V roce 2001 pobýval Jan Jedlička na uměleckém rezidenčním pobytu v nově otevřeném konferenčním středisku Centre for Global Dialogue švýcarské pojišťovny Swiss Re, které bylo vystaveno v malém městě Rüschlikon nedaleko Curychu. Jeho úkolem bylo uměleckými postupy zachytit první provozní rok tohoto centra. Pro konferenci, která měla zahájit sérii dalších na téma klimatických změn, natočil Jan Jedlička krátkou znělku. Minutový snímek, v němž se vyfukuje červený balónek, humorně i výstražně vystihoval pointu klimatických konferencí zaměřených na znečištění ovzduší a oteplování planety. Později byl snímek uváděn spolu s dalším stejnojmenným Jedličkovým filmem, v němž byl zaznamenán apelační projev švýcarského aeronauta, psychiatra a propagátora solární energie Bertranda Piccarda, který tuto konferenci zahajoval. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 15 s.

Audiovizuální dílo It’s Buildable vzniklo jako diplomová práce Oskara Helcela na Katedře fotografie Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Hlavní protagonistkou Helcelova filmu je světoznámá architektka Zaha Hadid, kterou umělec za pomoci technologie deep-fake nechává bloumat zarostlým prostranstvím v místě jejího připravovaného architektonického projektu v centru Prahy. Název díla odkazuje k prohlášení Hadid ve vztahu k jedné z jejích problematických staveb a vybízí k reflexi chystané realizace kontroverzního developerského projektu prostřednictvím digitální apropriace identity zesnulé architekty. Dílo bylo prezentováno na mezinárodní přehlídce diplomových prací Startpoint 2020 (Praha; Amsterdam 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 59 s.

Animovaný film The Time natočil Pilař v roce 1983 ve pro IVOS Film & Video Stockholm. Jedná se o jeden z pěti filmů realizovaných ve Švédsku v letech 1983–1984. Základní techniky filmu korespondují s Pilařovým programem poetizující animace objektů. The Time je hrou oživlých loutek, předmětů, materiálů a přírodnin sestavujících se a pomocí stop-motion animace do zoomorfních a antropomorfních tvarů. Záběry ze snímku byly použity v televizním filmu Kouzlo úsměvu (režie Jana Michajlová, Československá televize, Praha 1980). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 21 s.

Dílo Viděno vzduchem bylo vytvořeno pro skupinovou výstavu Martinu Reloaded (Akademie múzických umění, Praha 2003), jež vznikla jako pocta hudebnímu skladateli Bohuslava Martinů. K předem vybranému hudebnímu fragmentu skladby Martinů vytvořila Pavla Sceranková krátké video, ve kterém rotací kamery převrací pohyb větrného mlýnu, čímž proměňuje běžnou perspektivu lidského pozorování. Jedná se o jedno z prvních audiovizuálních děl Pavly Scerankové, jež bylo veřejně prezentováno. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 44 s.

Dílo En plein air 2 svým názvem odkazuje k tradici tvorby v plenéru. Umělec David Přílučík přejímá záběry islandské krajiny, původně vytvořené za účelem propagace obrazovek společnosti Samsung, a jednotlivé obrazy zpomaluje na základě času, jenž byl podle autorova odhadu zapotřebí k jejich vzniku. Jednoduchá manipulace zbavuje původní záběry jejich uniformity a přesouvá diváckou pozornost k specifickým jevům v zobrazované krajině. Otázku reprezentace času tvůrčí práce autor reflektuje v návaznosti na teorii spisovatele Diedricha Diederichsena. Dílo bylo v Čechách uvedeno na výstavách En plein air (Galerie AVU, Praha 2016), Sny na prodej (Drdova Gallery, Praha 2016) a A co nám zbývá teď (Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem 2019). Přibližná délka díla je 3 h 57 min.

Audiovizuální dílo Kapusta vzniklo během studia Pavly Scerankové u profesora Tonyho Cragga na Universität der Künste v Berlíně a bylo uvedeno na stejnojmenné výstavě v Galerii Jelení (Praha 2006). Námětem díla je fenomén zahradničení, ve kterém se podle autorky zrcadlí potřeba seberealizace a emocionálního nasazení, které je v každodenním pracovním procesu nemožné nebo nepřípustné. Umělkyně kamerou sleduje všední aktivity zahrádkářů v zahrádkářské kolonii a svým voyeuristickým záznamem reflektuje neobvyklou situovanost kolonie ve vztahu k okolní zástavbě. Hudbu k dílu poskytl skladatel Luke Styles. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 24 s.

Námětem absolventského filmu Niké Papadopulosové Polednice je balada ze sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena. Autorka se vyhýbá ilustrativnímu zpracování klasického námětu a představuje jeho současnou interpretaci, k čemuž využívá progresivní digitální technologie. Herečka Monika Načeva se v roli matky nezbedného dítěte pohybuje ve virtuálním prostředí futuristické kuchyně, kde se vyrovnává s volbou mezi mateřskými povinnostmi a zábavou virtuálního světa. V kontrastu s fantaskní scénografií a hudbou Jana P. Muchova recituje tradiční znění balady herečka Jaroslava Adamová. Na výrobě filmu se podílel profesionální filmový štáb složený z kameramana Asena Šopova, zvukaře Ondřeje Ježka či producenta Martina Kořínka, postprodukce díla byla realizována v grafickém studiu televize Nova. Film byl uveden v České televizi v rámci pořadu Starty či na festivalu Entermultimediale (Praha, 2000). Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 min.

