci osob na základě existujících audiovizuálních záznamů. Snímek byl v Čechách uveden na Přehlídce filmové animace a současného umění PAF Olomouc (2020) a na výstavě Come Over When You're Sober (Galerie U Dobrého pastýře, Brno 2020). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 42 s.

Kajánek, Tomáš

Krabicování

Dílo Krabicování se skládá z krátkých performativních akcí Pavly Scerankové, ve kterých autorka samu sebe zahaluje do rozkládacích krabic a obalů. Umělkyně upravuje filmové záznamy akcí prostřednictvím zpomalení či přetáčení záběrů, čímž proměňuje konvenční časovost zachycených pohybů a obalových forem. Práce vznikla během studia autorky na Akademii výtvarných umění v Praze. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 6 s.

Sceranková, Pavla

Konec jedince

Krátký snímek Jana Zajíčka vznikl jako studentská práce během jeho studia v Kabinetu multimediální tvorby Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Námětem filmu je reflexe úmrtí člověka ve vztahu k síti společenských vztahů, jejichž je součástí. Zajíček zachycuje strukturu této sítě, od čehož se odvíjí nelineární forma jeho filmového vyprávění. Souběžnost dějů vyjadřuje pomocí prolínání hraných sekvencí s 3D digitální animací, která ilustruje strukturu sítě znázorněných společenských vazeb. Pomíjívost těchto vazeb režisér zdůraňuje zasazením děje do efemérního prostředí graffity scény, jejíž byl sám součástí. Film získal ocenění za nejlepší zvuk v rámci studentského festivalu FAMUFEST a byl uveden na Mezinárodním festivalu krátkých filmů Oberhausen, Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary či v Anthology Film Archives v New Yorku. Přibližná délka audiovizuálního díla je 20 min 10 s.

Zajíček, Jan

Karamel je cukr, co už se neuzdraví

Videoklip Karamel je cukr, co už se neuzdraví vznikl jako studentské cvičení Jana Zajíčka na Katedře animované tvorby Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze, kde se umělec věnoval multimediálně tvorbě. Film pro umělce představoval příležitost pro experimentování s natáčením na filmový materiál a digitální postprodukcí za užití 3D animačních programů. Videoklip ztvárňuje stejnojmennou skladbu hudební skupiny WWW, jejímž byl Jan Zajíček v té době členem. Obrazová složka metaforicky rozvíjí text skladatele Lubomíra Typlta, která se dotýká tématu pomíjivosti a nenaplněné lásky. Videoklip získal ocenění na španělském festivalu Eurovideo konaném v roce 1999. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 56 s.

Zajíček, Jan

Jízda

Performance Jízda, v níž se Eva Jiřička v roli dívky projížděla nahá po pražských ulicích ve sportovním kabrioletu, provokujícím způsobem rozostřuje hranice mezi veřejným a soukromým a tematizuje problém dívání se. Snímek začíná v garáži vylepené plakáty nahých modelek, kterým umělkyně věnuje jemný úsměv stejně jako nablýskanému zaparkovanému autu. Při pozornějším shlédnutí vychází najevo, že se pavidelně střídají záběry udivených kolemjdoucích a záběry do kabiny auta na nahou umělkyni. Umělkyně však nikdy není nahá v jednom záběru s reagujícími lidmi. Do dialogu s exhibováním vstupuje voyerství kolemjdoucích, ale také divácká imaginace, v níž hrají podstatnou roli zažité stereotypní genderové mechanismy. Ve skutečnosti není jisté, zda se náhodní kolemjdoucí podivovali nad odhalenou umělkyní nebo nad extravagantním kabrioletem řízeným mladou ženou. Eva Jiřička, podobně jako i v dalších akcích, které nemohly být natočeny statickou kamerou, spolupracovala na realizaci s další umělkyní, v tomto případě se Sylvou Málovou jako kameramankou. Dílo bylo prezentováno opakovaně v projekčních pásmech i v galerijním prostředí, např. KINO PAF. Kapitola I. (Galerie Caesar, Olomouc 24. 6. – 22. 10. 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 54 s.

Jiřička, Eva

Jdi pryč. Vrať se

Krátký film s názvem Jdi pryč. Vrať se zachycuje performativní akci Pavly Scerankové, kterou umělkyně uskutečnila během své rezidence v kanadském uměleckém centru Méduse Coop. Během cestování v okolí Quebecu autorku zaujal most s výraznou konstrukcí, jenž umělkyni přivedl k představě překlenutí jako formy přitahování. Tato představa byla podnětem ke vzniku rozměrného mobilní objektu, který umělkyně rozpohybovává. Objekt se posouvá po lineární dráze a jeho pohyb je založen na přiblížení a oddálení protilehlých konců. Film představuje autorizovanou reprezentaci díla, neboť původní objekt se nedochoval. Práce byla v této podobě vystavena například na Bienále mladého umění Zvon (Galerie hlavního města Prahy, 2010). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 52 s.

Sceranková, Pavla

Javorovým dolem

Javorovým dolem je prvním snímkem ze série filmů, v nichž Miloš Šejn zachycuje samotný proces dívání se. Sleduje ostré kontury sněžných ploch, skal a tmavých linií zešeřelého lesa v okolí Javořího potoka v Krkonoších, místa, na které se opakovaně v průběhu let vracel. Od profilů skalních štítů postupně přechází ke slunečním odleskům na úpatí skal, doprovázeným strhy kamery ve směru vertikál zimních stromů. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min.

Šejn, Miloš

It's Buildable

Audiovizuální dílo It’s Buildable vzniklo jako diplomová práce Oskara Helcela na Katedře fotografie Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Hlavní protagonistkou Helcelova filmu je světoznámá architektka Zaha Hadid, kterou umělec za pomoci technologie deep-fake nechává bloumat zarostlým prostranstvím v místě jejího připravovaného architektonického projektu v centru Prahy. Název díla odkazuje k prohlášení Hadid ve vztahu k jedné z jejích problematických staveb a vybízí k reflexi chystané realizace kontroverzního developerského projektu prostřednictvím digitální apropriace identity zesnulé architekty. Dílo bylo prezentováno na mezinárodní přehlídce diplomových prací Startpoint 2020 (Praha; Amsterdam 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 59 s.

Helcel, Oskar

Image Maker

Dílo Image Maker vzniklo pro samostatnou výstavu Pavly Scerankové s názvem Veritas, která se uskutečnila v pražské Drdova Gallery (2015). Filmová dokumentace výstavní instalace ukazuje vertikální projekci snímku, kterou ve výstavním prostoru doplňuje stejnojmenný objekt tvořený sochou a šicím strojem. Pracovní verze filmu ilustruje provázanost instalace s projekcí, neboť za pomoci dokumentovaného šicího stroje je roztáčen figurální objekt, jehož pohyb zachycuje finální verze snímku. Inspirací pro vznik díla byl zájem umělkyně o fyziognomii lidského vnímání, a to konkrétně o sakadické pohyby oka. Videoinstalace vychází z reflexe trajektorie pozorujícího oka, které svým pohybem buduje vizuální objem. Umělkyně tak v díle pracuje s principy konstrukce lidského vizuálního pole a utvářením obrazu jako časoprostorového prožitku. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 33 s.

Sceranková, Pavla

Hranice – otázka bez odpovědi

Dílo Hranice – otázka bez odpovědi patří mezi filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka, které byly natočeny na 8 mm barevný film, jenž byl umělcem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. V této akci, kterou Lumír Hladík uskutečnil na podzim v roce 1977 na hranici strniště a zoraného pole nedaleko Úval u Prahy, si během opisování předem vytčené trajektorie kladl otázku, kde je hranice? Co odděluje? Co vymezuje? Podobně, jako v akcích Zmenšil jsem průměr Země nebo Můj “osobní” nekonečný vektor se takto vyjadřoval k otázce vlastnění, svévolného vyjmutí a přisvojení a to nejen v kontextu socialistického společenského uspořádání. Filmový záznam akce, stejně jako šesti dalších z téže doby, pořídil Hladíkův přítel Petr Soukup. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Dílo bylo prezentováno v rámci společné výstavy s Jiřím Kovandou 35 let 7000 kilometrů: Lumír Hladík a Jiří Kovanda, Svit, Praha, 8. 9. – 27. 10. 2011. V roce 2020 byl film Hranice - otázka bez odpovědi uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 1 min 20 s.