Dvě cívky 16mm materiálu malované štětcem přes průhledný, částečně seškrábaný obraz (dětský loutkový televizní pořad), vytvořil Radek Pilař kolem roku 1963 inspirován filmy Normana McLarena. Částečně jde o volnou gestickou malbu napříč okénky filmu, jinde je zřejmá animace barevných skvrn a čar. Film byl vytvořen na hudbu skupiny Modern Jazz Quartet (konkrétní skladba neznámá), avšak bez přímé synchronizace zvuku a obrazu. Třetí cívka obsahuje jednoduché animace vyškrabované do podložky nevyvolaného černobílého negativu. Filmy byly v 60. letech prezentovány pouze úzkému okruhu návštěvníků Pilařova ateliéru. Neměly název, nejsou opatřeny zaváděcím pásem a titulky, v pozdějších letech byly využívány v jiných dílech i v různé orientaci a směru promítání cívky. Kolem roku 1984 Pilař materiály využil pro videoexperimenty na formátu Betamax, z nichž později vznikla videopráce uváděná jako „Barvy”, nebo „Barvy, 1965”. Pod tímto názvem byl kolem roku 2020 několikrát uveden i první díl barevného 16mm materiálu. Kromě toho existuje z poloviny 80. let řada videozáznamů, v nichž Pilař experimentuje s další animací ručně vyškrábanou na film (především základní geometrické obrazce), která se však na filmovém materiálu nedochovala. Datace těchto materiálu nelze přesvědčivě potvrdit a je i možné, že jde o filmy vytvořené na animačních dílnách, které Pilař vedl.

Na počátku nového milénia získal Jan Jedlička uměleckou podporu od švýcarské pojišťovny Swiss Re, pro níž natočil krátký film Air (2001) a také portrét jejího konferenčního střediska Centre for Global Dialogue nedaleko Curychu. Strohá architektura ožívá v dialogu s krajinou, hosty i personálem a díky Jedličkově perspektivě se nezdá už tak upjatou. Po celý rok měl Jedlička dokumentovat tento moderní komplex architektů Marcela Meiliho a Markuse Petera, jak je postupně zabydlován personálem i návštěvníky. Zadání mělo své limity podmíněné opatrností pojišťovny, takže umělec nesměl ve filmu použít tváře hostů ani jejich rozhovory. Z omezení udělal Jedlička základ metody spočívající v práci s odlesky. Odsud také vzešel název souborného projektu Reflections, jehož součástí byly fotografie, kresby, katalog i tři filmy (16 Sketches of Dialogue, Air s Bertrandem Piccardem a Air jako konferenční znělka). Pravidla záznamu umožnila Jedličkovi natáčet číšníky, zahradníky nebo uklízeče. A tak je pozorujeme při práci, často jak sami pozorují své hosty, jejichž přítomnost k nám doléhá jen pomocí odrazů a zastřených konverzací. Jedlička se tak úspěšně pokusil o vyjádření nenaplněného dialogu mezi dvěma sociálními skupinami, díky němuž zůstává architektura neobydlenou i v plném provozu, a potvrzuje tak svou převážně reprezentativní funkci. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 18 min 50 s.

Ve filmu Erosynta I Martin Hřebačka využíval a ohledával možnosti počítačové animace. Na temném pozadí evokujícím nekonečnou hloubku pluje stříbřitá hmota, která pozvolně mění svůj tvar. Hudba Vladimíra Helebranta, který byl od roku 1988 členem české alternativní bigbeatové kapely MCH band jako klávesista a zpěvák, dotváří atmosféru umělého universa, jež je zdánlivě vzdálené naší realitě. Pomocí simulace optických a haptických vlastností povrchu stříbřitého morfujícího tvaru, vzniká prostor pro asociace od buněčných mikrosvětů, přes kapalná skupenství přírodních i chemických látek až po představy o vzdáleném vesmíru. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo René Slauka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min a 26 sec.

Autorka název snímku uvádí v anglickém jazyce, volně by ho bylo možné přeložit jako “Vlhké video”. Erotický náboj názvu podtrhuje jeho vizuální zpracování v úvodu filmu, který autorka převzala z filmů pro dospělé v reakci na jejich širokou porevoluční dostupnost v 90. letech. Namísto očekávaných sexuálních obrazů však snímek zachycuje animované námluvy dvou zelených jablek na růžovém pozadí. Snímek vznikl jako studentské cvičení během autorčiny stáže na Nottingham Trent University, kde měla k dispozici technické zázemí s animovanou kamerou. Inspirací pro vznik díla byly pixelované surrealistické snímky Jana Švankmajera. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 24 s.

Michal Pěchouček vytvořil snímek Zrzavý film pro retrospektivu malíře Jana Zrzavého, která se konala v prostorách pražské Národní galerie v roce 2007. Autor vycházel z černobílých archivních záběrů, (dokumentární film Jan Zrzavý, 1963; režie Zdeněk Kubeček), na nichž se zestárlý malíř jde poklonit na Slavín k hrobu literáta Julia Zeyera, jehož tvorbu hluboce obdivoval. Dokumentární pasáže Pěchouček doplnil o poeticky laděnou hranou část, která zachycuje hřbitovem se procházejícího mladíka, představujícího vzpomínku na malířovo mládí. Snímek je tak možné považovat nejen za aktualizaci odkazu autora, který se po celý život vyrovnával s homosexualitou, ale také za Pěchoučkovo intimní vyznání a projev uznání tvůrčí i lidské stránce Zrzavého osoby. Kromě zmíněné retrospektivní výstavy bylo dílo zařazeno na DVD kompilace Pater Noster Video Stories (Galerie Jiří Švestka, Praha 2009) a Kdo se směje: Umění o světě umění (Edice VIDA 4, Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze, Praha 2013). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 43 s.