Hladík, Lumír

Grátis punč

Akce Grátis punč proběhla 18. prosince 2005 na adventních trzích ve Vídni. Umělkyně Eva Jiřička a Katharina Cibulka, s níž se Jiřička seznámila během studií na Akademii výtvarných umění ve Vídni, se rozhodly na vánočních trzích nabízet tradiční teplý nápoj zdarma. Chtěly tak podrobit zkoušce limity adventního naladění společnosti. Jiřička a Cibulka přišly oblečeny záměrně ve světlých ušankách a kabátech a se záměrem komunikovat co možná nejvlídněji. Ostatní trhovci jejich počínání však agresivně odmítli, protože jim tak umělkyně snižovaly tržbu. Eva Jiřička se také v dalších svých akcích zabývala stereotypy městského chování a komunikace (např. Merkmale, 2007; Projížďka po Bahnhofstrasse, 2008; Zasedací pořádek, 2008 aj.), ale Grátis punč zůstává z hlediska reakcí náhodných účastníků nejvyhrocenější. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 45 s.

Jiřička, Eva

Chewing Gum

Rané práce Radima Labudy charakterizuje proces pozorování, které může být zaměřeno na okolní dění nebo, díky performativnímu přesahu, na autora samotného. Kamera je pro Labudu prostředkem ke zkoumání okolního světa i k vlastní introspekci. Chewing Gum, neboli trojice videozáznamů performativních sochařských akcí, které spočívaly v modelování žvýkačky v ústech, vytvořil Labuda během své umělecké stáže v San Franciscu v roce 2004, kde dílo také poprvé vystavil (DMS Gallery, SFAI, San Francisco 2004). O dva roky později je prezentoval formou site-specific instalace v pražské galerii Montanelli spolu s japonskou umělkyní působící v San Franciscu Chiko Sato, která dodala autorskou kresbu a balíček žvýkaček. Instalaci dále tvořily tři monitory, na nichž se ve smyčce odvíjela tři videa žvýkačkových skulptur (Torus, Helix, Spiral), kresba a polička určená mimo jiné k odkládání nápojů během vernisáže. Zatímco formální aspekty instalace dodržovaly zvyklosti instalací tohoto typu, její obsah byl zamýšlen především jako humorná parodie klasických forem body artu a performance s odkazem například k dílům Bruce Naumana nebo Mariny Abramovic. Dílo bylo rovněž prezentováno formou projekčního pásma v kině Světozor v rámci projektu Audiovisual (Praha 2006) a na přehlídce českého videoartu na korejském festivalu NEMAF (Soul 2020). Přibližná délka audiovizuálního díla 2–4 minuty.

Labuda, Radim

Cesta

Ve filmu Cesta zaznamenal Miloš Šejn cestu na vrch Zebín u Jičína, jednu z lokací, ke které se vracel opakovaně. Souběžně zachycuje stmívání, proměny barev večerního světla, tónů oblohy a mizejících obrysů skal, stromů, krajiny a záblesků architektury. Narozdíl od předchozích filmů, kdy je vázán lokací, zde zachycuje samotný průběh putování s mnoha, zdánlivě nesouvisejícími záblesky okolních vjemů. Jde o film, ve kterém se nejvíce přibližuje spontánnímu natáčení vycházejícího z vnitřního soustředění a sepětí s okolím. Kamera filmu je gestická, intuitivně vedená, v některých částech filmu natáčí z ruky bez kontroly hledáčku, jakoby byla kamera volným prodloužením těla. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny), v roce 2020 byl pak promítán v rámci cyklu Paralelní kino v pražském kině Ponrepo (programové pásmo Potokem, stromem, kamenem). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min.

Šejn, Miloš

Cesta

V krátkém filmu Cesta umělkyně Lucie Svobodová propojuje svou znalost klasické malby a kresby s vizuálními možnostmi digitální animace, které se na počátku 90. let věnovala profesionálně. Autorka pro produkci díla využila ve své době progresivní technologii počítačů Silicon Graphics a grafického programu Wavefront, jehož znalost si osvojila během odborných stáží v Kanadě a Německu. Námětem díla je motiv poutníka, jenž se v autorčině díle pojí s tématizací konceptu času a životního koloběhu. Hudbu k filmu složil David Koller. Umělkyně dílo porpvé prezentovala na své samostatné výstavě Cesta v Galerii Radost FX (Praha, 1993–1994), kde byly kopie díla v limitované edici VHS nabízeny k prodeji. Dílo bylo na výstavě prezentováno v rámci prostorové instalace navržené Miro Dopitou, již tvořila soustava zrcadel odrážejících film přehrávaný na televizních obrazovkách. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 35 s.

Svobodová, Lucie

Bez názvu

Video, v němž se dva muži – jeden z nich je v obleku, druhý je nahý – věnují každodenním raním úkonům ve společné koupelně, natočil Radim Labuda jako svou první videoperformance. Ranou tvorbu Radima Labudy charakterizuje zájem o dynamiku partnerských i širších společenských vztahů, o znázornění mocenských vazeb dominance, podřízení, ale i subverze. Znázornění tělesnosti, včetně nahoty, může podle kontextu implikovat sebepřijetí, upřímnost, rozhodnost, stejně jako jindy nedostatečnost či znejistění. Dílo vzniklo u příležitosti kolektivní výstavy Martinů Reloaded kurátorky Kateřiny Fojtíkové (Akademie múzických umění, Sál Bohuslava Martinů, Praha 2003), kde vystavující umělci a umělkyně (Adéla Babanová, Pavla Sceranková, Daniel Pitín, Kateřina Závodová) vytvořili videa na stejný hudební fragment z díla Bohuslava Martinů. Přibližná délka audiovizuálního díla Bez názvu, které autor čistě z praktických důvodů někdy nazýval podle zmíněné výstavy, je 2 minuty.

Labuda, Radim

360°

Diplomová práce umelkyně Evy Jiřičky s názvem 360° je spojením několika forem uměleckého projevu - videohappening zapojující členy hodnotící diplomové komise, který vrcholí vytvořením objektu (záhonu) reprezentujícím zrod i zničení. Umělkyně osazovala zpustlý záhonek na chodníku před Akademií výtvarných umění květinami souběžně s konáním obhajob diplomových prací. Když přišla řada na její obhajobu, pozvala komisi ven a požádala zúčastněné, aby nastoupili do pronajatého autobusu. Zatímco účastníci akce, kteří netušili, kam je autobus dopraví, mohli uvnitř sledovat na integrovaných monitorech záznam předchozí části akce, v níž umělkyně sázela macešky, řidič autobusu plnil své zadání a otáčel se s autobusem o 360 stupňů. Po otočení autobusu členové diplomní komise (Vladimír Kokolia, Anna Daučíková, Michael Bielický, Karel Císař, Jiří Příhoda) zástupkyně administrativy školy (Alena Krátká) i studenti a studentky (Anetta Mona Chisa, Tomáš Džadoň, Pavlína Míčová, Tereza Janečková, Daniel Pitín, Pavla Sceranková, Jakub Nepraš, Jan Vidlička, Radim Labuda, Mark Ther a stážistka z Norska) museli vstoupit do zničeného záhonu nebo se pokusit jej přeskočit. Dílo bylo prezentováno, podobně jako většina prací Evy Jiřičky, formou projekce v kině i ve výstavě, např. Čestná stráž: Nový český videoart (Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, sekce: Galerie, ročník: 2007), Začátek století. České umění prvního desetiletí 21. století (Výstavní síň Masné krámy Západočeské galerie, Plzeň 2012; Dům umění, Ostrava 2012) nebo na retrospektivní výstavě Ateliéru nových médií Akademie výtvarných umění s názvem Oxygen - 30 years of moving image - Old is the new new (POP-UP Galerie AVU, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 min 48 s.

Jiřička, Eva

Results 26 to 48 of 48